Spitfire Company zaříkává déšť

Soubor Spitfire Company představil druhou část ze série Constellations s podtitulem Time for Sharing, tedy čas ke sdílení, čas sdílet. Sdílet společný prostor a čas a ve společném prožitku se dotýkat reality i magie, tranzu. Režisér Petr Boháč nechává na scéně vstoupit do tohoto rituálu sdílení tři tanečnice – Markétu Vacovskou, Kristýnu Šajtošovou a Cecile da Costa, divák přihlíží a vnímá především celistvost tohoto výjevu, který je místy náročný na udržení pozornosti.
P. Boháč: Constellations II. (Time for Sharing) – Spitfire Company 2018 (zdroj SC / foto Vojtěch Brtnický)

Trojka je magické číslo v pohanské i křesťanské tradici, nacházíme ji všude – od tří čarodějnic z Macbetha po Svatou trojici. I tři tanečnice na scéně, která je lemovaná kruhem z indiánských šípů (možná také trávy nebo obilí), evokují už jen svou vlastní přítomností posvátnost a tajuplno. Kromě domorodého magického kruhu, který je částečně dvojitý, už scénu uzavírá jen konstrukce z kovových stupňů, nad níž visí zvon. Scéna je zpočátku nasvícena jen odměřeně a světlo směřující ze dvou stran do kruhu neustále poblikává; velmi brzy začne být toto osvětlení fyzicky nepříjemné. Efekt stroboskopu ani zpočátku není příliš zřetelný, protože první z tanečnic, která se na scénu spíše vplíží, než vejde, se pohybuje natolik pomalu, že její přesuny po jevišti jsou plynulé dále.

Z postavy první dívky, Kristýny Šajtošové, čiší osamělost, zřejmě touha po onom sdílení, které je hlavním motivem celého večera. Její tělo se zachvívá téměř jako v křeči. Jako druhá se po delší době přidá Markéta Vacovská a její pohyby po scéně kopírující kruh ukolébávají. Cecile da Costa ve výrazných rudých šatech dlouho jen pozoruje, jako kdyby se váhala připojit ke společnému prožitku. Inscenace se postupně fragmentuje do jednotlivých částí. Choreografie neobjevuje nové pohybové variace a není zaměřená na techniku, ale na prožitek, na stupňování rytmu, opakování gest. Když nejrůznější poskoky nebo pohyby trupu a paží, ať ladné, nebo trhané a izolované, dospějí určité míry intenzity, jejich rytmus se ustálí a nemění. Tak spolu třeba tančí všechny tři ženy najednou a vzniká dojem, jako kdyby se dostávaly do transu.

Jindy se Markéta Vacovská stává jakousi šamankou nebo zaříkávačkou, která prudkými jednoduchými gesty rozráží vzduch, nakonec se zdá, že skutečně uspěla ve svém zaříkávání, neboť nad jevištěm i nad diváky se náhle vzedme mlha z kouřostrojů a ve zvukové krajině se rozšumí kapky deště. Nebo se spolu ženy jen objímají a plavně si předávají pohlazení a dotyky, jako by se dělily o něco nesmírně jemného a křehkého, co prožívají jenom ve svém nitru. Je to svět, do něhož není divák zván, svět, který jen pozoruje, a záleží konečně jen na jeho bdělosti a na jeho dobrovolném záměru se vcítit a napojit.

Hudební krajinu vytvořil Martin Tvrdý, který ji skládá z různých poloh, žánrů, zvuků a ruchů tak, že organicky prorůstá scénou. Jsou tu pasáže klidné, snivé, meditativně minimalistické, ale i divoký rytmus a zvuk elektrické kytary. Všechny složky jsou spolu provázány a koexistují ve společném prostoru velmi rovnocenně. V inscenaci nechybí ani interakce s divákem, jakýsi malý filozofický výlet, jehož úkolem je možná spíš zmást než přimět k zamyšlení. Stejně tak jako humor ve scénce balancování se šípy, která nejprve působí jako jakýsi rituál indiánské odvahy nebo obětina, ale nakonec se mění v ekvilibristické číslo, v němž se dívky už vůbec nechovají jako tajuplné kněžky, ale spíš jako poťouchlé kamarádky. Tím zvláštním finále je ale zas divák bezpečně doveden do své vlastní reality a do všedního dne.

Tu směs rituálního chování, zaříkávání, extatického tance, který je náročný nikoli kombinacemi, ale energičností, není radno podrobovat zkoumání a rozboru, protože podstata inscenace je v jednotě a nedělitelnosti. Atmosféru podtrhuje nejen hudba a zvuk, ale také barevná škála světel a jejich intenzita, která často klesá do milosrdného šera. Mnoho diváků bude mít potíže přizpůsobit svou mysl ztišení a zastavení. To už je ale běžný jev, že taneční inscenace pokoušejí divákovu trpělivost cíleně a snaží se mu zabránit v racionálních úvahách, ať už v divadelním sále, nebo při zpětném vybavování. Není to ale inscenace, která by vyčerpala a ukolébala, minimalismus je cílený, útok na divákovy smysly také, i ta hra s jeho trpělivostí, kdy zavírá oči před pulzujícími světly a přeje si, aby už byl konec (pouze bych doporučila vepsat do programu varování pro epileptiky). Tři zaříkávačky odzvoní začátek i konec a metronomy na klíček odpočítají čas vyměřený hře a souznění.

Hodnocení autorky recenze: 75 %

 

Constellations II. (Time for Sharing)
Koncept, režie, scénografie: Petr Boháč
Choreografie, účinkují: Cecile da Costa, Kristýna Šajtošová, Markéta Vacovská
Hudba: David Kolár, Yellow Swans, Colin Stetson, Martin Tvrdý
Kostýmy: Miřenka Čechová
Světelný design: Jiří Šmirk
Premiéry 12. a 13. března 2018 divadlo Ponec Praha
(psáno z představení 13. 3. 2018)

www.spitfirecompany.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - P. Boháč: Constellations II. (Time for Sharing) – (Spitfire Company 2018)

[Celkem: 3    Průměr: 4.3/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na