Recitál Iva Pogoreliche se nesl ve znamení ostrých kontrastů

Disciplinovaná důstojnost ve tváři i v pohybech interpreta ostře kontrastující s poryvy výbojné energie ve zvuku. Tlumená pianissima středních hlasů orámovaná výrazným espressivem v sopránu nebo třpytivá ornamentika náhle vytrysknuvší uprostřed poklidné hudební plochy. Repertoárové rozpětí od baroka po impresionismus, kdy rytmickou ukázněnost a precizní barevné odlišení jednotlivých hlasů střídala rozevlátá agogika v bouřlivých akordických rozkladech a následně barevná spleť chromatických postupů a zahuštěných souzvuků. Zkrátka večer ostrých protikladů – tak by se dal charakterizovat sólový recitál chorvatského klavíristy Iva Pogoreliche (nar. 1958), který měli v neděli 22. září 2019 možnost vychutnat návštěvníci 19. ročníku hudebního festivalu Dvořákova Praha. Téměř vyprodaná Dvořákova síň Rudolfina s napětím očekávala vystoupení umělce, avizovaného dramaturgií festivalu v propagačních materiálech jako „enfant terrible“ – tedy jako buřiče, který už čtyřicet let provětrává koncertní křídla světových scén svou originální hudební interpretací podpořenou brilantní technikou.
Ivo Pogorelich – Dvořákova Praha 2019 (foto Petra Hajská)

Kontrasty a kontroverze provázejí tohoto rodáka z Bělehradu a pozdějšího absolventa moskevské konzervatoře po celou jeho hudební kariéru. Coby vítěz několika prestižních klavírních soutěží a nesporný mladý hudební talent byl roku 1980 bez vysvětlení vyřazen z finále Chopinovy mezinárodní klavírní soutěže. Na protest proti tomuto kroku tehdy odstoupilo několik členů poroty včetně Paula Badury-Skody či Marthy Argerichové, která o Ivu Pogorelichovi prý prohlásila: „On je génius!“ Skandál mu vynesl pozornost široké hudební obce a smlouvu s Deutsche Grammophon. Úspěšné nahrávky a koncertní vystoupení v nejproslulejších koncertních síních světa záhy potvrdily jeho pozici vynikajícího interpreta skladeb především (ale zdaleka nejen) chopinovského repertoáru, jehož odvaha vzepřít se zavedené interpretační tradici změnami tempa, dynamiky i artikulace dodnes otřásá estetickým cítěním mnoha konzervativních kritiků.

Veškeré ono emoce vzbuzující buřičství je přitom koncentrováno výlučně v samotném hudebním zvuku a nijak se nepromítá do vnějšího vystupování interpreta. Během svého pražského recitálu se Ivo Pogorelich při hře striktně vyvaroval okázalých gest rukou či pohybů celého těla. Jeho ruce se vzdalovaly od klaviatury pouze ve chvílích, kdy bylo třeba využít váhu celé paže pro hru sforzat či fortissim. A i tehdy šlo o pohyb veskrze technicky nutný a efektivní, nikoli efektní. Ani během soustředěného sledování notového materiálu, jejž použil bez výjimky pro všechny provedené skladby, ani při příchodu na scénu nebo při strohých, důstojných úklonách s rukama složenýma za zády nebylo lze v umělcově obličeji vyčíst jediný záchvěv emocí.

Ivo Pogorelich – Dvořákova Praha 2019 (foto Petra Hajská)

Tento výrazový minimalismus ve fyzické rovině však interpretovi i publiku umožnil oprostit se od všech vnějších vlivů a věnovat veškerou energii, pozornost a úctu samotnému hudebnímu materiálu, který byl hrán s důkladnou promyšleností a citem pro detail. Ono proklamované novátorství a nabourávání zavedených paradigmat se totiž projevovalo právě v kontrastních detailech, aniž by však zároveň bylo na hudebním materiálu pácháno příliš velké interpretační násilí v rozporu s jeho vnitřním ustrojením.

V úvodní Anglické suitě č. 3 g moll, BWV 808 Johanna Sebastiana Bacha se Pogorelich až na několikeré ritenuto v závěru frází vyvaroval výraznějších agogických výkyvů. Rychlejší taneční věty pojal jako perlivé non legato s občasným užitím levého pedálu pro tlumenější barvu spodních hlasů, zatímco v pomalejších částech přidal pro klouzavější legato i pravý pedál a důsledně barevně i dynamicky odlišoval průraznější vrchní hlas od upozaděných hlasů středních. Dosti dynamicky explozivně pak z polyfonních ploch vystupovaly melodické ozdoby, hrané spíše důkladně a průrazně, nežli oslnivě rychle a lehce.

Ivo Pogorelich – Dvořákova Praha 2019 (foto Petra Hajská)

Méně interpretačně vyrovnaně působila v kontextu celého večera a obvyklého Pogorelichova mistrovství Sonáta pro klavír č. 11 B dur, op. 22 Ludwiga van Beethovena, snad kvůli občasným lehkým přehmatům v melodii vedlejšího tématu v první větě Allegro con brio. Ve druhé větě Adagio con molto espressione si však klavírista opět důmyslně pohrál s artikulačními a dynamickými kontrasty. Pianissimo podpořené stisknutím levého pedálu bylo místy tak dokonale jemné, že bylo možné i z jedenácté řady v publiku slyšet tichý zvuk pedálové mechaniky. V této větě už mohl interpret také mnohem výrazněji zapojit agogiku a předznamenat tak program následující po přestávce.

Oba klavírní kusy Fryderyka Chopina, Barkarola Fis dur, op. 60 i Preludium cis moll, op. 45, se nesly v duchu opájení se rozšířenými barevnými možnostmi harmonických postupů hudebního romantismu. Opět přišel v hojné míře ke slovu levý pedál, umožňující vytvořit tlumené zvukové lůžko střední polohy nástroje, do něhož pak interpret opatrně a s mnoha rytmickými zámlkami kladl třpytivé drahokamy nejvyššího hlasu. Jaká škoda, že ty nejniternější pasáže, kdy posluchač se zatajeným dechem očekával kýžené zaznění důmyslně pozdržované melodie, byly rušeny marně potlačovaným kýcháním a kuckáním publika, stiženého zářijovým nachlazením, a cinkáním skleniček sklízených obsluhou ve foyer.

Ivo Pogorelich – Dvořákova Praha 2019 (foto Petra Hajská)

Dramaturgicky celý večer spěl chronologickým obloukem od uměřené systematičnosti barokní polyfonie až k poetické rozevlátosti impresionismu, hýřícího zahuštěnou homofonií v častých paralelních postupech. Skladba Maurice Ravela Kašpar noci – klavírní cyklus dle básnické sbírky Aloysia Bertranda – byla jak svým monumentálním emotivním nábojem, tak také technickou náročností vyžadující bravurní klavírní techniku a cit pro nejjemnější barevné odstíny ve zvuku právoplatným vrcholem večera. Jako poslední kontrast oproti takto dramaturgicky vypjatému závěru pak působila opět strohá, emocí i jakékoli rozmáchlosti prostá úklona interpreta při závěrečném potlesku vestoje, a absence byť jen jediného přídavku.

Klavírní recitál Iva Pogoreliche byl zkrátka plný ostrých protikladů v mnoha parametrech – navenek skryt za hradbou minimalistické, důstojné strohosti, vyzval umělec publikum k hluboce emotivnímu setkání ve vnitřním světě hudebních myšlenek a jejich důmyslných interpretací.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na