Už ve školních škamnách nás učili, že slova v češtině vznikají odvozováním od slovních základů. V případě slova, která se v těchto dnech skloňuje víc než často je to tak, že podstatné jméno ředitel vzniklo ze slovesa řídit. A to obecně platí. Ředitel je osoba, která má řídit, vést k určitému pořádku a řádu. 
V případě Národního divadla není jen jeden ředitel, ale ředitelů je několik. Provozní ředitel, ekonomický ředitel, marketingový ředitel, umělečtí ředitelé nebo chcete-li šéfové. Ale zastřešuje je ten jeden, jehož jméno se nyní skloňuje víc, než bylo zvykem. A kdo může za to, že tenhle velký ředitel byl odvolán? V podnicích, které se zabývají výrobou či obchodem nebo službami to bývá často tak, že ředitele odvolá valná hromada, představenstvo, správní rada, majitel. Důvody bývají většinou ekonomické, stále častěji ale ředitele odvolají proto, že se zdiskreditoval nebo překročil nějaké pravomoci, zákon, či obecně platná (doufám, že stále ještě) pravidla morálního chování. Tak to je v normálních firmách a podnicích. Málokdy je ředitel odvolán proto, že bezezbytku a dobře plní rozkazy těch, pro něž podnik řídí.
Národní divadlo však není normální podnik. Neprovozuje svou činnost (v ekonomické hantýrce předmět podnikání) proto, aby jí vydělávalo, vytvářelo zisk, majitelům, akcionářům nebo státu. Je to instituce zcela výjimečná a ojedinělá, jejíž existence navazuje na nesmírně hluboké a nám všem stále ještě drahé národní tradice. Je kulturní institucí přesahující běžný rámec kulturních institucí typu knihovna, galerie, městské divadlo… Je něčím, co se dá nazvat v pravém syslu slova Národním. Pečuje o české národní kulturní povědomí a divadelní kulturu vůbec. Přesto by jeho (slovy ekonomické hantýrky řečeno) předmět podnikání neměly nikterak ovlivňovat ani soukromé osoby, ani stát. Avšak stát ho přesto řídí. Ne umělecky, jak by se snad dalo připustit, kdyby stát například dohlížel na to, jestli Národní divadlo věnuje dost prostoru domácímu národnímu divadelnímu a hudebnímu odkazu. Stát ho řídí a ovládá fakticky. Nejenom tím, že tato instituce přijímá finanční příspěvek od státu na to, aby mohla výše zmíněný kulturní odkaz národa náležitě rozvíjet, ale hlavně tím, že se tato instituce stává nástrojem hry zájmových skupin státních úředníků. Je jejich rukojmí. Ať už to je Zdráhal nebo Sankot a za ním stojící politici typu Miroslava Kalouska, kteří podléhají nátlaku lobbistů rekrutujících se z řad samotného Národního divadla (či spíše bývalé Státní opera Praha, že?), ať už to byl před lety zesnulý ministr, který vyjmenoval ředitele Dvořáka, který si z Národního udělal podnik typu recipročních kulturních výměn, které mu přinášely nemalý osobní profit, anebo ať už to byl ministr zubař, který chtěl (jsa ovlivněn kulturními lobbisty z řad intelektuálů a též publicistů typu jistého divadelního recenzenta) pomoci jiným a rozdat budovy jim, aby si v některých z nich provozovali se svými tělesy třeba mozartovské staggiony. Anebo konečně ať už to je zcela nevyzrálá, intelektuálně velmi prostá a logickým uvažováním nejspíš příliš neoplývající současná ministryně, která se nechala zatlačit ke kroku, který udělala a za který se pak ani nedokázala ani rovně a s jasným vysvětlením postavit.
To je tragédie Národního divadla. Dokud bude ve spárech zcela nekulturní, hloupé, bezpáteřní politické reprezentace a jejich pohůnků, bude sebevětší osobnost v jeho čele jen loutkou. A jak je vidno, nezavděčí se ani ten, který podobně jako odvolaný ředitel Černý bude sloužit jejich zájmům. Už jen proto ne, že jejich zájmy jsou postaveny na politické krátkozrakosti, nevypočitatelnosti a také i v případě ministerstva kultury bohužel i donebevolající nekompetentnosti a hlouposti. 
I váš text rádi v Blogu čtenářů uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
