Renesanční loutna Hopkinsona Smithe zazněla v Praze

Hopkinson Smith je vlastně multiinstrumentalista, neboť mezi renesanční vihuelou, loutnou, kytarou a robustní loutnou z období vrcholného baroka, které ovládá, je značný rozdíl v mnoha parametrech. Tentokrát přijel s loutnou renesanční, která na rozdíl od velkých barokních nástrojů nehýří temným zvukem basových strun a množstvím alikvótů. Aby se její vysoký a jemný zvuk neztratil v prostorách bývalého kostela, bylo pódium umístěno uprostřed sálu, naproti vstupním dveřím, a publikum sedělo po obou stranách kolem umělce. Naskytl se nám tak inspirativní pohled na působivá vitrážová okna nad varhanním ochozem, ke kterým jsou diváci většinou během produkce obráceni zády. Já osobně jsem měla luxusní místo po pravici loutnisty, takže jsem mohla vnímat koncert, jako by hrál jen pro mě.

Svůj recitál věnoval americký umělec zlatému období loutny, hudbě alžbětinské a raně stuartovské Anglie. Mohli jsme slyšet například skladby Anthonyho Holborna (1545 – 1602) s vtipnými názvy jako Muy Linda, The Fairy Round, Mad Dog (velmi hezká a živá) nebo Heigh Ho Holiday. Dále zde byl zastoupen dvěma skladbami John Johnson, královský loutnista na dvoře Alžběty I. Jeho bravurní Johnson’s Jewell a Carman’s Whistle Variations patřily k nejzdobnějším a technicky nejvýraznějším kouskům večera. Hopkinson Smith jednotlivé autory uváděl krátkým proslovem. A u tohoto anglického skladatele zmínil, že o jeho místo u dvora velmi usiloval John Dowland, asi nejznámější figura renesanční loutny. Dowland měl podle Hopkinsona Smithe v charakteru některé poměrně  temné stránky.

John Dowland, který se potuloval Evropou ve službách různých šlechticů, a díky tomu zanechal v evropské hudbě nesmazatelnou stopu, si na vysněné místo u dvora musel počkat až do své padesátky. Na večeru zazněly od jeho vtipné kousky jako Mrs. White’s  Nothing, The Shoemaker’s Wife (znáte to o kovářově kobyle a ševcově ženě…), nebo známá Mr Dowland’s Midnight. Skladba Lady Clifton’s Spirit jakoby odrážela duši rozmarné ženy, jejíž zájem těká mezi mnoha věcmi a nálada je proměnlivá. Tak se zde střídaly motivy, taneční rytmy a měnily harmonie.

Hopkinson Smith na pódiu působil velmi introvertním dojmem, pohroužen sám do sebe začne ladit, přehrávat si pasáže, až najednou zjistíte, že už je část skladby za námi. Stejně jak asketicky vypadá sám pan profesor, tak podobně vyznívá i jeho hra, překvapilo mě, jak je střízlivá až nevýrazná. Samozřejmě naživo zní vše jinak, než na desce, pan profesor už má svůj věk a nějaké nedomáčknuté tóny nebo menší hbitost prstů by se daly přehlédnout. Jen kdyby ta hudba měla větší energii směrem k posluchači, akcent, radost, taneční náboj… Přestože jsem seděla tak blízko, interpretovo sdělení ke mně tentokrát nedorazilo.

Ale přece jen mě jedno překvapení na tomto večeru potěšilo – úprava Mendelssohnovy klavírní Barcaroly Veneciana (Písně beze slov Opus 19 No. 6).  Znělo to báječně! Vzpomněla jsem si na komentář jednoho fanouška pod nahrávkou Hopkinsona Smithe na You Tube. Napsal něco jako „nikdy nepochopím, proč se dějiny tohoto nádherného nástroje, na který jde zahrát všechno, zastavily.“  Možná že transkripce, jako ta od Hopkinsona Smithe, nebo dokonce nové moderní skladby, by loutně mohly vrátit její velikost.

Hodnocení autorky: 65%

Hopkinson SMITH | loutna
Kostel sv. Šimona a Judy, 12. března 2019 – 19:30 (FOK – řada Stará hudba) 

JOHN DOWLAND

ANTHONY HOLBORNE

JOHN JOHNSON

WILLIAM BYRD