Reportáže z Malé inventury 2025 (3): U kulatých stolů o dramaturgii, odvaze i vytrvalosti

„Dramaturgická inventura“ byla setkáním profesionálů, aby spolu debatovali o praktických otázkách. Zajímá mne tedy, jací dramaturgové, z jakého typu divadel se účastní tohoto setkání? Jsou osloveni přímo, jsou to lidé ze spřátelených divadel, nebo se mohl přihlásit kdokoliv?
Malé inventury se účastní velmi různorodé spektrum profesionálů a profesionálek. Jsou zde vedle dramaturgů a dramaturgyň ve vlastním slova smyslu i ředitelé scén, kreativní producenti, kurátoři festivalů, kteří plní roli dramaturga nebo dramaturgyně poněkud spontánně, jako jednu ze svých rolí. Nejen toto byl jeden z bodů, který jsme řešili v rámci druhé dramaturgické diskuze, která byla určená pravidelným hostům festivalu.

Abych předešel zmatku… Festival v roce 2025 pořádal dvě dramaturgické diskuze. První byla věnovaná téměř výhradně divadelním dramaturgům*gyním, kteří*é mají dramaturgii v popisu práce. Nejčastěji ji vystudovali*y a působí v divadlech na pozici dramaturg*yně, část z nich také dramaturguje na volné noze. Druhá diskuze byla věnovaná všem, kteří tvoří dramaturgii nebo se z části podílejí na celkové dramaturgii menších scén či festivalů zejména v regionech ČR. Bylo extrémně zajímavé sledovat způsob, jak jedna a druhá skupina o dramaturgii hovoří. A pro mě osobně z této konverzace vyplynula nová výzva, v rámci nějaké příští session tyto dvě skupiny vzájemně propojit.

Jaké bylo zastoupení ze Slovenska? Došlo i na probírání témat, jako je vliv politiky na faktickou dramaturgii divadel (ať už se bavíme o restrikcích nebo autocenzuře) nebo politika jako téma v hledáčku dramaturga současného divadla?
Měli jsme tyto zástupce v obou skupinách a pochopitelně zvlášť kolegům ze Slovenska jsme chtěli pečlivě naslouchat. Samozřejmě ani na Slovensku se nezastavil divadelní život, i když čelí situacím, které jsou u nás spíše výjimečné (viz aktuální kauza v divadle Lampion).

Stále rezonuje problematika distribuce informací (tisk vs. e-programy), strategie doprovodných programů, dramaturgické výzvy mezinárodní spolupráce, role stážistů, ale vůbec celková náplň dramaturgické práce, nastavení a delegace práce, aby nedocházelo k situacím přetížení. Dále například ekologické aspekty divadelní produkce nebo právního poradenství v otázkách osobnostního práva v divadelní tvorbě. Témat je skutečně celá řada.

Z těch velkých společenských témat došlo na nutnost budování soudržnosti napříč Evropou a na zmiňovanou plíživost autocenzury, u té jsme se na chvíli zastavili. Strach má velkou moc, a ať člověk chce nebo ne, tak nepřátelská situace vytváří tlak na každého z nás. Někteří kolegové a kolegyně sdíleli*y, že se přistihují u úvah nad tím, co by mohlo být ještě schůdné a „nezávadné“, a co může přilákat nevyžádanou reakci. A to se nebavíme o nějakých kontroverzních tématech, ale o zcela banálních záležitostech, které by nikoho za jiných podmínek naprosto nenapadlo řešit. Jako třeba v onom zmíněném kladenském případě.

Byl tam i nějaký taneční dramaturg, nebo jde o natolik podezřelou profesi, že se vůbec nevyskytuje?
Nutno říct, že je to skutečně i na Malou inventuru silně podezřelá profese. Je to dané institucionálním zázemím, ve kterém taneční umění v současné době operuje. Ale samozřejmě i vlastními specifiky tanečního divadla, o kterém se zde asi nejvíce bavíme. Nicméně dramaturgie či kurátorství v oblasti tance zastoupená byla, ale zejména v té druhé skupině.

Jsou některá témata společná všem, oběma skupinám?
Ano, již na začátku našeho setkávání před třemi lety jsme si udělali takovou celkem obsáhlou anketu. Témata jsme seřadili podle toho, jak mezi jednotlivými dramaturgy a dramaturgyněmi rezonovala a podle priority jejich řešení. Některé z nich jsem již uvedl, ale je jich samozřejmě víc.

Bavili jste se i o konkrétních postupech práce dramaturgů, nebo se setkání týkalo spíš podmínek jejich práce, kompetencí, hranicí invence?
Dramaturgická setkání na Malé inventuře vnímám jako takové úvodní setkání a prolog k dalším a na události bohatším akcím v rámci Divadelního světa Brno a od minulého roku i Divadelního festivalu Kutná Hora. Zároveň se zde snažíme o svého druhu brainstorming nebo sběr materiálu právě pro další návazné akce. Tedy od každého trochu. Výjimečná na setkání v rámci Malé inventury je potom možnost otevírat téma dramaturgie i mezi profesionály*kami, kteří*é primárně dramaturgy a dramaturgyněmi nejsou.

Jak sami sebe dramaturgové vnímají v soukolí divadel i nezávislých projektů? Nejsou tak trochu všichni „neviditelní“?
Ve vztahu k veřejnosti by dramaturgie měla být čitelná primárně prostřednictvím konkrétních projektů či uchopení směřování divadel, uměleckých těles nebo organizací. Posílit jejich postavení je tedy třeba zejména uvnitř institucí, ve kterých působí. Troufám si říct, že s naším snažením se tento obraz vyjasňuje. A osobně doufám, že určitou míru sebeidentifikace posílí i připravovaná formalizace naší platformy formou asociace. Vše nasvědčuje tomu, že letos by měl nastat další posun.

Tanec na hraně očima dramaturga
A než se pustíme do dojmů z diskuse 23. února v Klubu Letka, které s námi opět sdílí věčný respondent, dramaturg Petr Pola, zazní tu i jeho úvodní slovo k celému programu. Debata měla název Tanec na hraně – Vyzvat moc pohybem a spolupořádala ji profesní organizace Vize tance. Její předsedkyně Markéta Málková se také ujala moderace. Téma moci je v dnešním světě čím dál aktuálnější, stále o ni bojujeme, toužíme ji nad někým uplatňovat, nebo jí naopak uniknout a osvobodit se od ní. Jakou úlohu má mít v těchto procesech tanec jako umělecká forma – má vůbec nějakou moc? Jakou? Jak ji využívá? Má ji chtít? Je nástrojem rezistence? Nejprve slovo jednoho umělce a pak se podíváme na zoubek některým otázkám:

Tanec na hraně – úvodní slovo

1.
Dovolte mi, budu mluvit jako muž. Přesněji, cis muž. Narodil jsem se s výsadou, že má identita odpovídá kulturním a společenským normám. Přesto mám s termínem „mužství“ problém. Měl jsem ho během dospívání, mám ho (do)dnes. A nesouvisí to s mou sexuální orientací. Domnívám se, že se světem mužství není něco v pořádku. Pokud chci zůstat mužem, přispívat ke spravedlivé, ale zároveň pečující společnosti, co mohu dělat? Mohu být feministou. Jistě. Ale rád bych přitom zůstal i mužem. Dává vůbec tento požadavek nějaký smysl? Lze tyto dvě věci smysluplně spojit?

Odpor už nějaký čas přichází z ženské strany. Pří pohledu na současné umění je zjevné, že jako muži potřebujeme ženskou sílu. Dost bylo mužského světa, je to nuda, otrava, je to slepá ulička, setrvalé přešlapování na konci cesty.

Právě muži dnes potřebují ženskou sílu, aby získali hranice, které zcela ztratili. Potřebují příklad, potřebují něco, o co by se opřeli. Pokud procházím a zkoumám cesty feminismu, dělám to proto, že hledám způsob, jak vystoupit z pasti, do které uzavírá patriarchát nás všechny. A tedy proto, abych opět mohl být mužem!

A co jiného je feminismus než hledání ženské síly. Známe cesty, kterými si prošel – od víry v humanistickou univerzalitu, která měla spojit nás všechny, přes ostrou diferenciaci partikularistek, které stavěly ženy proti mužům jako jiný živočišný druh, až po dekonstruktivistky, pro které byla a je jakákoli identita jen konstrukcí, jíž je třeba uniknout.

Co se v tomto příběhu feminismu ukazuje jako stěžejní, je propojení mužství a řádu světa. Svět jako panství založené na nenávisti a popření. Nenávisti k tomu, na čem jsme závislí, tedy ke zkušenosti zakládající nás všechny – být držen a ne-jednat. Tato základní „ženská“ schopnost, která přináší možnost identifikovat se s něčím, teprve se něčím stávat… Ta je v dravčí patriarchální společnosti pojímána jako slabost a pasivita. Vše, co se tak vystavuje „mužské“ aktivitě, je jen zdrojem pro kruté vytěžování a plundrování. Primární přitakání a lásku si tento mužský svět vykládá jako pasivitu, jako příležitost dobývat a plenit. Je to vykloubenost důrazu na všudypřítomné jednání, snaha jednat i tam, kde jednat nelze. Právě takto, pokud se mužství identifikuje jako zdroj patriarchálního řádu, právě takto o své mužství přicházím.

2.
Co tedy mohu konkrétně já dělat? Jak já jako muž mohu ne-participovat na této destrukci?

Ze všeho nejdřív musím přestat s nenávistí. Odhalit, kde všude je součástí mého systému. Ptát se po zdraví, které nemá jen negativní vyjádření – jako absence nemoci. Přerámovat svou zkušenost. Uvědomit si, že všichni jsme se narodili závislí a lišíme se jen v tom, kam až nám bylo v naší nezávislosti umožněno dojít. Jestli jsme zkušenost prvotní závislosti museli popřít, přehlušit, znásilnit nebo jsme ji měli možnost překonávat tvorbou a s radostí.

Chci myslet na to, že patriarchát není přítelem nikoho, ačkoli muži se s ním často domněle přátelí. Patriarchátu je možné jen sloužit, nelze mu vládnout! A nenechat se zmást. Ti největší dravci to vědí velmi dobře. Stačí jen tahat za delší konec. Ať se podíváte na západ, východ, sever i jih. Opakuje se stále to samé, s únavnou pravidelností.

3.
Je tedy náhoda, že v letošním ročníku máme tolik umění, za kterým stojí ženy? Nemyslím si.

Aby úvahy byly konkrétnější, zformuloval jsem si čtyři okruhy postřehů nebo otázek, které mě ve vztahu k tvorbě umělkyň a umělců napadají. Věřím, že vy k nim přidáte ještě řadu dalších a trefnějších:

Když se vracím k performanci Jariese AbuJabera – Kéž bych na tebe po posledním tanci zapomněl – nejprve si vzpomenu na Markétu Vacovskou a její Odloučení. Zkušenosti, které nelze přenést do znaků. Znaky jsou mužské; potřebuji tedy jiný princip. Vnímám neskutečně horečnaté a neklidné tempo; cítím, jako bych byl součástí noční můry, která na mě znovu a znovu útočí; nedokážu volně zastavit to, co se urvalo ze řetězu a stále zrychluje, za touto hranicí je jen panika, křik, touha uniknout, přehlcení a přetížení.

Když se sleduji weak woman, ptám se, patří tato zkušenost jen ženám? Hadry, které mají na sobě, mi asociují oděv žebráka. Komu patří tato obnošená existence, která za sebou vleče své svršky? Mluví zde ženy jen za sebe nebo i za další vyloučené nebo utlačované? Hned vzápětí mě ale napadá. Neuvažuji vychýleně? Nekradu ženám i to poslední, co jim zbývá? Právo na únavu, specificky ženskou únavu a hněv? A tak se ptám: liší se nějak ženský a mužský vztek? Ženská a mužská únava?

Když se vracím k inscenacím jako jsou Fairy Tales, Last Dance nebo Entropie i dalším, začíná mi svítat, proč potřebujeme současné umění. Protože potřebujeme vyjádření mimo ustavené mediální kanály, na které nemáme žádný vliv. Pokud stále ještě platí, že „medium is message“, tak dnes se k nám dostává extrémně pervertovaná a cynická message, pocházející z jedné obří prosíťované globalizované stoky valící se koryty sítě X, Facebooku, Instagramu nebo TikToku; potřebujeme originální médium, které si vytváří svou zprávu pokaždé znovu, spolu s tím, jak se pokaždé znovu ustavuje; médium, které je nezkorumpovatelné, nekomodifikovatelné. Ptám se tedy, jak konkrétně nám s tím pomáhá současné divadlo a tanec?

Když mě nesou vlny v taneční performance Connora Schumachera Ark Rave Session, usmívám se, je to spontánní a radostné. Žiju.

(Petr Pola)

Vlastně ani není důvod podepisovat úvodní slovo jménem autora, protože i souhrn toho nejzajímavějšího, co na besedě zaznělo, podává sám bez zbytečných otázek, které by možná sdělení spíš rozmělnily. Nuže, pokračujme:

Vyšli jsme z otázek vznesených v anotaci a drželi jsme se jejich dikce. Snažili jsme se ty necelé dvě hodiny využít na maximum, ale samozřejmě na vše se nedostalo.

(Pozn.: V nabídce byla všechna tato témata: Jakým způsobem se vyvíjí a kam směřuje současný český a slovenský tanec? Je stále vnímán pouze jako estetická disciplína, nebo se dnes (opět) stal angažovaným, přímým, syrovým a „výřečným“? Jakou roli může hrát taneční umění v rámci politik jednotlivých zemí? Má tanec moc, a pokud ano, jak ji uplatňuje? A jak je na tom tanec a cenzura?)

Potvrdili jsme si, že taneční obec potřebuje nějaké místo pro vlastní sebeidentifikaci a vzhledem k nejisté budoucnosti platforem tanec podporujících se dočasným útočištěm těchto diskusí stala Malá inventura. Tedy na otázku, zda jsme letos měli na Malé inventuře výrazně více tanečních projektů, která padla už v předchozím rozhovoru, řekl bych, že ne, mířilo na ně ale více pozornosti.

Diskuse měla celkem explicitní zarámování, které se bezprostředně odvíjelo od povahy tanečních a pohybových projektů vybraných k prezentaci na festivalu. A samozřejmě aktuální společenské a politické situace všude kolem nás.

Dotkli jsme se určité odvahy uvádět taneční projekty v regionech, v místech, kde tanec a pohybové umění nemá takovou tradici, a o tom, co to obnáší. Jak dlouho to může trvat, než se ve vnímání lokálního publika může tanec stát běžnou součástí kulturní nabídky. Padla slova, jako je vytrvalost, již zmíněná odvaha, důraz na odpovědnost, kterou na sebe berou jednotlivci v tom kterém místě, odhodlání měnit situaci a samozřejmě práce s komunitou. Chvílemi jsme odběhli i k tématům, která se týkají rovněž všech, a to je revize RVP – rámcového vzdělávacího programu.

Důležitou částí byla diskuse s kolegy*iněmi ze Slovenska, kteří*é jsou s českou scénou bezprostředně spříznění. Zájem pochopitelně vzbuzovaly zejména otázky, jak se situace aktuálně vyvíjí, jak situaci sami vnímají, jak se s ní vypořádávají, ale také, čemu bychom se mohli přiučit. Jednou z našich motivací bylo i vytvářet si nějaké vnitřní opory pro možné scénáře, které mohou nastat. Myslím, že takto dnes uvažuje většina z nás, časům naivity (alespoň dočasně) odzvonilo.

Celou diskusí procházela červená linka „politična“ a otázka, co se pro nás ve vztahu k tomuto tématu změnilo. Opět jsme se dostali k nutnosti rámování problematiky, zda a jak o tomto tématu hovořit, abychom si proti sobě nepoštvali diváky nebo nedošlo k nedorozumění ze strany úřadů a zřizovatelů. Velmi často jsme naráželi na nutnost před diskusí samotnou si vydefinovat, co chápeme pod tímto a co pod oním slovem. Dnešní doba je definovaná obrovskými nároky na pozornost a trpělivost při hledání jazyka pro téměř cokoli.

Nemohu samozřejmě mluvit za všechny, ale myslím, že politika dnes už není sprosté slovo nebo alespoň se domnívám, že by být nemělo. Jen bych rozlišoval mezi politikou jako systémem uplatňování a distribuce moci, jehož jsme já nebo ty nepatrnou součástí a mohu se v něm cítit nereprezentovaný a opomíjený, a politikou jako prostorem pro vyjednávání moci, který má dynamický charakter a je otevřený všemožné kreativitě. Konec konců tato hrubá a jemná škála, svět postojů a stanovisek a interaktivní svět přechodů a neostrých hranic je součástí světa divadla a tance už dlouhou dobu. Politično jako tematická složka dané inscenace, ono víceméně snadno identifikovatelné „o čem to bylo“, a politično jako cosi neoddělitelného od sociálních vazeb, sítí vztahů, které nastávají a jsou vyjednávány během každého představení. Jsem si vědom, že toto rozlišení je velmi schematické, ale jak jsem řekl, doba nás nutí dělat takováto rozlišení.