Richard Kročil: Jsem perfekcionista a požitkář

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Na jevišti ohromuje svojí technickou precizností, výrazovou tvárností i magickým charizma, v civilu je přirozeně bezprostřední a nehraně obyčejný, avšak s rozhodně nepřehlédnutelným puncem osobnosti. Letos dvaatřicetiletý Richard Kročil patří k k naší současné taneční špičce a je jedním z pilířů sólistického ansámblu baletu pražského Národního divadla.

Jeho profesní životopis je už docela bohatý. Už jako sedmnáctiletý student Janáčkovy konzervatoře v Ostravě tančí na jevišti Národního divadla moravskoslezského obtížnou hlavní roli Alberta v Adamově Giselle, za kterou získává cenu Mladý tanečník roku. Už o rok později je za titulní roli v Tallardově choreografii Tanečník na provaze nominován na cenu Thálie. V jednadvaceti mu tleská Montreal za hlavní mužskou roli v Mozartově Requiem. V letech 2000-2003 má úspěchy jako první sólista ve Washingtonském baletu. Pak se ale vrací domů a další tři roky působí jako první sólista brněnského Národního divadla, v roce 2008 přechází do svého nynějšího angažmá v Praze. Repertoár Richarda Kročila je velmi široký a svědčí o jeho zdaleka ne vždy vídané univerzálnosti a všestrannosti: Je skvělým Basilem i Espadou v Minkusově Donu Quijotovi stejně jako i Escamilem v Ekově Carmen, podává strhující výkon v roli Jamese v Bournonvillově Sylfidě na jedné straně a třeba v Kylianově Last Touch na straně druhé. Zatím posledním Kročilovým triumfem je pak Othello, vysoce vyzdvihovaný kritiky bez ohledu na to, jak samotnou Vámosovu choreografii přijali.

Působíte dojmem perfekcionisty. Jste skutečně takový ? Na jevišti? V civilním životě?

Perfekcionista jsem. A někdy na moji škodu, protože tenhle povahový rys bere hodně energie a někdy obtěžuje a vyčerpává. Člověk potom k sobě musí hledat i podobného partnera. Otázka ale pak je, zdali si potom s tím druhým nelezet na nervy 🙂 Potřebuju mít v životě svůj stanovený řád, aby mě moc nepřekvapovaly nečekané situace, abych měl všechno dobře naplánované a nemusel tak zbytečně plýtvat energií, kterou můžu zase využít jinde. V práci na sále to mám podobně. Taky jsem perfekcionista, ale tam tou energii zase někdy zbytečně plýtvám. Snažím se vypracovávat pohyb do posledního detailu. Někdy je den, kdy se mi na sále nedaří a snažím se najít ten správný pohyb, výraz a pohled. Dostanu se do fáze, kdy nejsem se svým výkonem spokojený a necítím tu správnou formu, zastavuju hudbu a dokola to místo opakuju tak dlouho, až vyčerpám sebe i ostatní 🙂 Myslím hodně na diváky, aby celková forma a všechny nuance dělaly dojem a případně tím zakryl nedostatky, které se při představení stávají. Vždycky jsem obdivoval ty, kteří na sál přišli, řekli si „sjedu to jednou, ať se děje co se děje“, popřípadě zapracovali nějaké ty korekce a šli domů.

Nemůžu se na to nezeptat: Alberta v Giselle jste tančil poprvé už v sedmnácti, v ostravském divadle. Jak se na tento svůj výkon díváte dnes?

Tenkrát za mnou přišli, že by chtěli, abych tančil roli Alberta. Mojí partnerkou byla Nataša Novotná, spolužačka. Byli jsme v pátém ročníku Konzervatoře a neměli žádné zkušenosti. Nikomu před námi na Janáčkově konzervatoři se tohle nepodařilo, aby ještě jako nevystudovaný dostal takovou příležitost. Taky jsme v té době, jako studenti a tedy externisti dostávali od divadla velký honorář, což vzbuzovalo závist. V té době se totiž honoráře externistů vyplácely ve stovkách. Taky to bylo poprvé, kdy jsem měl pocit, že si vydělávám velké peníze 🙂 To premiérové představení mám nahrané a myslím, že ten výkon nebyl špatný na to, jak jsme byli mladí. Samozřejmě, že to nemělo ten patřičný vyraz a prožitek, jako by to mělo dnes, když už jsme zkušení tanečníci. A byl jsem překvapen, že z té nahrávky nebylo poznat, jak jsem trpěl. Asi hodinu před představením, když jsme se rozcvičoval, mi ruplo v zádech. S narůstající nervozitou to bylo ještě horší. Po chvilce jsem se nemohl hýbat a sotva chodil. Lékař, který byl přítomen, sice konstatoval, že to nevypadá dobře, nicméně se nedalo nic dělat. Dávali mi postupně tolik ibuprofenu, že ho dohromady bylo asi 2000 mg, až jsem už nic nevnímal, jen tupou bolest. Na jevišti při každém kleknutí jsem myslel ,že už se nepostavím. Potom jsem měsíc nemohl chodit, protože jsem měl vyhřezlou plotýnku. Dodnes se na to představení dívám s nostalgií a obdivem, co tanečník kvůli představení musí vydržet.

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
0 0 vote
Ohodnoťte článek
8 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments