Rigoletto nedozpíval premiéru, ve Vídni se pískalo

  1. 1
  2. 2

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Rigolettovo trápení
Předčasný odchod protagonisty vrhl stín na hudebně slabou premiéru

Zmrzačený dvorní šašek Rigoletto patří k tragickým postavám operních dějin. Když na konci zjistí, že v pytli, který mu předá Sparafucile, je místo vévody z Mantovy jeho jediná dcera, která vzápětí umírá, chtělo by se člověku plakat s ním. Skoro pokaždé.

A teď naposledy zvlášť, při premiéře Verdiho Rigoletta ve Vídeňské státní opeře jsme však neměli s protagonistou soucit z důvodů souvisejících s dějem opery, nýbrž spolutrpěli jsme s ním fyzicky. Výtečný barytonista Simon Keenlyside, který publiku v tolika večerech přinesl radost, ztratil v druhém dějství hlas a opustil jeviště – zcela jasný znak toho, že už skutečně nemohl.

Bylo to smutné
Dirigent Myung-Whun Chung však neodklepal, dirigoval dál, Gilda zůstala na scéně a pokoušela se zachránit, co se dá. Keenlyside se ve zbývajících asi deseti minutách ještě dvakrát přivlekl zpátky, ale hlas vypověděl službu docela – a tak jsme museli vidět velkého umělce, jak se strašlivě trápí.

Pak spadla opona, publikum bylo zmatené a čekalo, jaké východisko se z této chaotické situace najde. Po přestávce vyšel před oponu šéf opery Dominique Meyer a oznámil, že představení dozpívá Paolo Rumetz (což tento člen souboru ostatně seriózně vykonal).

Nahlas
Je třeba vědět, že Keenlyside už nezpíval ze zdravotních důvodů hlavní zkoušku ani generálku (a že Rumetz zpíval tuto roli poprvé v životě). Že Keenlysideho hlas byl poznamenaný už v prvním dějství. A že jihokorejský dirigent v druhém dějství při scéně „Cortigiani, vil razza dannata“ vedl orchestr tak silně, že potom v duetu s Gildou došly pěvci síly.

Po bitvě je každý generál, je však zřejmé, že by bývalo lepší, kdyby Keenlyside nezpíval. Nebo alespoň dal ohlásit indispozici. Nebo kdyby opona spadla dřív. Každopádně je skandální, že se z publika ozvalo bučení.

Chaotické nebo ne – dirigentský výkon Myung-Whun Chunga bychom nemohli pochválit, ani kdyby se nic nestalo. K Rigolettovu utrpení jen přispěl Chung jinak, než to zamýšlel Verdi. Jindy výtečnému orchestru Státní opery scházela dramatičnost, diferenciace, vyrovnanost ve zvuku, dokonce v mnoha případech selhala koordinace se sborem. A jestliže Chung před finálem, když vévoda ještě jednou zpívá za scénou „La donna è mobile“, vpadl do jeho závěru, to byl už doslova nemuzikální čin.

Prokletí
Nejlepším zpěvákem večera byl Piotr Beczała jako vévoda, s krásnými výškami a italianità – pro jeho témbr však to ideální role není, už jsme ji slyšeli elegantněji a lyričtěji. Erin Morley je Gilda s jasnými výškami, ne právě velkým sopránem a méně herecky výrazná než Elena Maximova jako Maddalena. Ryan Speedo Greed má mohutný bas, v roli vraha však působí příliš kultivovaně. Sorin Coliban je výtečný Monterone – jeho klatba nad Rigolettem ale vyzněla bohužel jinak než v libretu.

Režie Pierra Audiho na točně Christopha Hetzera je v prvním jednání dynamická a působivá, ale později ztrácí na významu, sotva něco konkretizuje. To, jak režisér udělá z Gildy anděla, který se k ní snese z výšky, je hezké. Ale o vztahu otce a dcery nebo aspektech postavy dvorního šaška se sotva něco dozvíme. Tato premiéra zůstane v paměti především pro předčasný odchod Rigoletta.

(www.kurier.at – 21. 12. 2014 – Gert Korentschnig)  ***

Rigoletto ve Vídeňské státní opeře: Skandály se šťastným koncem

Z tohoto především mimoumělecky dramatického premiérového večera je třeba zaznamenat dva skandály. První, vážnější padá na vrub celkově fádního a necitlivého dirigování Myung-Whun Chunga. Nejen, že skvělého, ale slyšitelně nemocného představitele titulní role Simona Keenlysideho v choulostivé árii „Cortigiani…“ hnal do forte, které vzápětí vedlo ke katastrofě. To se projevilo na konci druhého dějství v duetu s Gildou a Keenlyside musel opustit jeviště, Chung představení nepřerušil, nýbrž donutil virem a dirigentem týraného, aby se na scénu vrátil i bez hlasu. Druhým skandálem bylo dvojí zabučení a projevy nelibosti, které Keenlyside sklidil za svůj statečný boj (poznámka: v době, kdy jsem chodil na místa k stání, by došlo i ke rvačce).

Dlouho očekávaná premiéra Verdiho Rigoletta se jinak zdaleka tak poutavě neodvíjela. K bezvýznamnému dirigování se družila podobně nezávažná režie Pierra Audiho. V jakémsi polomodernistickém haraburdí (Christof Hetzer) – dezolátní morálku na mantovském dvoře mělo sugerovat cosi jako skládka – se předváděly tytéž staromódní prvky, které už jsme viděli v minulé, předminulé a předpředminulé inscenaci Rigoletta: Gilda (s krásným hlasem a pěveckým výrazem Erin Morley) spíná ruce a obrací oči k nebi; Piotr Beczała je báječný vévoda, zde ale maskován jako nějaký ušmudlanec a předvádí hazardéra; Maddalena (Elena Maximova zaslouží ocenění) předvádí levé stehno jako téměř všechny její předchůdkyně snad už od světové premiéry; jen Ryan Speedo Greenův Sparafucile je hlasově natolik bezvýrazný a bez jakékoli aury, že by stavovská reprezentace nájemných vrahů proti tomuto svému zmocněnci musela zakročit.

Keenlyside, který už odřekl hlavní i generální zkoušku, bez ohledu na indispozici vydržel ještě devět desetin druhého dějství. Třetí jednání převzal – suverénně a hlasově jistě, tělesně by to byl ideální Falstaff – Ital Paolo Rumetz, který sklidil bouřlivé ovace.

(www.news.at – 20. 12. 2014 – Heinz Sichrovsky)  ***

Rigoletto během premiéry odpadl

Na začátku stojí Rigoletto s nahou horní částí těla a ušmudlaným renesančním límcem v pusté šedobílé krajině, tělesně i duševně deformovaného sloužícího bezskrupulózního vévody z Mantovy obklopuje několik holých zbytků stromů. Vzápětí umožní točna pohled do světa šlechty, před zlatavými stěnami se potácí zchátralá dvorská společnost v historických a většinou velmi barevných kostýmech (výprava: Christof Hetzer).

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Rigoletto (Wiener Staatsoper Vídeň)

[Total: 9    Average: 1.7/5]

Související články


Reakcí (11) “Rigoletto nedozpíval premiéru, ve Vídni se pískalo

  1. Na těchto třech ukázkách kritiky Verdiho Vídenského Rigolleta vidíme, že ani tak nejde aby byl čtenář, nepřítomný na představení, informován ale aby hudební kritik dokázal jak je ohrabaný a originální ve svém výrazivu.Nejvíc mě dostalo hodnocení P.Beczaly: „Nejvyšší tóny až k vysokému des neprezentoval jako údery mečem, nýbrž jako vrcholy pyramidy na široké základně.“Jinak mě udivuje jak můžou ve Vídni obsadit nemocného zpěváka, když měli docela slušnou náhradu.To se pod panem Keenlysidem tak hýbe židle, že by se už na prkna nevrátil, kdyby udělal místo italskému kolegovi?

    1. Mel jsem to stesti, ze jsem dnes to v dobre kvalite stahl na torrentech.Videl jsem zatim jen nastrel. Mate pravdu Keenslyside neni dobry predstavitel Rigoletta ani zdravy, ale nemate pravdu ze nejsou dobri predstavitele Rigoleta, je jich po svete vela, jen je pustit pres tu konkurenci „hvezd“, ktere si peclive strezi sve teritorium a pak to dopadne tak jako nyni. Je to až k lítosti jak se ten pan trapi, navic z nej rezie a kostymer udelali spis uprchleho blazna z cirkusu (do pul tela naheho s odporne chlupatými zády s šaskovskym límcem u krku).V strhující arii napsanou mistrovsky Verdim: „Cortigiani, vil razza dannata“už má Kenslyside na rtech smrt a neprejete si nic jineho aby ten pan to dokoncil a odesel z jeviste.Nemam ho jako barytona v oblibě,ale ted se mu asi budu vyhybat, protoze mi zkazil cely dojem z me nejmilovanejsi opery.Pristup managementu i samotneho umelce k reseni teto vazne zdravotni indispozice povazuji za bezohledny a nicim neomluvitelny.

    1. Tak ty ktere uslyšíte již jen z nahravek je take dost, jejich herecke a pevecké výkony jsou nedostižné, škoda, že v době kdy vznikaly nebyla tak dobra nahravací technika, ted nejsou zas tak dobří zpěváci, vybavení nejen hlasem ale i hereckým nadáním. Jen namátkou stojí za poslech nahravky s barytonisty jako Tito Gobi, Robert Merrill, MacNeil, Renato Bruson, Pietro Capuccilli, D.F.Diescau, Jose van Dam, jeste zijící Leo Nucci-snad vubec nejlepsi Rigoletto, ze současných D.Hvorostovskij, Carlos Alvarez, Alan Opie z Australie, G.Gagnidze, P.Gavanelli, D.Platanias, Željko Lučič, L.Tézier, P.Domingo-velice zdarilá nahravka i film na DVD, kde se vratil k barytonovým rolím. A takových kteří zpívají na úrovni tohoto záskoku je desítky, napr. ten co zpíval ted ve Vídni v tomto predstaveni Conte di Monterone-Sorin Coliban obrovsky hlas, vyhovoval by i typove, kam se na nej s materialem hrabe Keenlyside, ten je idealni tak na Mozarta v Kouzelny fletne jako Pappagena, ale uz mene na Giovanniho a Verdiho a Wagnera by si mel zpivat jen doma u piana….mozna napisu kritiku do blogu, ted jsem to videl cele a docela mě ve Vídni zklamali i kdyz pominu ten průšvih s hlasovou idispozici S.Keenlysideho.

      1. Mily Lulu,
        dakujem za vycerpavajucu odpoved. So starou gardou by som suhlasil, snad by som este pripomenul Ettore Bastianiniho.
        Hvorostovskij nieje typicky hrdinsky baryton a Alvarez uz vôbec nie.Lucic je po zenite-vid posledne predstavenia v Metke.
        Zlate patdesiate a sestdesiate roky, mozno aj sedemdesiate – vtedy este boli hrdinske hlasy, tym myslim aj tenorov.
        s podravom ladislav

        1. Kdyz nebudeme nazyvat tyto hlasy primo hrdinské ale dramatické (toto oznaceni bych nechal spis pro tenory), tak se tam charismaticky Hvorostovskij urcite vejde,pustte si treba jeho Scarpiu z Toscy z Te Deum, jeho zjev je naprosto dominantní mužský jak v peveckém tak hereckém podání.Jinak jsem jeste zapomnel na uzasnyho basbarytona soucasnosti, taky super Scarpia, ale i Wagnerovsky postavy – Bryn Terfel a dale Mathias Goerne, vyborny interpret písní, Thomas Hampson.U tenoru je vetsi sortiment ale zase maji kratsi zivotnost.

Napsat komentář