Rigoletto nedozpíval premiéru, ve Vídni se pískalo

redakce, 21.12.2014 21:45

Z ohlasů v zahraničním tisku

Rigolettovo trápení
Předčasný odchod protagonisty vrhl stín na hudebně slabou premiéru

Zmrzačený dvorní šašek Rigoletto patří k tragickým postavám operních dějin. Když na konci zjistí, že v pytli, který mu předá Sparafucile, je místo vévody z Mantovy jeho jediná dcera, která vzápětí umírá, chtělo by se člověku plakat s ním. Skoro pokaždé.

A teď naposledy zvlášť, při premiéře Verdiho Rigoletta ve Vídeňské státní opeře jsme však neměli s protagonistou soucit z důvodů souvisejících s dějem opery, nýbrž spolutrpěli jsme s ním fyzicky. Výtečný barytonista Simon Keenlyside, který publiku v tolika večerech přinesl radost, ztratil v druhém dějství hlas a opustil jeviště – zcela jasný znak toho, že už skutečně nemohl.

Bylo to smutné
Dirigent Myung-Whun Chung však neodklepal, dirigoval dál, Gilda zůstala na scéně a pokoušela se zachránit, co se dá. Keenlyside se ve zbývajících asi deseti minutách ještě dvakrát přivlekl zpátky, ale hlas vypověděl službu docela – a tak jsme museli vidět velkého umělce, jak se strašlivě trápí.

Pak spadla opona, publikum bylo zmatené a čekalo, jaké východisko se z této chaotické situace najde. Po přestávce vyšel před oponu šéf opery Dominique Meyer a oznámil, že představení dozpívá Paolo Rumetz (což tento člen souboru ostatně seriózně vykonal).

Nahlas
Je třeba vědět, že Keenlyside už nezpíval ze zdravotních důvodů hlavní zkoušku ani generálku (a že Rumetz zpíval tuto roli poprvé v životě). Že Keenlysideho hlas byl poznamenaný už v prvním dějství. A že jihokorejský dirigent v druhém dějství při scéně „Cortigiani, vil razza dannata“ vedl orchestr tak silně, že potom v duetu s Gildou došly pěvci síly.

Po bitvě je každý generál, je však zřejmé, že by bývalo lepší, kdyby Keenlyside nezpíval. Nebo alespoň dal ohlásit indispozici. Nebo kdyby opona spadla dřív. Každopádně je skandální, že se z publika ozvalo bučení.

Chaotické nebo ne – dirigentský výkon Myung-Whun Chunga bychom nemohli pochválit, ani kdyby se nic nestalo. K Rigolettovu utrpení jen přispěl Chung jinak, než to zamýšlel Verdi. Jindy výtečnému orchestru Státní opery scházela dramatičnost, diferenciace, vyrovnanost ve zvuku, dokonce v mnoha případech selhala koordinace se sborem. A jestliže Chung před finálem, když vévoda ještě jednou zpívá za scénou „La donna è mobile“, vpadl do jeho závěru, to byl už doslova nemuzikální čin.

Prokletí
Nejlepším zpěvákem večera byl Piotr Beczała jako vévoda, s krásnými výškami a italianità – pro jeho témbr však to ideální role není, už jsme ji slyšeli elegantněji a lyričtěji. Erin Morley je Gilda s jasnými výškami, ne právě velkým sopránem a méně herecky výrazná než Elena Maximova jako Maddalena. Ryan Speedo Greed má mohutný bas, v roli vraha však působí příliš kultivovaně. Sorin Coliban je výtečný Monterone – jeho klatba nad Rigolettem ale vyzněla bohužel jinak než v libretu.

Režie Pierra Audiho na točně Christopha Hetzera je v prvním jednání dynamická a působivá, ale později ztrácí na významu, sotva něco konkretizuje. To, jak režisér udělá z Gildy anděla, který se k ní snese z výšky, je hezké. Ale o vztahu otce a dcery nebo aspektech postavy dvorního šaška se sotva něco dozvíme. Tato premiéra zůstane v paměti především pro předčasný odchod Rigoletta.

(www.kurier.at – 21. 12. 2014 – Gert Korentschnig) ***

Rigoletto ve Vídeňské státní opeře: Skandály se šťastným koncem

Z tohoto především mimoumělecky dramatického premiérového večera je třeba zaznamenat dva skandály. První, vážnější padá na vrub celkově fádního a necitlivého dirigování Myung-Whun Chunga. Nejen, že skvělého, ale slyšitelně nemocného představitele titulní role Simona Keenlysideho v choulostivé árii „Cortigiani…“ hnal do forte, které vzápětí vedlo ke katastrofě. To se projevilo na konci druhého dějství v duetu s Gildou a Keenlyside musel opustit jeviště, Chung představení nepřerušil, nýbrž donutil virem a dirigentem týraného, aby se na scénu vrátil i bez hlasu. Druhým skandálem bylo dvojí zabučení a projevy nelibosti, které Keenlyside sklidil za svůj statečný boj (poznámka: v době, kdy jsem chodil na místa k stání, by došlo i ke rvačce).

Dlouho očekávaná premiéra Verdiho Rigoletta se jinak zdaleka tak poutavě neodvíjela. K bezvýznamnému dirigování se družila podobně nezávažná režie Pierra Audiho. V jakémsi polomodernistickém haraburdí (Christof Hetzer) – dezolátní morálku na mantovském dvoře mělo sugerovat cosi jako skládka – se předváděly tytéž staromódní prvky, které už jsme viděli v minulé, předminulé a předpředminulé inscenaci Rigoletta: Gilda (s krásným hlasem a pěveckým výrazem Erin Morley) spíná ruce a obrací oči k nebi; Piotr Beczała je báječný vévoda, zde ale maskován jako nějaký ušmudlanec a předvádí hazardéra; Maddalena (Elena Maximova zaslouží ocenění) předvádí levé stehno jako téměř všechny její předchůdkyně snad už od světové premiéry; jen Ryan Speedo Greenův Sparafucile je hlasově natolik bezvýrazný a bez jakékoli aury, že by stavovská reprezentace nájemných vrahů proti tomuto svému zmocněnci musela zakročit.

Keenlyside, který už odřekl hlavní i generální zkoušku, bez ohledu na indispozici vydržel ještě devět desetin druhého dějství. Třetí jednání převzal – suverénně a hlasově jistě, tělesně by to byl ideální Falstaff – Ital Paolo Rumetz, který sklidil bouřlivé ovace.

(www.news.at – 20. 12. 2014 – Heinz Sichrovsky) ***

Rigoletto během premiéry odpadl

Na začátku stojí Rigoletto s nahou horní částí těla a ušmudlaným renesančním límcem v pusté šedobílé krajině, tělesně i duševně deformovaného sloužícího bezskrupulózního vévody z Mantovy obklopuje několik holých zbytků stromů. Vzápětí umožní točna pohled do světa šlechty, před zlatavými stěnami se potácí zchátralá dvorská společnost v historických a většinou velmi barevných kostýmech (výprava: Christof Hetzer).

Rigolettova dcera Gilda žije v dřevěné chýši jako v kleci a v nevinných bílých šatech ztělesňuje pečlivě hlídaný soukromý svět dvorního šaška. Ale smyslný vévoda ji vypátral, pobavil se s ní a rychle se jí zase chce zbavit – je to jasně zřejmé, když jí daruje nádherné šaty a zabouchne dveře chatky. Jeho zájem viditelně pohasl.

Předtím má Rigoletto srdcervoucí výstup na vysokém schodišti, když po něm leze po kolenou a žadoní, aby mu dvořani řekli, kde je jeho dítě. Simon Keenlyside hraje tak intenzivně a úžasně, že jeho absence po druhém dějství bolí tím víc. Jednu zvláštní scénu však ještě mohl Keenlyside zažít: když při duetu s Gildou už opustil jeviště, hrál dirigent Myung Whun-Chung jednoduše dál. Pěvec se tedy vrátil a trápil se ještě chvíli, a publikum trpělo s ním.

Třetí jednání konečně předvádí svět „vraha z povolání” Sparafucileho, chladného intelektuála. Se svojí sestrou a svůdnicí bez zábran Maddalenou žije v děravé boudě, do níž je vidět ze všech stran. V patře vévoda laškuje s další milenkou, zatímco Gilda před domem lká, než se za nevěrníka obětuje. Závěr jako vždy: Gilda leží raněna v pytli a Rigoletto (mezitím Paolo Rumetz) si uvědomí, že zaplatil vrahovi své dcery.

Pierre Audi neukázal nic nového, na jeviště však postavil přesvědčivé postavy. Myung Whun-Chung předvedl u pultu strohý styl hry bez propracovaných detailů, vyzdvihl temné stránky díla, ale občas by se sneslo víc dynamiky. Rigoletto Simona Keenlysideho měl málo energie, kultivovaným hlasem ukázal raněnou duši v zmrzačeném těle. Svůj neduh doprovázel ironizujícími tanečními kroky. Bohužel k velkému výbuchu na konci druhého dějství už nedošlo a scéna Gildiny smrti byla v dobrých rukou Paola Rumetze, který už zpíval generální zkoušku. Piotr Beczała předvedl jako vévoda lesklý a pohyblivý hlas, Erin Morley byla něžnou, půvabnou Gildou nevelkého hlasu, avšak se zářivými výškami.

Ryan Speedo Green byl zvláštní Sparafucilem. Jeho klidný, určitý způsob a jasná, jakkoli nemorální perspektiva mu propůjčily určitou důstojnost, kterou podtrhl hlubokým basem. Druhý bas, Monterone (Sorin Coliban), vrhl svou klatbu do davu, ale poněkud zanikl ve vynikajícím sboru. A konečně Elena Maximova: koketní plavovlasá Maddalena se svůdnými tóny v růžových šatech si každého mohla otočit kolem prstu.

(www.wienerzeitung.at – APA) ***

Nový Rigoletto ve Vídni. Verdi s překážkami

Na začátku sezony se postaral o palcové titulky Franz Welser-Möst, když překvapivě uvolnil místo generálního hudebního ředitele Vídeňské státní opery. Náhle tak osiřely nové inscenace sezony 2014–2015, Elektra a Rigoletto. Koncem týdne se však přesto zdvihla opona pro nejslavnějšího dvorního šaška operního repertoáru. V orchestřišti stál dirigent Myung-Whun Chung, režii měl podle plánu Pierre Audi. A jak vídeňské publikum očekávalo, nabídka slibovala operní hvězdy jako britského barytonistu Simona Keenlysideho a polského tenoristu Piotra Beczału.

Rigoletto se ve Vídni hrál už více než sedmsetkrát a naposledy byl inscenován před třiceti lety. Tentokrát však nestál pod šťastnou adventní hvězdou. Je možné, že Franz Welser-Möst by se na takovou vibrující italianità, jakou dostal z orchestru Vídeňské státní opery Myung-Whun Chung, vůbec nezmohl. Zato však bylo během premiérového večera nutno přeobsadit titulní roli – s logickým důsledkem narušeného průběhu. Bravurní Simon Keenlyside prohrál boj s agresivním virem a zřetelně z posledních sil dozpíval svou velkou árii. Pak přenechal pole už připravenému záskoku, který ho zastupoval již během generální zkoušky. Po prvním jednání se ještě na chodbách debatovalo, zda ten tragický antihrdina Rigoletto v kostýmu polonahého trýzněného tvora nepůsobí spíš jako italský Wozzeck a tedy patologický případ.

Vévoda ve zlatém paláci s dlouhými vlasy na ramena byl v podání Piotra Beczały jako obvykle notorický svůdník. Nejvyšší tóny až k vysokému des neprezentoval jako údery mečem, nýbrž jako vrcholy pyramidy na široké základně. Debutantka ve Státní opeře Erin Morley poskytla lehce tremolující cvrlikající hlas, na začátku ze shora spuštěné dřevěné klece.

Místem Gildiny smrti na konci je děravá bouda Sparafucileho, podobající se lebce – v podání Ryana Speedo Greena to tentokrát není nájemný vrah, nýbrž nějaký zvrhlý učenec. V inscenaci Pierra Audiho a na scéně Christopha Hetzera tedy občas bylo o čem přemýšlet. Ve Verdiho mistrovském díle nemusíme vždy hledat zkorumpovanou společnost jako dnešní „anything goes“ ani brutální gangsterku, jakou byla poslední inscenace v Curychu (režie Tatjana Gürbaca). Rigoletto se může zase jednou pro změnu odehrávat na originálním dějišti v Mantově a v renesanci. I v tomto rámci se z libreta dá vytěžit mnoho temného a tajemného. A o to Verdimu šlo.

(www.br.de – Volkmar Fischer)

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Myung-Whun Chung
Režie: Pierre Audi
Výprava: Christof Hetzer
Světlo: Bernd Purkrabek
Dramaturgie: Bettina Auer
Choreografie: Christian Herden
Orchestr a sbor Vídeňské státní opery
Premiéra 20. prosince 2014 Wiener Staatsoper Vídeň

Rigoletto – Simon Keenlyside, Paolo Rumetz
Herzog von Mantua – Piotr Beczała
Gilda – Erin Morley
Maddalena – Elena Maximova
Sparafucile – Ryan Speedo Green
Conte di Monterone – Sorin Coliban
Conte di Ceprano – Marcus Pelz
Contessa di Ceprano – Lydia Rathkolb
Marullo – Mihail Dogotari
Borsa – James Kryshak
Giovanna – Donna Ellen
Page – Hila Fahima