Riskem k úspěchu: Rostislav Novák ml.

Pro principála Cirku La Putyka Rosťu Nováka mladšího je každé představení výzva. Nebojí se bořit hranice a riskovat, jestli to diváci přijmou. Zatím se mu to ale vyplácí. Jeho představení sklízí úspěch u odborníků i veřejnosti a na únorovém festivalu nového divadla Malá inventura získal za představení Black Black Woods ocenění Česká divadelní DNA. Jeho nový projekt se bude zabývat tématem ADHD – co z toho ale nakonec vznikne, zatím ještě nemá tušení.

 

O Black Black Woods se psalo, že boří hranice performativního divadla. Čím se tak liší?

Chtěli jsme překročit práh uvažování o tom, co je současné divadelní umění. Zariskovali jsme a kompletně odbočili od toho, jak nás lidi znají a co od nás očekávají. Základem bylo dát tvůrčímu týmu svobodu a nehledět na to, jaká bude reakce veřejnosti, jestli na nás budou chodit davy lidí nebo jednotlivci nebo jestli se vrátí výdaje. Z mého pohledu se to vyplatilo. Neděláme projekty, které se budou navzájem srovnávat. Každý může stát sám za sebe a divák může leda tak zhodnotit, kam se naše společnost posunula, a že se umíme vydat i jiným směrem.

Jak se vám na jevišti stálo s vaším otcem Rostislavem Novákem starším?

Nebylo to poprvé. Poprvé jsme spolu hráli asi před dvanácti lety, když jsem jako herec teprve začínal. V Up End Down jsem potom tátu režíroval. Black Black Woods pro mě ale byl neskutečně silný zážitek, který se špatně popisuje slovy: ten pocit, když jsme před představením a po něm zůstali spolu sami v šatně, neskonale vděční, že jsme to zvládli, a za to, že se otec se synem nebojí zariskovat a jdou do toho spolu. První tři reprízy jsme měli vyprodáno, lidé ale očekávali něco jiného a během představení začali houfně odcházet. Oba jsme z toho byli nervózní, ale zároveň to bylo neskutečně vzrušující a motivující: nevzdat se. A tak jsme pokračovali, stáli si za svým a měli jeden ve druhém oporu, že to má smysl.

V Black Black Woods jste ale nejen hrál se svým otcem, ale měli jste i role otce a syna. Jak se do hry promítl váš skutečný vztah?

Nechtěli jsme hrát sami sebe. Jde o obecné téma vztahu otce a syna, komunikace mezi dvěma generacemi. Naše osobní zážitky jsou tam prezentované jinak, například autentickými videomateriály nebo audionahrávkou z tátovy svatby. Samozřejmě nám ale nikdo neodpáře, že jsme otec se synem. Když se na sebe my dva podíváme, divákovi musí být jasné, že to není jen herecký pohled, ale je v něm osmatřicet let společného života. Jedná se o skutečný vztah, a to dodává na opravdovosti a uvěřitelnosti.

V představení Up End Down jste si vyměnili role. Jaké bylo režírovat svého otce?

Hrozně těžký, a pro tátu ještě víc. Já jsem věděl, že se od toho musím odosobnit, náš osobní vztah odstřihnout a přistupovat k němu jako režisér k herci. Jinak by to nešlo. Jenže táta mě pořád vnímal jako syna, a když jsem na něj tlačil jako režisér, nesl to těžce. Byl to jeden z mých nejnáročnějších projektů, ale vyplatilo se to. Mám ho i nejraději.

Je pro vás otec vzor nebo třeba i konkurence?

O konkurenci se vůbec nedá mluvit. Moje rodina mě vždycky vedla k pokoře, respektu a k tomu dělat dobře svoje řemeslo. A pracovat s tátou, který tato pravidla ctí a má navíc velkou zkušenost z různých divadel, je neskutečně inspirující. Chováme k sobě velký respekt, oboustranně. Mám rád mezigenerační výměnu. V divadle je to běžné, ale nový cirkus je spíš jednogenerační, jsou tam hlavně mladí lidé, a to mě mrzí. I proto vedu tento žánr víc divadelní cestou.

Festival Malá inventura je přehlídkou ,,nového divadla“. Co to vlastně znamená?

Já nevím. Mě ale pojmosloví a škatulky dost vytáčí. Je mi jedno, co kdo na jevišti dělá, jestli maluje, tančí, zpívá nebo odříkává text, ale musím v tom vidět to řemeslo a smysl, proč zrovna dělá to, co dělá. Nepotřebuju to ale nikam zařazovat. Co je například představení Honey v koprodukci s Dejvickým divadlem – nový cirkus, činohra nebo pohybové divadlo? Nevím, a nezáleží mi na tom. Jen to někdy dělá trable na festivalech, že pro divadelní festival jsme moc cirkusoví a taneční a pro taneční moc divadelní a tak.

Máte pocit, že diváci chtějí na jevišti vidět stále něco nového? S novým cirkusem jste udělali přímo díru do světa…

A přitom nový cirkus zas tak nový ani není. Určité prvky jsme viděli už u Voskovce s Werichem, máme tu Ctibora Turbu, Bolka Polívku, bratry Formany… Divadlo Continuo mělo své Kratochvílení, už několik let se konal festival Letní Letná… Bylo toho už spoustu. My jsme zkrátka měli jen štěstí, že La Putyka vznikla ve správný moment na správném místě.

Jak si tedy ten obrovský úspěch vysvětlujete?

Dovednost cirkusových umělců u nás nebyla na takové úrovni jako ve světě, my jsme to ale nebrali jako negativum. Možná to nebyli zrovna profesionální akrobati, ale sportovci na nejvyšší možné pohybové úrovni, což by se nikdo z herců nedokázal naučit. A najednou už to nebylo jen divadlo, ale i pohybová virtuozita. Z každého oboru jsme si pak přizvali nějakého profíka – tanečníka, muzikanta, herce, loutkaře, pracoval s námi nejlepší český akrobat na trampolíně – a ty všechny jsme propojili. Vybrali jsme typicky české téma, a tím vším dohromady se podařilo oslovit neuvěřitelně široké spektrum lidí.

Nejenže nový cirkus zažil nečekaný boom, ale La Putyka sklízí úspěch dodnes, o deset let později!

Sami jsme překvapení, že se to tak chytlo. Nikdy nezapomenu na ten moment, když krásně vyšla jedna trampolína, do toho hudba, diváci začali tleskat a energie všech těch lidí se propojila. Vyhrkly mi v tu chvíli slzy. Víte, my do toho na začátku šli z čistého nadšení a touhy zjistit, jestli je něco takového vůbec proveditelné. Nikdo takový úspěch nečekal. Snažíme se ale neustrnout, pořád se motivovat a hledat nové výzvy. Proto vznikla koprodukce s Dejvickým divadlem, Black Black Woods nebo teď pracujeme na novém projektu na téma ADHD.

Porucha ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) je zrovna poměrně obtížné téma. Jak se jej chystáte zpracovat?

Jak může člověk při tvorbě říct, jaký bude výsledek? Třeba u projektu Family to ještě dva dny před premiérou nevypadalo, že projekt směřuje tam, kam původně měl. Objevuji teď možnosti propojování a kontrastu, jaký žánr v jaké chvíli dokáže emoci vyjádřit silněji, ale nic konkrétního ještě nevím. Inspirovala mě ale kniha Spratek Torey L. Hayden, se kterou jsem se setkal i osobně, a hledám další příběhy lidí diagnostikovaných ADHD. Chci se na téma podívat z mnoha různých pohledů, a proto spolupracuji s neurology, psychology, učiteli, dětmi i dospělými. Teď v dubnu se s nimi potkají i umělci a společně budeme hledat cestu, jak na to.

Bude nové představení i jakousi osvětou o poruše ADHD, která je opředena mnoha mýty?

Mě všelijaké příručky a návody dost odstrašují. Vedle divadla bych ale rád vytvořil publikaci Hejbej se a tvoř, založenou na vlastní zkušenosti. Já sám mám ADHD diagnostikovanou a mně osobně nejvíc pomohlo trénovat soustředění u malování a sebeunavit se fyzickou aktivitou. Tím jsem se i brzo dostal ke sportu, který má blízko k novému cirkusu… Rád bych ukázal, že ADHD nemá jen negativa. Vždyť ADHD měli údajně i Mozart, Albert Einstein, da Vinci nebo Jim Carrey, a to už jsou poměrně zvučná jména. Chtěl bych proto lidem říct: pojďme v dětech hledat jejich talent, kam by mohla jejich energie směřovat, aby z ní mohlo něco vzniknout.

Vaše představení v sobě často mají autobiografické prvky…

U každého nového projektu potřebuju cítit vnitřní pnutí, proč se chci zrovna tímto tématem zabývat. Když dělám autorské věci, vycházím ze svých zkušeností, ale už se mi nestává, že bych hrál sám sebe nebo někdo interpretoval moje vlastní zážitky.

Pocházíte z rodiny s dlouhou divadelní historií. Máte v sobě více z Nováků nebo spíše z Kopeckých?

Do svých osmnácti jsem tvrdě bojoval proti tradici a ani si neuměl představit, že bych se divadlu věnoval. Osmička (sólové představení 8 – Polib prdel kosům), kterou režírovali SKUTři, pak byla o tom, jak si stojím ve vztahu k naší rodině, a o hledání vlastní cesty. Kdybych ale neměl kořeny, jaké mám, něco jako La Putyka by nikdy nevzniklo.

Děkuji za rozhovor.

 

VIZITKA
Rostislav Novák ml. se narodil 24. prosince 1979 v Praze. Je hercem a principálem hudebně-akrobatického projektu Cirku La Putyka, který v roce 2009 založil společně s režisérským duem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). Za autorství a koncepci této inscenace byl v Cenách Sazky a Divadelních novin oceněn v kategorii Alternativní divadlo. Dříve již za inscenaci 8 – Polib prdel kosům, kterou vytvořil se SKUTRem, byl nominován na Talent roku Cen Alfréda Radoka. Představení Black Black Woods získalo v listopadu Cenu Divadelních novin na poli pohybového divadla a letos v únoru Cenu Česká divadelní DNA festivalu Malá inventura. Hraje v divadle Minor a divadle Archa. Známý je též z televizních seriálů Bazén a Velmi křehké vztahy. Je synem herce Rostislava Nováka staršího a potomkem 8. generace jednoho z nejstarších českých loutkařských rodů Kopeckých.

www.laputyka.cz