Rocc je jen třešničkou na dortu

Nechtěl jsem chodit se svou troškou do mlýna, který se roztočil kolem současné situace v Národním divadle, konkrétně v jeho operním souboru či lépe řečeno operních souborech. Podnětem pro to, že jsem se začal zamýšlet, zda bych tak přece jenom nemohl učinit, bylo odvolání Rocca z postu šéfa opery. I poté jsem váhal a posledním motivem, který rozhodl o tom, že jsem se rozhodl porušit bobříka mlčení byl příspěvek Tomáše Hanuse, který se Rocca zastal (článek Tomáše Hanuse najdete zde). Církev katolická si kdysi vymyslela při blahořečení a svatořečení funkce advocata Dei a advocata Diaboli. Myslím si, že to bylo velmi moudré rozhodnutí a je dobře, že se Tomáš Hanus funkce advocata Diaboli (tzn. v daném případě Rocca ujal).

Rocca jsem za jeho brněnského působení poznal jako nepochybně talentovaného kumštýře, plně zaujatého svou profesí, člověka, který divadlo má rád a plně se mu chce věnovat a věnuje. Měl možnost seznámit se s divadlem v širších souvislostech, s tím, jak se opera dělá v zahraničí. Je prostě příslušníkem jiné generace než na jaké jsme byli dosud zvyklí a nenalhávejme si do kapsy. Jeho rodné Slovinsko bylo zdaleka nejrozvinutější částí někdejší Jugoslávie, do níž jsme jezdili jako do země zaslíbené a k Evropě mělo už před rokem 1990 několikanásobně blíž než my.

Vyčítat komukoli mládí je velmi krátkozraké. Kolik bylo v historii mladíků, kteří byli postaveni před mimořádně náročný úkol a vypořádali se s ním více než zdatně. Rocc dostal v Brně příležitost a pokud vím, chopil se jí s velkou chutí a iniciativou. A to není ve vždy opatrném Brně rozhodně snadný úkol. V tomto městě, kde v šedesátých letech a ještě drahnou dobu poté byl operní soubor – pod vedením profesora Františka Jílka, ve spolupráci s Václavem Noskem, Milošem Wasserbauerem, Václavem Věžníkem, Evou Bezděkovou a dalšími, kterým se omlouvám, protože jejich výčet by byl příliš velký – nositelem v daných souvislostech nejprogresivnějších proudů a trendů, došlo po roce 1990 k určité stagnaci. Musím sebekriticky přiznat, že jsem k ní přispěl také, protože jsem jako ředitel dostatečně nestačil čelit narůstajícím projevům staromilství, které vedly k tomu, že ve městě, které se pyšní Leošem Janáčkem, kde měla své premiéry díla Bohuslava Martinů a Sergeje Prokofjeva, kde se pět měsíců po curyšské premiéře hrály jako ve druhém městě na světě Řecké pašije, stala diváckým ideálem raná opera Giuseppe Verdiho o babylonském utrpení Židů. Jistě, všechno to mělo své konkrétní důvody, ale tato situace nebyla udržitelná.

Vím, že Rocc se pustil do svého brněnského díla s chutí. Znal jsem dost z jeho plánů a velmi jsem jim fandil. Možná přecenil své síly a vzal na sebe příliš těžký úkol, ale v každém případě se do práce odvážně pustil.

Pak přišla nabídka z Prahy. Rocc možná nedocenil, do čeho jde, ale jsou určité nabídky, které se neodmítají, ovšem, ten, kdo takovou nabídku přijme, musí  počítat s vrtkavostí přízně osudu a riskem, se kterým tak činí.

Napsal jsem mu tehdy počátkem června 2011 poměrně obšírný dopis, z něhož vyjímám: Jsi mladý člověk, máš do toho chuť, máš výhodu, že nejsi Čech a Vltavou křtěný Pražák a přitom jako Slovinec díky podobnosti našich národních osudů se dokážeš vcítit do naší mentality a našich potřeb. Vždyť slovinské a české divadlo vyrůstalo vedle sebe jak dva bratři Klenovici ze Smetanovy patetické zpěvohry. Kolik jen českých zpěváků i herců začínalo v Lublani a kolik slovinských umělců hostila Praha? Vždyť Slovinec nám zkrášlil i sídlo našich vládců. A svůj dopis jsem uzavřel přáním: …jsi mladý, erudovaný, talentovaný, máš jistě dostatek sil a energie, abys ten úkol zvládl. Jestli to všechno tak dopadne, jakože asi ano, tak Ti přeji velice upřímně ZLOM VAZ!Dopadlo to, jak to dopadlo. Nevím, jak si Rocc v šéfovské funkci v Praze počítal, ale nepřipadá mi fér, že by se zrovna on měl stát hlavním obětním beránkem celé šlamastiky kolem Národního divadla. Především, někdo mu tu funkci nabídl, jistě věděl, proč to dělá a co tím sleduje. Vyčítá se mu, že byl často mimo Prahu. K tomu bych si dovolil mít dvě připomínky. Jak jsem Rocca poznal, rozhodně nebyl jedním z těch tvůrců, kteří tak činí až na prvním místě pro peníze. Za druhé, namnoze nevíme, co vlastně od uměleckého šéfa chceme. Na jedné straně bychom si přáli, aby byl pokud možno osobností evropského významu a na druhé straně bychom mu nejraději zavedli „píchačky“, aby se věnoval řízení souboru, což v našich podmínkách znamená zhusta hory namnoze zbytečné administrativní práci, kterou šéfovské osobnosti v zahraničních divadlech nejsou nuceni vykonávat ani omylem. Souvisí to s obludnou zbyrokratizovaností našich životů. Srovnám-li, jaká byla situace v českých divadlech před padesáti lety, kdy jsem vstupoval do praktického divadelního života, je ten rozdíl obrovský. Dále si myslím, že Rocc si „naběhl“ tím, že chtěl dělat všechno – režírovat. být autorem scény, kostýmů… Opět si ovšem myslím, že to rozhodně nečinil z pekuníárních důvodů jako leckteří jiní, ale z vnitřního přetlaku. Jenomže ve výsledku to nikoho, ale opravdu nikoho nezajímá a tak mladý Rocc zase není, aby s tím nemohl počítat.

Jenomže, jak jsem napsal výše, celá kauza Rocc je jen třešničkou na dortu zmatků, které kolem Národního divadla panují. A velice se obávám, že jejich řešení, pokud vůbec nějaké existuje, je v nedohlednu. Vím, o čem mluvím. Většinu svého profesního života jsem prožil ve vícesouborových divadlech, takže mechanismus tohoto typu divadel, které jsou středoevropskou specifikou a které ve městech typu Prahy již dávno byly opuštěny, znám velice dobře. Propojení několika v podstatě disparátních organismů do jednoho celku je anachronismus, který by v Praze neměl mít místo. Jenomže specifikovat činnost budov podle souborů je v Praze fakticky nerealizovatelné. S oblibou říkávám, že kdyby se historická budova na nábřeží Vltavy věnovala výhradně opeře anebo činohře, došlo by minimálně na Vyšehradě a na Olšanech k zemětřesení.

Nehodlám jít do historických exkursů, byť k tomu mám sklon. Ale musím se vrátit do roku 1948, kdy Zdeněk Nejedlý zařízl slibně se rozvíjející Velkou operu 5. května. Učinil tak ovšem z hlediska své estetické koncepce a buďme upřímní. I když došlo k sloučení souborů, po léta si operní provoz v historické budově a v budově „u nádraží“ uchovával svůj specifický charakter. A i v těžkých dobách, které tehdy byly, pracovali v opeře Národního divadla tvůrci, kteří sice v omezených podmínkách, ale o to usilovněji se snažili o vysoce kvalitní a moderní operní divadlo. O dirigentech je zbytečné hovořit, jejich proslulost je jasná, ale podívejme se na režie Kašlíkovy, Jernekovy, Theinovy nebo Hrdličkovy, než tento mimořádný umělec byl malými českými závistivci vyhnán a z Bohumila Hrdličky se stal význačný operní tvůrce evropského renomé Bohumil Herlischka. A kde se vyprofilovala mimořádná osobnost Josefa Svobody? Čas oponou trhnul a změněn svět. V rámci napravení křivd došlo počátkem devadesátých let k osamostatnění Smetanova divadla v podobě Státní opery. Jenomže tento akt nevyřešil vůbec nic. Někdejší Opera 5. května vznikla ze spontánní potřeby mladé umělecké generace, která se chtěla vyprofilovat a dostala k tomu možnost. Státní opera vznikla jako úřední akt, podstaty věci se nedotkla. Naopak, jestli v časech dřívějších existovala určitá interpretační diferenciace mezi oběma budovami, stále více se začala stírat. A navíc se začalo ukazovat, že na provoz dvou operních domů nejsou v Praze peníze. Když jsem se v roce 2001 dopustil podobné chyby jako nyní Rocc a chtěl jsem se stát ředitelem Státní opery, byl jsem ve své naivitě přesvědčen o tom, že se mi podaří získat na svou stranu představitele města Prahy pro myšlenku při nejmenším spolufinancování tohoto divadla. A kolega Vocelka se o to pokoušel také, samozřejmě bez úspěchu. A pokud se hlavní město Praha nerozhodne nějakým způsobem se na operních aktivitách v Praze podílet, je jakákoli myšlenka na dvě opery v Praze pouhá iluze. Je sice dost nepochopitelné, proč hlavní město Praha vráží ne zrovna malé peníze do financování provozu nepokrytě komerční scény, jakou je v současné podobě Hudební divadlo Karlín, ale přes tuto skutečnost, jak se říká, „vlak nejede“.

A tak se dospělo k závěru obě opery sloučit. Vyjmenovávat všechny pošetilosti, k nimž přitom došlo, by bylo zbytečné a trapné, snad stačí připomenout si jméno jistého pana Zdráhala, který má šanci vstoupit velmi svérázným způsobem do historie Národního divadla. Ministerstvo kultury mají propachtováno Starostové, bez ohledu na to, jestli ve svém středu mají osobnosti schopné tento úřad zastávat. A jak nás informoval nominální předseda TOPky, s nimiž Starostové tvoří parlamentní jednotku, do jejich personálních věcí TOPka nemá co mluvit. Což je možná dobře, protože  kdyby tomu tak nebylo, mohlo by se třeba stát, že nominální místopředseda a faktický šéf TOPky by dospěl k závěru, že vlastně prostředky, které jsou vydávány na provoz Národního divadla, jsou enormně vysoké a mohlo by se na nich leccos ušetřit.

Paní ministryně ve svém formování a regulování procesů se nějakým způsobem dopracovala nebo byla dopracována k rozumnému závěru, že hledat ředitele reformovaného Národního divadla cestou běžných konkursů, k nimž se může přihlásit v podstatě každý, kdo jde kolem a především se přihlásí notoricky známí konkurzníci, není to pravé ořechové a vyzvala štáb odborníků, aby vymezil jakési koncepční mantinely a vytipoval vhodného kandidáta na ředitele. Proti tomu se nedá nic moc namítat, pokud by ovšem kandidát či lépe řečeno kandidáti byli vyzváni, aby předložili svou vlastní vizi. Komise vybrala kandidáta jediného – Jana Buriana. Opět nic proti tomu, Jan Burian je dnes skutečně ne-li přímo jediný, tak jeden ze dvou-tří kandidátů, kteří splňují všechny parametry kladené na funkci ředitele Národního divadla. Navíc je člověk nesmírně cílevědomý, houževnatý a důsledný v prosazování svých představ a požadavků, o čemž jsem se přesvědčil v době našeho společného působení v Plzni.Burian je navíc v tom nejlepším smyslu slova mimořádně schopný úředník a to je pro funkci ředitele Národního divadla Praha v současné době snad nejdůležitější. V situaci, kdy koncern Národní  divadlo znovu nabobtnal a vzhledem ke stále stoupající byrokratizaci života v této zemi se vyvinul a bude se s pravděpodobností hraničící s jistotou vyvíjet do ještě více neřiditelné podoby, může se jedině snažit vytvářet prostor pro výrazné umělecké osobnosti, aby vyprofilovaly své soubory. Samozřejmě tak budou moci učinit jen tehdy, budou-li jim poměrně přesně vymezeny podmínky, v nichž tak mohou činit, počínaje od specifikace budov a konče .jako vždy až na prvním místě finančními možnostmi, které jim budou poskytnuty.

A připočteme-li k tomu rytmus politického života v naší zemi, který funguje v cyklech od voleb do voleb, může se stát, že ve velmi krátkém časovém horizontu (schválně používám této fráze) bude vše zase jinak a z úhlu tohoto pohledu je opravdu, ale opravdu kauza Rocc jenom drobnou třešničkou na dortu, který upekli ministerští pejskové a kočičky a po němž může být špatně i tak zkušenému divadelnímu harcovníku, jakým je Jan Burian.

V důsledku specifického vývoje v českých zemích získalo Národní divadlo význam a postavení, které nemělo a nemá žádné jiné divadlo na světě, a to jak z hlediska instituce, tak z hlediska jeho historické budovy. V diskusi, která proběhla v roce 2011 na téma Národní divadlo, pojmenoval jeho současný problém pekuníárních Milan Uhde: Národní divadlo by se mělo stát divadlem.

Ostatně soudím, že pokud se tak nestane, problémů s Národním divadlem se nezbavíme.
Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J.K.Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně