Rolando Villazón znovu za režijním pultem, tentokrát v Düsseldorfu
Rolando Villazón pokračuje v režijní kariéře
Již po šesté zasedl na pomyslnou režisérskou židli mexický tenorista Rolando Villazón, tentokrát aby připravil pro Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu známou Donizettiho operu buffu Don Pasquale.
Umělci s velkým smyslem pro humor zcela určitě takováto komická operní látka navýsost vyhovuje. Jeho první režijní spolupráce s düsseldorfským operním souborem se podle prvních dostupných kritik určitě povedla a sobotní premiéra (29. dubna 2017) sklidila salvy smíchu na otevřené scéně, stejně jako ovace na konci představení.
Rolando Villazón přesunul režisér děj do současnosti s četnými odkazy na soudobou popkulturu a reklamní postupy.
V titulní roli vystupuje italský barytonista Lucio Gallo. Vynikající Falstaff, Macbeth, Baron Scarpia, ale i Nabucco a Jago tak připojuje další postavu do svého bohatého repertoáru, kde ale mají i komické party své místo. Mezi dosud ztvárněné komické role tohoto zpěváka patří také Gianni Schicchi v londýnské Covent Garden (2011 a v letošních reprízách inscenace) a Madridu (2015) nebo loňský Dulcamara z Donizettiho Nápoje lásky z Curychu.
Mladou i půvabnou Norinou je místní koloraturní hvězda Elena Sancho Pereg (původem z Baskicka), která zde vytvořila řadu předních rolí svého hlasového oboru (Zerlina, Gilda, Oskar, Olympie, Sofie v Růžovém kavalíru nebo Zerbinetta). Rozmarná ženuška Norina je v tomto případě jejím debutem v této roli. Jako Ernesto hostoval mladý rumunský tenorista Ioan Hotea, který především na německých a rakouských jevištích sklízí úspěchy jako Alfredo, Nemorino nebo Rossiniho Almaviva (v této roli také vystoupí po prázdninách i ve Vídeňské státní opeře). Ansámbl doplňuje Dmitri Vargin jako Malatesta. Dalším debutantem na düsseldorfské operní scéně je dirigent Nicholas Carter z Austrálie.
Rolando Villazón se tohoto i následujícího roku hodlá věnovat více pěvecké kariéře než dalším režiím. Na letním festivalu v Baden-Badenu vystoupí jako Titus v Mozartově La clemenza di Tito, v salcburské inscenaci Händelova Ariodanteho by měl ztělesnit Lurcania. Na rok 2018 pak jeho stránky i server Operabase ohlašují Fausta a Lenského ve Wiener Staatsoper a festival v Baden-Badenu v červenci 2018 by měl přinést roli z opravdu vzdáleného hlasového oboru – Papagena z Mozartovy Kouzelné flétny.
Mozartovské dny v Drážďanech
Přehlídka pěti mozartovských inscenací a několik koncertů tvořily letošní ročník Mozart-Tage v Semperoper v čase velikonočním. Pět inscenací z repertoáru bylo obsazeno jak předními interprety z domácího souboru, tak uznávanými zpěváky z Evropy i zámoří. Festival, probíhající ve dnech 14.– 28. dubna 2017, nabídl po dvou představeních oper La clemenza di Tito, Únos ze serailu, Figarova svatba, Così fan tutte a Don Giovanni. Operní program doplnilo pět představení Mozart-Pasticcio, které shrnuje všechny tři opery da ponteovské trilogie do jednoho večera (a to dokonce do délky 1 hodiny) na scéně studiové scény Semper Zwei, a také tři koncertní akce, jejichž programovou součástí byla hudba Wolfganga Amadea Mozarta.
Vynikající byla nabídka operních hostů. V La clemenza di Tito například vystoupili italský tenorista Giuseppe Filianoti jako Titus a francouzská sopranistka Véronique Gens jako Vittelia, v Únosu ze serailu Konstanci zpívala Simona Šaturová (recenzi připravujeme), Hrabětem Almavivou ve Figarově svatbě se stal Christoph Pohl a skvělé obsazení nabídl i Don Giovanni. Americký barytonista Lucas Meachem zpíval titulní úlohu, Švédka Maria Bengtsson Donnu Annu, Američanka Danielle de Niese pak Donnu Elviru. Za dirigentským pultem stál ve třech inscenacích v Drážďanech často působící Omer Meir Wellber a představení opery Únos ze serailu řídil známý dirigent Christopher Moulds.
Semperoper nabízela speciální zlevněné permanentky na dva cykly pěti Mozartových oper (s celkovou slevou 30 procent oproti běžnému vstupnému) v cenovém rozsahu 370 až 170 euro. Tento dvoutýdenní festival mozartovské opery a hudby by mohl být dobrou inspirací především pro pražské Národní divadlo.
Henzeho opera v Theater an der Wien
Theater an der Wien jako premiéru pro měsíc květen 2017 připravilo inscenaci oceňovaného, ale málo uváděného operního titulu Hanse Wernera Henzeho Elegie für junge Liebende (Elegie za mladé milence). Německý skladatel (1926–2012) je dnes počítán ke klasikům moderní hudby dvacátého století. Jeho četné opery a balety se kromě hudebních kvalit vyznačují i volbou známých literárních látek nebo librety předních literátů své doby.
Taková je i opera Elegie za mladé milence na libreto Wystana Hugha Audena a Chestera Kallmana, jejímž tématem je vznik uměleckého díla, problém inspirace a sobectví umělce. Hlavní role básníka Gregora Mittenhofera byla od počátku zamýšlena pro pěvecké a herecké mistrovství legendárního barytonisty Dietricha Fischera-Dieskaua. Ten ji také v úspěšné premiéře roku 1961 ztvárnil na schwetzingenském festivalu, který si dílo objednal. Skladatel pak dílo v roce 1987 zásadně přepracoval.
Současná vídeňská premiéra nabídne skvělé pěvce našich dnů. Jako egoistický básník Mittenhofer vystoupí Johan Reuter. Tento přední dánský basbarytonista je znám především z wagnerovských rolí (celosvětově žádaný Holanďan a také Wotan, naposledy v budapešťském provedení tetralogie z roku 2016). S oblibou vytváří i role repertoáru dvacátého století, poznali jsme ho i jako Dr. Schöna v přenosu Bergovy Lulu z Metropolitní opery. Často vystupuje v rodném Dánsku a Skandinávii vůbec. Partnerkami jsou mu rakouská mezzosopranistka Angelika Kirchschlager (jako jeho sekretářka a mecenáška Carolina, zaslepená obdivem k umělci), americká koloraturní sopranistka Laura Aikin (jako šílená Hilda Mack, která svými vizemi poskytuje básníkovi inspiraci) a mladá německá sopranistka Anna Lucia Richter (jako jeho milenka Elisabeth, která ho opouští pro lásku k mladému muži). Další pánské party ztělesňují rakouský basbarytonista Martin Winkler (jako básníkův lékař) a rakouský lyrický tenorista Paul Schweinester (jako Toni, jeho syn a Elisabethina láska).
Inscenaci připravili dva významní umělci – dirigent Marc Albrecht, který se soustavně věnuje hudbě dvacátého století, a neméně známý režisér Keith Warner. Opera bude tradičně na této vídeňské scéně uvedena v pouhých šesti představeních. Opera Plus přinese obsáhlejší recenzi z prvé reprízy ze dne 4. května 2017.
Výstava týdne
Maria Theresia und die Musik (Marie Terezie a hudba). Vídeň, Musikverein, 6. dubna – 23. června 2017. Významné výročí habsburské panovnice, narozené roku 1717, přineslo již několik zásadních výstav, které se soustřeďují na historické aspekty i na některé kulturně-historické souvislosti doby jejího panování. Marie Terezie provedla osvícenské reformy v řadě oblastí veřejného života, na které pak navázaly reformy josefínské.
V mládí ji vychovávali především jezuitští pedagogové, kteří ji samozřejmě vedli především k náboženství, ale i k dějinám a jazykům (latina, francouzština, italština a také částečně španělština). Rodiče kladli důraz i na umělecké vzdělání, výuku kreslení, tance, hudby a zpěvu. Gottlieb Muffat byl jejím učitelem klavírní hry, pedagogy zpěvu pak Anton Funiak a Antonio Caldara. Významnou roli ve formování budoucí panovnice sehrávala i říšská hraběnka Maria Karolina von Fuchs-Mollard (zvaná Charlotte), která ji vedla k lásce k umění.
Již v sedmi letech Marie Terezie tančila společně se sestrou Marií Annou v dvorském provedení Caldarovy opery Euristeo (1724). Ve svých třinácti letech na dvorské oslavě otcových jmenin pak zpívala v oslavné kantátě Germania il di che spende Sagro a o dva roky později hrála i ve dvorské komedii. Hudbu měla velmi ráda, od dětství zpívala a později také prosazovala u svých četných potomků soustavné hudební vzdělání. Láska k hudbě (především k italské opeře, kdy oceňovala operní skladatele jako Gassmann, Salieri a Gluck) ji spojovala i s manželem Františkem Štěpánem Lotrinským. Její okřídlený výrok „Spectacle müssen sein“ („Představení musejí být“) dokumentuje její lásku k opeře oproti zájmu jejího otce především o církevní hudbu.
Komorní výstava ve vídeňském Musikvereinu shromažďuje různorodé archivní památky v originálních rukopisech, opisech i faksimiliích, které se týkají postavení hudby v životě Marie Terezie. Výstava je doplněna několika portréty i grafickými listy, které dokumentují hudební život na císařském dvoře v různých životních etapách Marie Terezie. Opera Achille in Sciro (v rukopisné partituře) dvorního skladatele Antonia Caldary byla středem hudebního programu její svatby. Také při příležitosti svatby její sestry Marie Anny s Karlem Lotrinským (bratr manžela Marie Terezie) vznikla opera od Johanna Adolfa Hasseho (Ipermestra, 1744). Traduje se, že Marie Terezie chtěla vystoupit v tomto představení jako výkonná umělkyně, ale již se to jaksi pro vládkyni velké části Evropy nehodilo… V době její vlády dokázal vídeňský dvůr k sobě připoutat nejvýznamnější skladatele své doby. Christoph Willibald Gluck zde působil nejen jako komponista, ale také učitel hudby panovnických dětí (zvláště si oblíbil pozdější francouzskou královnu Marii Antoinettu, která se vyznačovala nevelkým, ale příjemným sopránem a hudebním cítěním).
Podle dobových dvorských záznamů všech třináct dětí (z celkem šestnácti, kdy tři se nedožily vyššího dětského věku) vystupovalo na četných dvorských slavnostech při příležitostech narozenin, jmenin, svateb a dalších jako zpěváci, hudebníci či tanečníci. V Schönbrunnu vystoupil i Wolfgang Amadeus Mozart před panovnickou rodinou a dvorem. Ač zde sklidil úspěch, Marie Terezie příliš neoceňovala přičinlivost a nekonečná turné, která organizoval Wolfgangův otec Leopold Mozart. K vídeňskému dvoru nikdy nepatřil skladatel Joseph Haydn, který se upsal knížeti Esterházymu. Ale dochovaný výrok z úst panovnice – „Musíme do Esterházu, abychom slyšeli dobrou operu“, výstižně dokumentuje obdiv Marie Terezie k tomuto skladateli.
Část výstavy se věnuje i iniciaci a vzniku operních souborů a budov ve Vídni (Hofburgtheater), ale také méně známým okolnostem podpory výstavby milánského divadla Teatro alla Scala. Vídeňská výstava zdařile mapuje hudební stránku života vlády Marie Terezie, osobnosti, která je významnou součástí i našich dějin.
Nahrávka týdne
Richard Wagner – Lohengrin. Royal Concertgebouw Orchestra, Netherlands Radio Choir, Chorus of Dutch Nationale Opera, dirigent Sir Mark Elder. RCO 2016 (3 CD). Předkládaná nahrávka vznikla na základě sestřihu dvou poloscénických provedení Wagnerovy opery v Concertgebouw v Amsterdamu (18. a 20. prosince 2015).
Většina dostupných kritik chválí výkon orchestru i precizní dirigentské pojetí Marka Eldera, naplněné dynamikou, napětím i romantickým zvukem. Výkony známých pěvců se ale již setkávají s různými výtkami. Tenorista Klaus Florian Vogt již part tohoto hrdiny nahrál na CD nebo DVD počtvrté. Patří určitě k nejlepším představitelům Lohengrina současnosti, ale jeho hlasové prostředky i velmi světlý témbr a celkové lyrické pojetí zůstávají věčnou otázkou individuálního vkusu posluchače, respektive diváka.
Pro většinu kritiků je zklamáním Telramund Yevgenyho Nikitina, u něhož nepřesvědčují ani násilné výšky, ani intonace. Falku Struckmannovi jako Heinrichovi Ptáčníkovi zase tak docela nesedí basbarytonová poloha tohoto partu. Chválu sklízí Samuel Youn jako Královský hlasatel. Z obou dam je přesvědčivější Camilla Nylund jako hlasově světle zabarvená a intenzivně prožitá Elsa než Katarina Dalayman v roli Ortrudy. Té kritiky vyčítají ploché hloubky, tremolo ve výškách a malou srozumitelnost jazyka. Tato nahrávka Lohengrina si asi nezíská tak zcela srdce wagnerovských fandů, i když orchestrálně je znamenitá. Ale wagnerovský znalec má k dispozici v současnosti více než pětapadesát jiných nahrávek toto operního titulu, jak studiových, tak i živých záznamů.
Operní humor
Legendární wagnerovský tenorista Lauritz Melchior (1890–1973) patřil k nevýznamnějším zpěvákům své doby, a také byl ohromný jedlík, který ale „dbal“ o svou postavu a sledoval dietologické trendy. Adolfo (později Adolph) Mariani, majitel slavné italské restaurace Asti v New Yorku, otevřené roku 1924, přidával hezkou historku o tomto zpěvákovi. Mezi hosty restaurace nepatřil jen Melchior, ale i řada dalších, nejen italských zpěváků. Sám Mariani byl velkým milovníkem opery, který dokonce na jevišti v drobných úložkách vystoupil. I jeho číšníci byli zdatní zpěváci, kteří příležitostně servírovali jídlo s operními áriemi na rtech. Lauritz Melchior ale většinu jeho strávníků předčil nezměrným apetitem.
Jednoho dne se zde zastavil na odpolední svačinku a poručil si velký talíř šunky a salámových nářezů, pak převelikou porci těstovin s kaskádou masa a velký salát. Jídlo zakončil rumovým koláčem, nikoliv jednou porcí, ale celým koláčem. Na Marianiho nabídku kávy reagoval objednávkou espressa. Když se ho Mariani rutinně zeptal, zda s cukrem, slavný zpěvák podrážděně vykřikl: „Adolfo, ne, ne! Sacharin, sacharin! Ty mě snad chceš zabít!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
