Román Bel canto – bizarní spojení opery a terorismu v knize, na jevišti a ve filmu

• Román
• Opera
• Film

Román byl do dnešních dnů přeložen do více než třiceti jazyků, včetně češtiny. Čtivý český překlad zajistil Jiří Hrubý pro vydavatelství Volvox Globator (2009). Podle slov autorky bylo o románu pětkrát nebo šestsetkrát uvažováno jako o filmovém námětu nebo o podkladu pro broadwayský muzikál. Jako námět k opeře si ho vybral i americký skladatel Aaron Jay Kernis (nar. 1960). Žádný z těchto návrhů ale nebyl realizován. Operu stejného názvu pak zkomponoval peruánský skladatel Jimmy López (nar. 1978), svázaný pracovně i životně převážně se Spojenými státy americkými. Operu si objednala Lyric Opera of Chicago a o její uvedení se výrazně zasazovala umělecká konzultantka tohoto operního domu, slavná americká sopranistka Renée Fleming. Uvedení sklidilo v prosinci 2015 úspěch u obecenstva i recenzentů. Záhy po opeře se konečně románu dostalo i filmové adaptace. V únoru 2017 začal být natáčen i film, který se dostal do světových kin na podzim následujícího roku. Pověst významného díla potvrzují vždy i parodie, a té se románu dostalo ve dvou epizodách kultovního kresleného špionského seriálu Archer.

Román

Americká spisovatelka Ann Patchett (nar. 1963), autorka zatím osmi románů (do roku 2019) a několika souborů povídek a esejů, napsala román Bel canto pod vlivem skutečných událostí, většinou popisovaných jako Japanese embassy hostage crisis, tedy drama rukojmích na japonské ambasádě v Limě v prosinci 1996. Čtrnáct členů revoluční jednotky Túpaca Amaru vniklo na slavnost v japonské rezidenci na počest narozenin japonského císaře. Velvyslanec a další hosté byli drženi na ambasádě po 126 dnů, a pak byli osvobozeni brutálním zásahem armádních ozbrojených sil. Kontroverzní řešení události ze strany vlády a prezidenta Alberta Fujimoriho vyvolalo četnou mezinárodní kritiku a tragická událost se stala podkladem nejen dokumentárních filmů, ale i filmového thrilleru Lima: Breaking the Silence (1999), divadelní hry Rehenes peruánského dramatika Gastona Herrery Cagigaa (2010). Inspirovala také videohru Tom Clancy’s Rainbow Six: Rogue Spear (1999) a píseň z hudebního alba japonské písničkářky Mijuki Nakadžimaové.

Ann Patchett ale ani tak nezajímalo přesné zachycení událostí, které byly sledovány celým světem, a to často takřka v přímém přenosu, protože televizní štáby z mnoha zemí obléhaly japonskou ambasádu v Limě. Zaujalo ji prostředí, ve kterém se míchají příslušníci různých národů, mluvící mnoha jazyky; prostředí, ve kterém musí z donucení žít spolu a navzájem komunikovat. Důraz je kladen na poetiku opery, jejíž hudba a emotivnost jsou schopny se dostat nad běžnou jazykovou komunikační rovinu, a nakrátko spojit alespoň pocitově rukojmí i agresory. Zároveň autorka, jako laická milovnice opery, opakovaně v rozhovorech uvedla, že ji zaujala patetičnost celé situace (včetně prohlášení prezidenta, který se veřejně zaručil za bezpečnost rukojmích) i určité operní rysy celé události. Román nemá centrální postavu, pro příběh je ale důležitých sedm postav, které vytvářejí centrální síť vztahových vazeb. Japonský velkopodnikatel Katsumi Hosokawa, jehož účast na recepci je podmíněna obdivem k opeře a zejména k americké sopranistce Roxane Coss než nejistou investicí do stavby místního podniku. Hosokawa ale neovládá jazyky, a tak jemu a později ostatním v komunikaci pomáhá mladý všestranný japonský překladatel Gen Watanabe. Generál Benjamin vede teroristy, jde ale o inteligentního muže, bývalého učitele, s rodinou, který musí řešit i osobní dilemata. Styk s venkovním světem a vlastní vyjednávání pak zajišťuje zástupce Červeného kříže Joachim Messner ze Švýcarska. Mezi teroristy jsou i dvě ženy, z nichž mladičká Carmen se zamiluje do Gena a ten její lásku opětuje. Mezi hosty mnoha národností pak důležitou roli hraje francouzský velvyslanec Simon Thibault.

Literární postavu Roxane Coss formovala vnějškově spisovatelčina známá – americká sopranistka Karol Bennett. Hlasově ji ovšem inspirovala slavná americká sopranistka Renée Fleming, kterou ale Ann Patchett osobně poznala až po publikování románu. Autorka v rozhovorech přiznala, že byla tak fascinována hlasem Fleming, že si některé árie v jejím podání přehrávala při psaní až dvacetkrát za sebou. Z obou žen se staly přítelkyně a pěvkyně pak byla jedním z iniciátorů operního zhudebnění, jako konzultant působila při přípravě filmu a její hlas nahrazuje filmový zpěv Julianne Moore v koncertních výstupech. Anne Patchett zamýšlela původně nazvat román How to Fall in Love with Opera (Jak si zamilovat operu), ale její editor ji přesvědčil, že by název mohl působit zmatečně jako název operního průvodce. Text byl původně uveden prologem z pohledu tlumočníka Gena, jak potkal svou manželku, ale ten byl na přání editora vypuštěn jako nadbytečný a čtenář v první kapitole vstupuje rovnou do koncertu světově proslulé sopranistky Roxane. Vlastní text je uveden dvěma citáty, z Belliniho souboru šesti árií (Maliconia, ninfa gentile), z Mozartovy Kouzelné flétny z dialogu Tamina a chrámového mluvčího a také dedikací manželovi Karlu VanDevenderovi. Autorka se věnuje nejen popisu uměleckých schopností Roxane, ale především popisuje Hosokawovu lásku k opeře a k hlasu Roxane i jí samé, která v extrémní situaci rychle přeroste v oboustranný cit dvou empatických osobností. Autorka cituje i verše Kvapilova libreta z Dvořákovy Rusalky, která patří k oblíbeným áriím Roxane i Hosokawy. Podle knihy má Roxane široký repertoár od ryze koloraturních partů až k partům dramatického sopránu. Obě tato románová „fakta“ svědčí o obdivu k umění a kariéře právě Renée Fleming, ve své době k přední interpretce Dvořákovy Rusalky. Český překlad obsahuje několik neobratností, o nichž není jasné, zda jsou na vrub předlohy či překladatele, např. již na počátku je Cossová charakterizována jako „lyrická sopranistka“, ač to pozdějšímu výčtu jejích rolí neodpovídá. Na jiném místě se uvádí „… si Hosokawa během letu do Atén nepovídal. Místo toho si do svých sluchátek Nansei pouštěl řecké písně Marie Callasové…“ (strana 19), přestože tato slavná pěvkyně nikdy řecké písně nenahrála.

Kniha získala několik ocenění, z nichž dvě za prózu (Orange Prize for Fiction a PEN/Faulkner Award for Fiction) patří k nejvýznamnějším ocenění v anglo-americkém literárním světě. Několik týdnů román také figuroval v žebřících bestsellerů, včetně široce sledovaného Amazon’s Best Books of the Year za rok 2001. Román se stal nejúspěšnějším titulem spisovatelky a dílo čekaly další adaptace.

Opera

Práva na zhudebnění opery záhy po vydání získal americký skladatel Aaron Jay Kernis (nar. 1960), renomovaný tvůrce a nositel Pulitzerovy ceny a ceny Grammy za hudbu. Premiéra byla ohlášena na léto roku 2006 v Santa Fe Opera, která dílo tomuto skladateli zadala. A již tehdy se v celém projektu výrazně angažovala Renée Fleming, o které se také v kuloárech uvažovalo jako o možné představitelce Roxane. Libretistou opery se stal Philip Littell, úspěšný autor libret oper, oratorií a písní, který také napsal libreto k Previnově opeře Tramvaj do stanice Touha. V tomto díle komponovaném přímo pro Renée Fleming jí připadla hlavní role neurotické jižanské odkvétající krásky Blanche. Bohužel skladatel A. J. Kernis, který se vydal na půdu opery poprvé, nemohl dílo z různých osobních důvodů dokončit. Opera dodnes zůstává nedokomponována, ale Kernis stále doufá, že dílo dokončí.

O zhudebnění se ale začal zajímat jiný skladatel z mladší generace. Peruánský skladatel Jimmy López (nar. 1978), dlouhodobě životně i profesně spjatý se Spojenými státy, získal zakázku na svou první operu opět díky aktivitě Renée Fleming tentokráte jako objednávku pro Lyric Opera of Chicago.

Vybral si ale jiného libretistu, nositele Pulitzerovy ceny Nila Cruze (nar. 1960), amerického dramatika kubánského původu, který opakovaně spolupracoval na hudebních kompozicích s umělci z Latinské Ameriky. Libreto stejně jako předloha obsahuje řadu jazyků, jakousi babylónskou směs danou umělou situací rukojmích. Opera prošla četnými úpravami a revizemi za úzké spolupráce nejen libretisty, ale také režiséra Kevina Newburyho (specialisty na inscenace soudobých oper, včetně zatím jedenácti světových premiér), dirigenta Andrewa Davise a kreativní konzultantky Renée Fleming. Premiéra se konala 7. prosince 2015 na scéně Civic Opera House, která je scénou chicagské opery. Hlavní roli Roxane vytvořila americká oblíbenkyně médií, sopranistka Danielle de Niese a basbarytonista z Koreje Jeongcheol Cha jako Hosokawa. Důraz operního libreta často věrně sledujícího děj románu, rozčleněného na dva akty, byl kladen na dva milostné vztahy zralého (Roxane – Hosokawa) a mladého páru (Carmen – Gen), které oba skončí tragicky. Role Carmen byla svěřena americké mezzosopranistce J’Nai Bridges, českým divákům známou jako Nefertity z přenosu Glassovy opery z Metropolitní opery v New Yorku. Tato interpretka byla absolventkou programu mladých operních umělců při Lyric Opera of Chicago, kde její mentorkou nebyl nikdo jiný než Renée Fleming. Rychle se prosazující americký lyrický tenorista Andrew Stenson zpíval part překladatele Gena. Roli mladého teroristy Césara nadaného pro operní zpěv, napsaného pro kontratenoristu, získal mladý chráněnec Plácida Dominga Američan Anthony Roth Costanzo, vítěz jeho Operalie v roce 2012. Toho jsme poznali jako interpreta titulní role Achnatona v Glassově opeře z přenosu z MET. Opera, o provozovací délce cca 2,5 hodiny, byla celkem hrána sedmkrát a jedna z repríz také zaznamenána televizní stanicí PBS. Premiéra patřila k předním událostem operního i společenského života v USA. Skladatel dílo věnoval Renée Fleming, která se, stejně jako pohledný skladatel, zasloužila o širokou publicitu v nejrůznějších médiích. Přes očekávání a vnější úspěch, nebyla opera zatím provedena na jiné scéně. To, co se zdálo jako nové, už vlastně tak nové na operní scéně nebylo. Teroristé se již proháněli na palubě lodi Achille Lauro v Adamsově opeře The Death of Klinghoffer, uvedené již roku 1991, která se záhy stala americkou operní klasikou a čeští diváci ji měli možnost vidět i v nastudování Národního divadla. Navíc se blížila vysoce očekávaná premiéra opery zkušeného skladatele Thomase Adèse The Exterminating Angel (Anděl zkázy) podle Buñuelova surrealistického filmu z roku 1961, která se odehrává také při recepci v jihoamerické rezidenci, ze které nemohou hosté z nepochopitelných důvodů odejít.

Film

Dlouho připravovaná filmová adaptace v mnoha místech věrně sleduje zápletku románu včetně dialogů. Byly ale provedeny některé úpravy, např. zařazení vystoupení Roxane s klavírem (na který hraje Thibault), aby do rezidence byla znovu puštěna voda do vodovodu a výrazně je zhuštěn závěr díla i zcela změněna závěrečná scéna. V románu po smrti Hosokawy a Carmen se poslední tři strany věnují svatbě Roxane a Gena v italské Lucce. Ve filmu sledujeme vystoupení Roxane v Metropolitní opeře rok po událostech, včetně vložených dokumentárních záběrů z hlediště Metropolitní opery. Jaký je současný vztah Roxane a Gena, není z krátké scény jasné, ale když Roxane zpívá árii z Rusalky, oběma se v publiku zjeví jejich milovaní – Hosokawa a Carmen.

Natáčení filmu se připravovalo od roku 2015, v srpnu 2016 bylo ohlášeno obsazení obou hlavních rolí Roxane a Hosokawy. V únoru 2017 padla první klapka a film byl do světových kin uveden v září roku 2018. Film režiséra Paula Weitze sklidil jen střední ohlas, což bylo dáno jednak určitým staromódním přístupem ke zpracování již tak tradičně zpracovaného románu, včetně zbytečných krátkých flashbacků do minulosti hlavních hrdinů. Režisér byl i autorem scénáře ve spolupráci se scénáristou Anthonym Weintraubem. Přestala již také fungovat společenská paměť, od událostí v Limě již uběhly více než dvě dekády a svět byl zahlcen mnoha dalšími teroristickými akcemi v nejrůznějších lokacích světa. Kritiky zdůrazňovaly především kvalitu hereckých výkonů. Americká oscarová herečka Julianne Moore je v roli Roxane jednou z dalších vysoce přesvědčivých chápavých a vysoce empatických zralých krásek oslňujících svou ženskostí. Dokázala vybavit roli nejen něhou, ale i určitým stupněm sebeironie jako ženy, aniž by potlačila věrohodnost světové primadony. Velmi dobře se jí daří v simulaci operního zpěvu. Jako Hosokawa přesvědčuje japonský herec Ken Watanabe nejen svou chápavostí, ale zároveň vnitřní jemností neočekávanou u průmyslového magnáta. Další role hrají v souladu s národnostmi postav předlohy německý charakterní herec Sebastina Koch jako vyjednávač Joachim Messner, Japonec Ryo Kase jako Gen, Mexičan Tenoch Huerta jako Generál Benjamin a guatemalská mladá herečka María Mercedes Coroy jako Carmen. Francouzský velvyslanecký pár byl svěřen známým francouzským hercům Else Zylberstein a Christopheru Lambertovi.

Ve filmu v několika scénách zaznívá hlas Renée Fleming, kterou většinou na klavír doprovází slavný pěvecký pedagog a klavírní doprovazeč Gerald Martin Moore, který také fungoval jako vokální konzultant Fleming, ale i Julianne Moore, aby byla zajištěna obrazová věrohodnost jejího zpěvu. Ta se podle vyjádření v pozdějším televizním vystoupení velmi styděla při markýrování zpěvu. V podání Fleming a Moora tak slyšíme části ze známých písní Licinia Reficeho (Ombra di nube), Giordaniho (Caro moi ben) nebo árii z Pucciniho Toscy Vissi d´arte. Hned ve třech provedeních zaznívá ve filmu árie Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém, pokaždé s jiným orchestrem a dirigentem (Orchestr Metropolitní opery a Yannick Nézet-Séguin, Česká filharmonie a sir Charles Mackerras, London Symphony Orchestra a sir Georg Solti).

Film skončil finančním neúspěchem, a ani odbornou kritiku příliš nenadchl. Kritici většinou označovali film za ambiciózní, chválili některé herecké výkony, ale celek označovali jako nevyváženou směs emocí. Byť některé scény fascinují až nečekanou silou jako záběr zdeprimovaných rukojmí převážených po „osvobození“ autobusem, ze kterého propagandisticky a populisticky mává prezident státní vlajkou. Přesto především román, opera (alespoň v ukázkách dostupná na síti) i film stojí určitě za zájem čtenáře/diváka. Otřepané rčení „hudba spojuje národy“ v tomto spojení více než platí.

Poznámka: V článku jsou použity citace z českého překladu Jiřího Hrubého románu Ann Patchettové Bel canto, vydaném nakladatelstvím Volvox globator roku 2009 v prvním vydání.