Román Bel canto – bizarní spojení opery a terorismu v knize, na jevišti a ve filmu

Literární postavu Roxane Coss formovala vnějškově spisovatelčina známá – americká sopranistka Karol Bennett. Hlasově ji ovšem inspirovala slavná americká sopranistka Renée Fleming, kterou ale Ann Patchett osobně poznala až po publikování románu. Autorka v rozhovorech přiznala, že byla tak fascinována hlasem Fleming, že si některé árie v jejím podání přehrávala při psaní až dvacetkrát za sebou. Z obou žen se staly přítelkyně a pěvkyně pak byla jedním z iniciátorů operního zhudebnění, jako konzultant působila při přípravě filmu a její hlas nahrazuje filmový zpěv Julianne Moore v koncertních výstupech. Anne Patchett zamýšlela původně nazvat román How to Fall in Love with Opera (Jak si zamilovat operu), ale její editor ji přesvědčil, že by název mohl působit zmatečně jako název operního průvodce. Text byl původně uveden prologem z pohledu tlumočníka Gena, jak potkal svou manželku, ale ten byl na přání editora vypuštěn jako nadbytečný a čtenář v první kapitole vstupuje rovnou do koncertu světově proslulé sopranistky Roxane. Vlastní text je uveden dvěma citáty, z Belliniho souboru šesti árií (Maliconia, ninfa gentile), z Mozartovy Kouzelné flétny z dialogu Tamina a chrámového mluvčího a také dedikací manželovi Karlu VanDevenderovi. Autorka se věnuje nejen popisu uměleckých schopností Roxane, ale především popisuje Hosokawovu lásku k opeře a k hlasu Roxane i jí samé, která v extrémní situaci rychle přeroste v oboustranný cit dvou empatických osobností. Autorka cituje i verše Kvapilova libreta z Dvořákovy Rusalky, která patří k oblíbeným áriím Roxane i Hosokawy. Podle knihy má Roxane široký repertoár od ryze koloraturních partů až k partům dramatického sopránu. Obě tato románová „fakta“ svědčí o obdivu k umění a kariéře právě Renée Fleming, ve své době k přední interpretce Dvořákovy Rusalky. Český překlad obsahuje několik neobratností, o nichž není jasné, zda jsou na vrub předlohy či překladatele, např. již na počátku je Cossová charakterizována jako „lyrická sopranistka“, ač to pozdějšímu výčtu jejích rolí neodpovídá. Na jiném místě se uvádí „… si Hosokawa během letu do Atén nepovídal. Místo toho si do svých sluchátek Nansei pouštěl řecké písně Marie Callasové…“ (strana 19), přestože tato slavná pěvkyně nikdy řecké písně nenahrála.

Kniha získala několik ocenění, z nichž dvě za prózu (Orange Prize for Fiction a PEN/Faulkner Award for Fiction) patří k nejvýznamnějším ocenění v anglo-americkém literárním světě. Několik týdnů román také figuroval v žebřících bestsellerů, včetně široce sledovaného Amazon’s Best Books of the Year za rok 2001. Román se stal nejúspěšnějším titulem spisovatelky a dílo čekaly další adaptace.

Opera

Práva na zhudebnění opery záhy po vydání získal americký skladatel Aaron Jay Kernis (nar. 1960), renomovaný tvůrce a nositel Pulitzerovy ceny a ceny Grammy za hudbu. Premiéra byla ohlášena na léto roku 2006 v Santa Fe Opera, která dílo tomuto skladateli zadala. A již tehdy se v celém projektu výrazně angažovala Renée Fleming, o které se také v kuloárech uvažovalo jako o možné představitelce Roxane. Libretistou opery se stal Philip Littell, úspěšný autor libret oper, oratorií a písní, který také napsal libreto k Previnově opeře Tramvaj do stanice Touha. V tomto díle komponovaném přímo pro Renée Fleming jí připadla hlavní role neurotické jižanské odkvétající krásky Blanche. Bohužel skladatel A. J. Kernis, který se vydal na půdu opery poprvé, nemohl dílo z různých osobních důvodů dokončit. Opera dodnes zůstává nedokomponována, ale Kernis stále doufá, že dílo dokončí.

O zhudebnění se ale začal zajímat jiný skladatel z mladší generace. Peruánský skladatel Jimmy López (nar. 1978), dlouhodobě životně i profesně spjatý se Spojenými státy, získal zakázku na svou první operu opět díky aktivitě Renée Fleming tentokráte jako objednávku pro Lyric Opera of Chicago.

Vybral si ale jiného libretistu, nositele Pulitzerovy ceny Nila Cruze (nar. 1960), amerického dramatika kubánského původu, který opakovaně spolupracoval na hudebních kompozicích s umělci z Latinské Ameriky. Libreto stejně jako předloha obsahuje řadu jazyků, jakousi babylónskou směs danou umělou situací rukojmích. Opera prošla četnými úpravami a revizemi za úzké spolupráce nejen libretisty, ale také režiséra Kevina Newburyho (specialisty na inscenace soudobých oper, včetně zatím jedenácti světových premiér), dirigenta Andrewa Davise a kreativní konzultantky Renée Fleming. Premiéra se konala 7. prosince 2015 na scéně Civic Opera House, která je scénou chicagské opery. Hlavní roli Roxane vytvořila americká oblíbenkyně médií, sopranistka Danielle de Niese a basbarytonista z Koreje Jeongcheol Cha jako Hosokawa. Důraz operního libreta často věrně sledujícího děj románu, rozčleněného na dva akty, byl kladen na dva milostné vztahy zralého (Roxane – Hosokawa) a mladého páru (Carmen – Gen), které oba skončí tragicky. Role Carmen byla svěřena americké mezzosopranistce J’Nai Bridges, českým divákům známou jako Nefertity z přenosu Glassovy opery z Metropolitní opery v New Yorku. Tato interpretka byla absolventkou programu mladých operních umělců při Lyric Opera of Chicago, kde její mentorkou nebyl nikdo jiný než Renée Fleming. Rychle se prosazující americký lyrický tenorista Andrew Stenson zpíval part překladatele Gena. Roli mladého teroristy Césara nadaného pro operní zpěv, napsaného pro kontratenoristu, získal mladý chráněnec Plácida Dominga Američan Anthony Roth Costanzo, vítěz jeho Operalie v roce 2012. Toho jsme poznali jako interpreta titulní role Achnatona v Glassově opeře z přenosu z MET. Opera, o provozovací délce cca 2,5 hodiny, byla celkem hrána sedmkrát a jedna z repríz také zaznamenána televizní stanicí PBS. Premiéra patřila k předním událostem operního i společenského života v USA. Skladatel dílo věnoval Renée Fleming, která se, stejně jako pohledný skladatel, zasloužila o širokou publicitu v nejrůznějších médiích. Přes očekávání a vnější úspěch, nebyla opera zatím provedena na jiné scéně. To, co se zdálo jako nové, už vlastně tak nové na operní scéně nebylo. Teroristé se již proháněli na palubě lodi Achille Lauro v Adamsově opeře The Death of Klinghoffer, uvedené již roku 1991, která se záhy stala americkou operní klasikou a čeští diváci ji měli možnost vidět i v nastudování Národního divadla. Navíc se blížila vysoce očekávaná premiéra opery zkušeného skladatele Thomase Adèse The Exterminating Angel (Anděl zkázy) podle Buñuelova surrealistického filmu z roku 1961, která se odehrává také při recepci v jihoamerické rezidenci, ze které nemohou hosté z nepochopitelných důvodů odejít.

Film

Dlouho připravovaná filmová adaptace v mnoha místech věrně sleduje zápletku románu včetně dialogů. Byly ale provedeny některé úpravy, např. zařazení vystoupení Roxane s klavírem (na který hraje Thibault), aby do rezidence byla znovu puštěna voda do vodovodu a výrazně je zhuštěn závěr díla i zcela změněna závěrečná scéna. V románu po smrti Hosokawy a Carmen se poslední tři strany věnují svatbě Roxane a Gena v italské Lucce. Ve filmu sledujeme vystoupení Roxane v Metropolitní opeře rok po událostech, včetně vložených dokumentárních záběrů z hlediště Metropolitní opery. Jaký je současný vztah Roxane a Gena, není z krátké scény jasné, ale když Roxane zpívá árii z Rusalky, oběma se v publiku zjeví jejich milovaní – Hosokawa a Carmen.