Mladý klavírista Roman Rabinovich pochází z Taškentu, jeho kariéra však začala stoupat poté, co s rodiči emigrovali do Izraele – již v deseti letech zde debutoval s Izraelskou filharmonií pod taktovkou Zubina Mehty. Dnes žije v New Yorku a vystupuje v prestižních sálech a na předních mezinárodních festivalech, často v Evropě. Na Pražském jaru účinkoval 15. května poprvé, představil se v rámci nového projektu Debut Pražského jara. Patřilo mu první z letošních Nokturen – pozdních večerních vystoupení v Rudolfinu – a se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK ještě vystoupí 18. května v náročném Rachmaninově Druhém klavírním koncertu.
Roman Rabinovich je originální umělecká osobnost, kromě hudby je také nadaný výtvarně, svými kresbami často doplňuje programy koncertů a tvoří také na iPadu. Drobný kučeravý mladík, který vstoupil na pódium Dvořákovy síně, zaujal již svou pozicí u klavíru. Seděl totiž na zcela obyčejné židli s opěrkou, záda pohodlně opřená, ruce svěšené téměř u kolen a jen tak ležérně si preludoval Bachovu Anglickou suitu č. 4 F dur, BWV 809. A proč ne – dělal to báječně!
Když se člověk zaposlouchal do plynulého toku hlasů a nevnímal tu jakoby nezúčastněnou polohu interpreta, bylo tam vše podstatné, co má být. Každý významný hlas, který měl být vyzdvižen a vypointován, tak také byl, vše běželo hladce a nenásilně. Bohaté a inspirované ornamenty, jimiž vyzdobil Sarabandu, byly esencí galantního stylu a Gigue – to byla čirá radost. Oslava pohybu, ať už v tanci nebo ve svižném pohybu prstů.
Rabinovich má měkký úhoz, jeho tón je jemný, mírně neurčitý, nijak perlivě vycizelovaný. Jeho projevu nejvíce konvenuje jemnost a nenásilnost, alespoň v Schumannově Kreislerianě, op. 16, tomu tak bylo. Umí i přitvrdit a přidat na síle, proměnit zcela charakter úhozu. Když se do toho opře (doslova), jako by hrál někdo jiný – zvučně a košatě, ale rád se vrací brzy opět do jemné dynamiky. Většina částí Kreisleriany se tak odehrávala v zasněné a hloubavé náladě. Místy klavírista doslova hypnotizoval obecenstvo a udržoval v napětí, jako by vyprávěl fantastický příběh, v němž není jasno, kam se ubírá a jak dopadne (Schumann se inspiroval románem Ernsta Theodora Amadeuse Hoffmanna Životní názory kocoura Moura spolu se zlomky životopisu kapelníka Johanna Kreislera).
Zcela jiný a překvapivý přístup uplatnil Roman Rabinovich u Českých tanců Bedřicha Smetany. Tady se k tomu postavil jako typický virtuos, který má před sebou mistrovské číslo. Jeho výraz byl energický, jeho hře dominovala přesnost, výrazná dynamika, vysoká tempa a jasný někdy až kovově zabarvený tón. Čtyři tance (Slepička, Medvěd, Hulán, Skočná) hrál Rabinovich se salonní uhlazeností, ale zároveň s velkou chutí, až do této chvíle neprojevenou, předvést publiku svou virtuozitu v plné parádě. Obraz jeho hry se naprosto změnil. Namísto uvolněného bohémství a mlžné neurčitosti nastoupil kompaktní, zajímavý, disciplinovaný a technicky dokonalý výkon (zvláště Skočná v nekompromisním tempu), byla to nejbrilantnější část jeho recitálu. Ani mezi českými klavíristy jich není mnoho, kdo se s těmito Smetanovými náročnými a ne zas tak populárními a vděčnými kusy umí před obecenstvem blýsknout. Tato efektní tečka byla zároveň dobrou pozvánkou na nedělní koncert s orchestrem – v Rachmaninovi bude tento mladý umělec určitě skvělý!+++
===
Hodnocení autorky recenze: 80 %
Pražské jaro 2014
Nokturno I.
Roman Rabinovich (klavír)
15. května 2014 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha
program:
Johann Sebastian Bach: Anglická suita č. 4 F dur, BWV 809
Robert Schumann: Kreisleriana, op. 16
Bedřich Smetana: České tance (Slepička, Medvěd, Hulán, Skočná)
Foto Pražské jaro – Ivan Malý
