Romantický balet La Sylphide boduje v ostravském Národním

Jana Vildungová, 16.05.2014 14:55

Národní divadlo moravskoslezské opět dokázalo Ostravanům, že je hodno daleko větší finanční podpory a jeho baletní scéna má v české kultuře své nezanedbatelné místo. Úspěšně uvedlo romantický titul, který i po dvou stech letech stále dobývá srdce diváků. Každého se i dnes dotkne starý skotský příběh o neuskutečnitelné lásce, směřované k něčemu vyššímu, o snu personifikovanému vílou Sylfidou, která – podobně jako naše Rusalka – umírá ve střetu s realitou spoutaná lidským citem. Slavný odkaz legendárního dánského choreografa a tanečníka Augusta Bournonvillea patří ke klenotům dánského národního dědictví. Studoval v Dánsku a Paříži, ve třicátých letech devatenáctého století se vrátil do Kodaně, inspirován ranými francouzskými romantickými díly. V roce 1836 uvedl svoji novou verzi baletu La Sylphide v Kodani na hudbu Hermana Severina Løvenskiolda. Původní choreografie Phillippa Taglioniho s hudbou Jeana Schneitzhoeffera v titulní roli s Marií Taglioni měla premiéru v pařížské opeře o čtyři roky dříve. V roce 1860 zmizel tento balet z pařížského repertoáru, avšak v Dánsku zůstal stálým repertoárovým titulem. S rekonstrukcí archaického baletního rukopisu nemají dánští tvůrci problém, toto výjimečné dílo se přenáší z generace na generaci. V Ostravě se choreografie ujala Karina Elver, bývalá sólistka Dánského královského baletu, která neopouští tradiční pojetí, umně zpracovává Bournonvillův odkaz a historický nános do kompaktního celku, který souzní s dobovým tématem, přesto ale nepůsobí omšele nebo nepatřičně. Fanouškům nechybí všechny známé variace, laikům názorné vykreslení děje bez přehnané zkratkovosti. Na jevišti se rodí pohádková atmosféra prostá archaických klišé.

Při samotné premiéře vyznělo první jednání značně nervózně a těžkopádně, variace sólistů nedotaženě, herecké výrazové prostředky působily afektovaně. Chiara Lo Piparo (Sylfida) i James (Giordano Bozza) jako by se s rolemi ještě nestačili sžít a nadčasová výzva pro ně zatím zůstala příliš velkým soustem. V jejich snaze je příliš nepodpořil ani hudební doprovod pod vedením Jakuba Kleckera, který držel vlastní tempa. Scéna víl druhého jednání ale naštěstí rozpačitost první poloviny překonala svým magickým kouzlem. V dramatické roli čarodějnice Magde byla i přes určující pantomimický diktát osobitá a jako vždy herecky schopná Jana Kopecká. Ve druhém obsazení zazářila bezesporu nejvíce Olga Borisová-Pračiková (Sylfida), díky které najednou i první jednání působilo lehkým a bezstarostným dojmem. Propojení hereckých a tanečních pasáží působilo přirozeně a bylo podřízeno příběhu. Každá jí provedená variace byla ozdobou jeviště. Pozadu za ní nezůstal ani Po-Ju Lin (James), jeho technická připravenost se sice prokázala více ve druhém dějství, úměrná gesta a linie ale již od začátku dávaly tušit charakter pravého „danseur noble”. Sbor víl opět zářil a velké brava sklidila (opět) Jana Kopecká.

Pomineme-li chronický, personální podstav ve sboru a nervózní výkony sólistů při premiéře, celkový dojem z nové inscenace zůstává vysoce pozitivní. Dramaturgie divadla dobře zvolila titul, který přitáhne do ostravského Národního fanoušky z celé republiky – zároveň však znamená velkou výzvu pro celý soubor, který tak má šanci svému zřizovateli dokázat, že si zaslouží velkou péči.