Roman Válek: Hudba odráží emoce tak, aby jim člověk rozuměl

V jedné recenzi na vaše provedení Händelova Saula ve Znojmě se píše, že z vaší interpretace tryská energie a muzikantská radost. Jak toho docílit, aby se zároveň nevytratila zřetelnost hry, propracované frázování, pestrá dynamika a podobně, a aby to nebylo akademicky suché?
Základem takového výkonu jsou špičkoví jednotliví hráči orchestru a zpěváci vokálního ansámblu, kteří musejí mít kromě průpravy v oboru autentické interpretace dostatečný nadhled, aby mohli hrát a zpívat s nadstavbou.

Máte nějaký recept, jak vaší energií a radostí „nakazit“ i hráče v orchestru, sboristy a sólisty a jak to vše přenést i na obecenstvo?
Recept asi nemám. Je to záležitost založení dirigenta, jeho celkového postoje k tzv. vážné hudbě, vztahu k hráčům, nastudování a provádění díla atp. Určitě jiná atmosféra a výsledky jsou dány situací v privátním hudebním tělese pracujícím projektově. Kolegové spolu tráví i volný čas po zkouškách, což se blíží praxi kapel jiných tzv. lehčích žánrů. Je to zkrátka celý komplex organizačně uměleckých věcí, jež se na hony liší od upracovaných výkonů kamenných těles.

Vnímáte při koncertu, jak obecenstvo reaguje, jaké je, jaká panuje atmosféra, a je to pro vás důležité?
Určitě je příjemnější hrát pro poučené či zkušené publikum. Mám však i zážitky z vesnických koncertů, kdy nezasvěcené publikum dokáže upřímně a emotivně reagovat, přestože nikdy neslyšeli Bacha. Co je víc? V každém případě člověk od publika očekává, že dokáže ocenit energii a čas do koncertu vložené – a to, pokud nevyjde, hodně zamrzí, ale to je spíše výjimečně.

Jak se vyrovnáváte s problémy s akustikou v různých sálech a prostorách, v nichž účinkujete? Jaké to bylo třeba konkrétně v Loucké jízdárně ve Znojmě při Saulovi, kde vás asi potrápily také vysoké letní teploty…
Akustika by se jako řádné řemeslo mělo vrátit do všech míst, kde se provozuje živá hudba. V operních divadlech by měl akustik mluvit do výroby dekorací a celkového aranžmá, o stavbách nových a přestavbách nemluvě. Neškodilo by mít povinný předmět na konzervatoři, aby si muzikanti uvědomili, o jak důležitou věc jde. Například vejít do kostela a určit, kde a jak hrát, jaký bude dozvuk, srozumitelnost, odrazy a barva vokálů a nástrojů, to není opravdu jen tak. O to víc potěší, když nějaký prostor funguje jakoby sám. Taková je přesně jízdárna Louckého kláštera. Já sám vždy v sále řeším dozvuk, odrazy, výšku podstupňů, podia atp. a snažím se v každém prostoru dosáhnout ideální zvuk. Někdy musí jít člověk i proti zavedeným normám, ale divil byste se, v kolika slovutných prostorách a s jak slavnými umělci pořadatel prostě zvuk a srozumitelnost neřeší. Jako když vám přinesou fantastický oběd, jenž je ale žel Bohu nestravitelný… Se vzduchem a teplotou je to něco podobného. Existují samozřejmě limity a kompromisy. Ve Znojmě chystáme celkovou rekonstrukci barokní jízdárny včetně částečné elevace a klimatizace, takže vznikne doufám unikátní prostor pro živou hudbu…

Na konci září uvedete na festivalu Bach for All Bachovu monumentální Mši h-moll. Máte s tímto dílem již zkušenost? Jaké spolupracovníky jste si na její chystané provedení přizval? A čím je tato mše tak výjimečná?
Hrát h-moll mši je pro mě vždy jako nazdobit stromeček a užívat si krásu a vlídnost Vánoc. Tuto Bachovu mozaiku, složenou z několika částí vytvořených v průběhu géniova života, budu dirigovat zřejmě asi podeváté. Před lety jsme ji uvedli jako hlavní téma Letní školy barokní hudby, poté byla součástí pravidelného cyklu Bacha na Mozarta. Letos ji několikrát reprízujeme včetně pražského koncertu na festivalu Bach for all. Patří k našim repertoárovým skladbám.

Jsou nějaké záludnosti, na které si musíte při jejím provedení dát pozor?
Dílo klade nesmírné nároky na všechny složky – zejména vokální ansámbl, a to zvláště v situaci, kdy sólisté zpívají sóla i tutti. Bach do díla kromě své konvenční hudby vložil opravdu náročná místa, jako houslové sólo, árii s naturální hornou, dvojsborové části a jiné. Tím, že nejde o jednolitou kompozici, skladba vyžaduje také přesuny zpěváků. Oříškem je také najít vhodný typ ladění, abychom vybarvili patřičně i vzdálené tóniny.

Máte nějakou intepretaci Mše h-moll zvláště oblíbenou z živého provedení, které jste viděl, nebo z nahrávky?
Nejenom já, ale asi všichni „barokáři“ jsme vyrůstali na nahrávkách Philippa Herrewegha a Agnus Dei s Andreasem Schollem, se kterým jsem měl tu čest letos spolupracovat na Saulovi. Od té doby, za posledních dvacet let, je na trhu celá řada nahrávek a projektů Mše h-moll v různých, někdy i značně rozdílných pojetích.

Co pro vás znamenají dva největší barokní skladatelé, Johann Sebastian Bach a Georg Friedrich Händel? V čem jsou odlišní a v čem mají naopak třeba něco společného?
Bach byl geniální skladatel žijící však život výsostného pedagoga. Händelova genialita fungovala v diametrálně jiném prostředí – řekněme komerční hudby. Odpověď je tedy už v dramaturgii kompozic. Kantáty versus opery. Svatotomášská škola versus operní podnikání. Vše, co se k tomu váže v praktické či dramaturgické sféře – tyto rozdílnosti jsou odpovědí. Možná pokud by byl Bach skladatelem na drážďanském dvoře, zůstal by jedním z výborných skladatelů typu Hasse, Zelenka a neříkalo by se, že jsou barokní skladatelé a J.S.B. Kdo ví…