Romantická hudba okouzlila Smetanovu síň Obecního domu v Praze

Mendelssohnův houslový koncert právem patří mezi nejlepší koncerty celého romantického období. Je to skvělá, invenční hudba, která ve své době vnesla do žánru koncertu několik zásadních inovací. Patrně největší aktualizací, což platí dokonce dodneška jako poněkud nestandardní řešení, je koncepce koncertu jako cyklu bez přestávek mezi větami. Posluchač může tedy sice zatleskat až na konci celé skladby, je však naopak zcela vtažen do hudebního průběhu, aniž by ztratil část své pozornosti. Mendelssohnův koncert zůstává však dílem rané romantiky, která je, oproti vrcholnému romantismu (jak jsme mohli slyšet po přestávce) komornější, méně okázalá. Sledovaný houslový koncert byl dopsán v roce 1844. Pro srovnání a představu – jedná se o dobu tzv. prvního pražského pobytu Bedřicha Smetany (po návratu z Plzně). Provedení Mendelssohnova houslového koncertu zcela odpovídalo znakům rané romantiky.

Sólista Roman Patočka spolu s partnerským uměleckým tělesem v 1. a 2. větě zvolili velmi měkké, zcela neagresivní interpretační postupy, které podpořily především zpěvnost sólových houslí a ušlechtilý orchestrální zvuk. Mimořádných technických i výrazových kvalit pak dosáhla Patočkova kadence po sonátovém provedení úvodní věty. Věta třetí pak přináší vylehčené scherzosní hlavní téma, které pak interpreti pojali adekvátně, v duchu příznačných Mendelssohnových éterických scherzett. Ta se objevují mimo jiné v jeho dalších skladbách, například koncertních ouverturách (slavné scherzo je především ze Snu noci svatojánské z roku 1826). Dirigent koncertu Ion Marin je svojí uměleckou duší romantikem, a otiskl tak v Mendelssohnově houslovém koncertu čitelný rukopis své umělecké erudice. Otázkou pro mne zůstává, zda akustika Smetanovy síně je schopná předat tolik měkkého detailu zvuku. Obávám se, že veškeré snažení interpretů v této skladbě nedospělo zcela až k uchu posluchače. Přesto koncert v podání houslisty Romana Patočky velmi zaujal a auditorium si vynutilo jeho sólový přídavek.

Po přestávce počet hudebníků na pódiu výrazně vzrostl, neboť na programu byla Symfonie č. 4 „Romantická“ skladatele vrcholného romantismu Antona Brucknera (1824–1896), generačního vrstevníka Bedřicha Smetany. Bruckner svým dílem, které je zaměřeno především do oblasti symfonické a duchovní, spadá do tzv. klasicko-romantické syntézy. Kompozici romantické symfonie dokonce ve Vídni přednášel od roku 1875 na univerzitě, kam byl přijat po mnohaletých opakovaných žádostech na nejvyšší místa tehdejší školské správy. Předtím již učil hudební teorii na konzervatoři. Uvedené řádky ilustrují velkou propracovanost a kompoziční vyzrálost prezentovaného díla, které posluchače na jedné straně obohacuje hodinovým přívalem hudebních myšlenek, ty jsou však na druhé straně ujednoceny přísným, až bazálním kompozičním principem. Je zde návaznost až na beethovenskou disciplínu, která však v Brucknerově případě těží z prazákladů homofonie. Celku a jeho vývoji dává zásadní impulz prosté hornové sólo na začátku skladby – kvinty spouštějící se dolů a zdvihající se poté nahoru, tedy tónů, které zastupují tóniku a dominantu – prazáklad tonální hudby. Od tohoto jádra se vinou celé chuchvalce myšlenek, zásadních či epizodických, sólových, skupinových či orchestrálních, avšak někde v hudební tkáni toto jádro stále vnímáme.

Obsahem symfonie je však hudební děj hodný románu. Vždyť se také symfonie podle uvedené literární formy jmenuje (tedy přívlastek „Romantická“ není podle slohového vymezení). Dílo má také svoji obecnou románovou formu – expozici, kolizi, krizi, peripetii i katastrofu. Uvedené fáze, vtělené do čtyř vět pravidelného sonátového cyklu, jsou však vyjádřeny svébytnou hudbou bez přesně doložitelného mimohudebního námětu. Zajímavé vazby tu však jsou – v scherzu třetí věty lze v některých pasážích zachytit názvuky Berliozových krajinomaleb ze symfonie se sólovou violou Harold v Itálii (z části Serenáda abruzského horala), z Wagnerových oper Tristan a Izolda a Tannhäuser byly připomenuty v programu ke koncertu.

Vraťme se však k celému konceptu Brucknerovy symfonie. Jeho kompoziční rukopis již cíleně pečuje o rytmickou pestrost hudební mluvy. Projevilo se to především v druhé polovině cyklu. Svým katarzním oktávovým tématem a také závěrovým rozvodem frygického akordu do tóniky dospělo dílo do cíle. Podle uvedeného harmonického závěru lze usoudit, že se hrála druhá verze symfonie (posledními drobnými úpravami byla dokončena v roce 1888). O mimohudebním významu hraného závěru symfonie lze spekulovat, ale nelze jej umělecky zpochybnit. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK byl dirigentu Ionu Marinovi spolupracujícím a flexibilním partnerem. Dirigentova koncepce založená na dokonalém poznání díla byla natolik nosná, že posluchače vtáhla do hudby a mohl se tak v plném ponoření oddat jejímu vývoji. Všechna hornová sóla, která jsou v symfonii velmi často využívaná, zahrála brilantně Zuzana Rzounková. Výborný výkon však podali všichni hráči orchestru. Interprety i posluchače skladba očividně velmi zaujala.

Dramaturgie orchestru dlouhodobě představuje pražskému publiku stěžejní Brucknerovy skladby. Je to záslužný počin, protože v našich končinách by si autor zasloužil ještě více rozšíření svých děl. Těšíme se tak na další příspěvky tohoto autora do dramaturgie českých orchestrů.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Roman Patočka & Ion Marin
5. října 2022, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň

Program:
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Koncert pro housle a orchestr e moll op. 64
Anton Bruckner: Symfonie č. 4 Es dur „Romantická“

Účinkující:
Roman Patočka – housle
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK
Ion Marin – dirigent