Pražské jaro dalo 31. května na koncertu v Rudolfinu dohromady dva mladé umělce: startující houslovou hvězdu Mariannu Vasiljevu, vítězku (mimo jiné) pražskojarní soutěže z roku 2010, a talentovaného českého klavíristu Miroslava Sekeru. Na programu byly skladby fascinující houslové techniky – jedna za druhou, jedna těžší než druhá. Nebylo to náhodou, že v kuloárech Rudolfina kolovalo tentokrát nápadné množství posluchačů s krkem odřeným od houslí – Vasiljeva přitahuje pozornost svých kolegů: studentů a profesionálů houslové hry.
A bylo na co se dívat: ruská kráska se záplavou medově zlatých vlasů vypadá jako anděl, ale hraje opravdu ďábelsky. Zahájila Sonátou A dur Césara Francka. Tuto nádhernou a velkolepou hudbu, kterou Franck věnoval jako originální svatební dar houslovému virtuózovi Ysaÿovi, zahrála na můj vkus trochu monotónně (sice ne bez výrazu, ale bez větších proměn nálad). Zdá se, že víc než velká témata a city ji rozpalují náročné a rychlé pasáže na hraně technických možností. Tam jako by její neústupná vůle a přesvědčivost rostly. Co nevyjádřily housle, to zaznělo v klavíru – Sekera v této skladbě vedl rovnocenný, výrazově bohatý a citlivý dialog s houslemi. 
Následovala Wieniawského Fantaisie brillante „Faust“ op. 20. Zde již popustila Vasiljeva naplno uzdu svému temperamentu a hbitým prstům. Může se pochlubit opravdu nevídanou houslovou technikou, sytým znělým tónem, digitálně přesnou intonací za všech okolností – v dvojhmatech, i v nejvyšších tónech a skocích. Jako v závěru Fausta, ve valčíkové variaci s tématem v závratných výškách ve flažoletech.
Velké zaujetí ruská houslistka projevila po přestávce i u skladby Wieniawského žáka, belgického virtuóza Eugéna Ysaÿe, o němž zde již byla řeč. Tento houslový guru byl v kompozici samouk a i když jeho Poéme élégiaque v podstatě neobsahuje jediné nosné téma a je čirou houslovou exhibicí, Vasiljeva ji hrála s velkou chutí a angažovaností. Největší nadšení publika se strhlo po ohnivé fantazii Carmen maďarského skladatele Jenö Hubaye, známé svou náročností. Slavná témata z opery jsou v ní zpracovaná co nejbrilantněji a nejsložitěji tak, aby se hráč pohyboval na hraně lidských schopností. Hubay si tyto kousky, jako většina aktivních koncertních umělců tehdy, psal sám pro sebe. To, co Vasiljeva předvedla ve flažoletové variaci, kdy střídá vysoké flažolety jen tak mimochodem s rychlými mezihrami v úplně jiné části hmatníku, to byl výkon minimálně pro dva houslisty zároveň.
Introdukce a Rondo Capriccioso op. 28 Camilla Saint-Saënse příhodně navázalo svým španělským akcentem na předchozí skladbu. Francouzský autor ji věnoval houslovému virtuózovi Pablu de Sarase a naplnil ji sex appealem španělských tanců. Než jsme se nadáli, divoký závěr skladby zároveň ukončil oficiální program celého recitálu. Přídavky (něžný tichý Debussy a procítěná Meditace z Massenetovy opery Thais) přinesly do sálu spíše uklidnění – ostatně kam ještě zvedat laťku tohoto houslového pětiboje? Pět takových skladeb nasadit na jediný večer, je výkon sám o sobě. 
Pražské jaro 2012
Marianna Vasiljeva (housle)
Miroslav Sekera (klavír)
31. května 2012 Dvořákova síň Rudolfína Praha
program:
César Franck: Houslová sonáta A dur
Henryk Wieniawski: Fantaisie brillante „Faust“, op. 20
Eugène Ysaÿe: Poème élégiaque, op. 12
Jenö Hubay: Fantazie Carmen
Camille Saint-Saëns: Introdukce a Rondo capriccioso, op. 28
Foto Pražské jaro – Ivan Malý
