Rossiniho múzy: Marietta Marcolini a Isabella Colbran (1)

Letošní ročník Rossiniho festivalu v Pesaru připomněl 220. výročí mistrova narození výběrem titulů, které z větší části pocházely z raného tvůrčího období autorova. Tedy z doby, kdy byla jeho múzou skvostná kontraaltistka Marietta Marcolini. Z pěti oper, které napsal jen a pouze pro ni byla letos v srpnu v Pesaru uvedena Ciro in Babilonia. Tancredi, jež byla v letošním roce také na programu, sice Marcoliniová při její premiéře v roce 1813 v Benátkách nezpívala, avšak role syrakuského vojáka patřila k těm, v nichž excelovala a učarovala davům posluchačů. Příští rok Pesaro znovu vzdá pomyslný hold Marcoliniové prostřednictvím opery L´Italiana in Algeri, která byla šitá na míru nejen jejímu pěveckému umění, ale především komediálnímu nadání. A nepochybně i díky tomu představuje jeden z vrcholů Rossiniho tvůrčího období zaměřeného na opery komické.Dramaturgie festivalu však na příští rok připravila i koncertní provedení opery La donna del lago, jež patří mezi díla, které Rossini napsal pro svou druhou múzu, mezzosopranistku Isabellu Colbran. Tato ve své době proslulá a technicky dokonalá pěvkyně, měla přirozený cit pro drama a tragédii a navíc oplývala mimořádným půvabem. Rossiniho obdiv k ní vyústil (nejen) ve zkomponování deseti operních kusů, která se vyznačují silným dramatickým nábojem.

Přestože se tyto umělkyně svou podstatou a i mnoha dalšími věcmi zásadně odlišovaly, jeden shodný prvek jim nelze upřít – oplývaly kouzlem osobnosti, které dokázalo být mimořádně inspirativní. S lehkou nadsázkou se dá říci, že právě díky nim vznikla bezmála polovina Rossiniho oper.

Maria (Marietta) Marcolini (1780 – ?)

Marietta se na pěveckou dráhu vydala v devatenácti letech a přestože ji nepotkal žádný zásadní neúspěch, na první hlavní roli čekala až do roku 1806, kdy v Livornu zpívala Mirandolínu v La Locandiera Giuseppe Farinelliho. V následujících letech se začala etablovat jako představitelka převážně komických a „kalhotových“ rolí v operách soudobých italských autorů například Guglielmiho, Tritta a Nicoliniho. První větší úspěch však přišel až v roce 1809 s debutem v La Scale v Bigattiho L´amante prigioniero. O dva roky později se do La Scaly vrací a zažívá největší ocenění ve své dosavadní kariéře.  Po třiatřicet večerů obecenstvo mohutně aplauduje jejímu výkonu v opeře Con amore non si scherza od Guiseppeho Mosci a vzápětí následuje na počet repríz ještě úspěšnější představení Chi non risica non rosica od Pietra Generaliho. V říjnu roku 1811, kdy se v Bologni poprvé setkává s Rossinim, je již zkušenou a uznávanou zpěvačkou, u níž recenzenti oceňují i herecké schopnosti a variabilitu.

Devatenáctiletý skladatel, který pro Teatro del Corso právě připravuje svou vůbec první  operu o dvou dějstvích, L´equivoco stravagante, brzy zjišťuje, že hlavní protagonistka není jen technicky výborně vybavenou kontraaltistkou, ale že má navíc velmi podobný smysl pro humor jako on sám. I Marietta si uvědomuje, že se setkává s mimořádným mladíkem, jehož šarmu, bezprostřednosti a vtipu je navíc velmi těžké odolat. Vzniká přátelství a umělecké spojenectví, kterému se pochopitelně nevyhne ani roční milostné vzplanutí bez ohledu na fakt, že Marietta je vdanou matkou malého syna. V L´equivoco stravagante jí Rossini nabídne jen malou ochutnávku toho, jaké to je být skutečnou hvězdou operního představení s áriemi přizpůsobenými na míru hlasu a hereckým schopnostem.

Tento pocit se Mariettě pochopitelně zalíbí a zamilovaný Rossini jí ho chce dopřát i o měsíc později při nastudování opery Domenica Pucciniho (ano, jedná se o dědečka slavného Giacoma) Il trionfo di Quinto Fabio, které řídí. Napíše proto Mariettě skvostnou árii, která má korunovat závěrečnou scénu – odjezd hlavního hrdiny (šlo o kalhotovou roli) z jeviště na hřbetě koně. Podle Rossiniho životopisce Richarda Osborna však při zkouškách proti této árii a celé scéně koncipované na přání Marietty, protestují někteří členové sboru. Vznikne ostrá výměna názorů, která kromě několika rozbitých nosů skončí i Rossiniho zatčením. Skladatel je však druhý den s napomenutím propuštěn a opera má svou premiéru v zamýšlené podobě. V tehdejším boloňském listě Il redattore del Reno nám recenzent zanechává k tomuto nastudování následující svědectví: „Signora Marcolini ztvárňuje osobnost (Quinta Fabia) s ušlechtilostí charakteru a hereckou nenuceností, v čemž je ostatně vždy jedinečná. Velmi dobrý dojem vyvolala při jejím odjezdu na koni árie dopsaná pro tento účel panem maestrem Rossinim.“

I přes tyto úspěchy však vzájemná spolupráce obou protagonistů v Bologni končí. Rossini se přesouvá do Benátek, ale na Mariettu nezapomíná. Když dostane zakázku od Teatro Comunale ve Ferraře, aby pro ně při příležitosti velikonočního půstu napsal operu s biblickou tématikou Ciro in Babilonia, ví, že se nabízí další možnost, jak dát vyniknout pěveckému i hereckému umění své přítelkyně. V březnu 1812 plné divadlo ve Ferraře „mohutně aplauduje po každém čísle“, jak píše Il Giornale del Dipartimento del Reno, a Marietta si za excelentní zvárnění perského krále Kýra připisuje do své sbírky další velký úspěch.

Znovu získává nabídku z La Scaly a v květnu 1812 na jejím jevišti září v další opeře Giuseppeho Mosci Le bestie in uomini, která se dočká třiceti tří repríz. Svých úspěchů na milánské scéně a dobrého jména využívá k tomu, aby tamního intendanta upozornila na mladého Rossiniho. Společně s basbarytonistou Gallim (o němž jsem psala zde), který již také s Rossinim spolupracoval, se jim podaří vedení divadla přesvědčit, aby si u dvacetiletého mladíka objednalo operu. Gallimu ani Mariettě nezůstane Rossini nic dlužen. Na svět přichází La pietra del paragone, obrovský hit, který se dočká padesáti tří repríz, a na který se do Milána sjíždějí diváci z širokého okolí. Vědom si Mariettiných úspěchů v kalhotových rolích a její slabosti pro uniformy, Rossini přiměje libretistu, aby do opery zakomponoval podobnou scénu. V árii Se per l´itale contrade se tak hlavní hrdinka přestrojí za důstojníka husarů a vstupuje na scénu v čele sboru vojáků.

Mimořádně úspěšnou sezónu v La Scale zakončuje Marietta na podzim téhož roku rolí Lisetty v opeře Ser Marcantonio od Stefana Pavesiho. Na konci roku 1812 je již nejuznávanější kontraaltiskou v Itálii a těžko si umí představit, že by ještě něco mohlo překonat její milánské úspěchy. Rossini však v kapse skrývá ještě jeden trumf. V květnu 1813 má v Teatro San Benedetto v Benátkách premiéru L´Italiana in Algeri. Není žádným tajemstvím, že inspirací pro hlavní postavu Isabelly byla Rossinimu právě Marietta, která díky této roli dostala možnost naplno předvést celou škálu svého komického talentu. Stendhal ve Vie de Rossini popisuje, jak premiéru této opery doprovázely z hlediště salvy smíchu. Posluchači se prý po některých číslech smáli tak, že stěží popadali dech a z očí se jim řinuly slzy.

Pěvecký výkon Marietty oceňuje slovy: „… kde jinde bychom našli prima donnu s takovými dispozicemi, aby na konci tak obtížné opery zazpívala velkou árii plnou ozdob“. Francouzský literát má na mysli árii Pensa alla patria, k níž ještě dodává: „tato árie je v prvé řadě mistrovským kouskem ku věčné slávě madame Marcolini“. Se superlativy nešetřil ani recenzent Il Giornale Dipartimentale dell´Adriatico: „kavatina signory Marcolini, ale poté především její rondeau, jsou vrcholem, který tato vážená zpěvačka a zdatná herečka přednese s takovou samozřejmostí, s takovým mistrovstvím, že to vyvolává frenetické nadšení“.

Snaha navázat na sérii úspěchů však končí v prosinci 1814, kdy další z Rossiniho oper pro benátské publikum, Sigismondo, s Mariettou v hlavní, kalhotové roli, zcela propadne. Poslední známou spoluprací obou přátel je nastudování L´Italiana in Algeri pro La Scalu na jaře 1815. Stejně jako v Benátkách i v Miláně si tato opera buffa zcela podmaňuje publikum, dočká se čtyřiceti devíti repríz a Mariettina hvězda má možnost naposledy zazářit.

Následný odchod Rossiniho do Neapole udělá definitivní tečku za vzájemnou spoluprací a dost dobře i za přátelstvím. Čtyři roky poté odchází Marietta do pěveckého důchodu a žádné další osudy této, dle Stendhala okouzlující a půvabné ženy, nejsou známy.

(Dokončení zítra)