Rossiniho Popelka v Liberci

O úspěchu Rossiniho Popelky v Libereckém divadle F. X. Šaldy nás ve své reportáži informuje redaktor Vojtěch Babka.

Kdo sleduje liberecký operní soubor pravidelně, ví, jak výrazně se repertoárově vyvíjí a profiluje. Pravidelně se tu objevují italské romantické opery, francouzská tvorba, belcantový repertoár, česká opera 19. a 20. století, místy soudobé novinky. Zapomenout nesmíme ani na pravidelné operetní a muzikálové produkce, ve kterých se ukazuje, že hráči orchestru mají tento druh hudby v krvi a jistě se mu věnují i jinde, než v divadle. Ale vrátíme-li se k opeře, o poznání méně tu potkáváme repertoár mozartovský a aktuálně ansámbl připravil novou inscenaci opery Popelka od Gioacchina Rossiniho, což je autor, který se v Liberci objevil naposledy před patnácti lety.

„Labuť z Pesara“ – jak se Rossinimu přezdívá díky jeho smyslu pro vystižení postav a situací a stejně tak i pro něžnou lyriku, není na našich jevištích zatím příliš častým hostem; nepočítáme-li inscenace Lazebníka sevillského, či za poslední dobu trojí nastudování Rossiniho Popelky: v Brně, v Praze a nyní v Liberci.

Společným jmenovatelem těchto tří inscenací je sopranistka Michaela Zajmi, jíž je Angelina v Rossiniho opeře doslova parádní rolí. Jak před nedávnem prozradila čtenářům v rozhovoru pro Operu Plus, finálovou árii má v malíčku již od svých studií a právě díky ní byla před časem přizvána ke ztvárnění této role do brněnské produkce režiséra Rocca. U francouzské režisérky Constance Larrieu, podepsané pod libereckou Popelkou, si pochvaluje efektivní a rychlý styl práce jakož i to, že s postavami pracuje jako s lidmi z masa a kostí. Lidmi, které ovládají city, pocity, vášně. „Přímo před našima očima velmi přesně modeluje citlivé bytosti. A taková přece Popelka musí být. Musí vás nejen pobavit, ale i dojmout a roztesknit…“ řekla nám Michaela Zajmi.

A právě taková Rossiniho Popelka na druhé premiéře 30. září 2018 i byla. Režisérka s umělci evidentně pracovala do nejmenších detailů, každý charakter byl výrazný a unikátní. A jasně a srozumitelně formulovaný… noblesní Don Ramiro Ondřeje Koplíka, nervózní a netrpělivý Dandini Csaby Kotlára, tajuplný až mystický Alidoro Iva Hrachovce, groteskně přitroublý otec Magnifico Jiřího Sulženka i dvě Popelčiny nevlastní sestry Hannah Esther Minutillo a Věry Poláchové, které samou touhou po svatbě se zámožným ženichem přestaly myslet hlavou a dostaly se tak až do jakési neodolatelné křečovité stylizace, kdy pomalu své touze přestávají věřit a dávají jí průchod už jen ze setrvačnosti.

Samotná Angelina Michaely Zajmi pak byla skromnou „panenkou v koutě“, která se ovšem dokáže zázračně proměnit v něžnou a velkorysou zamilovanou bytost odpouštějící sestrám i svému otci. Poněkud překvapivě u ní působily jen občasné záblesky koketnosti a vychytralosti, kdy se i ona přiblížila mondénní dámičce stylu svých nevlastních sester. Jak jsme se ale dověděli, i tohle byl záměr mladé francouzské režisérky. Které slouží ke cti i to, že rozpohybovala a individualizovala členy libereckého sboru a neváhala ani shodit divadelní stylizaci a kašírku, když na bohaté hostině postavy postupně s nelibostí a před očima diváků zjišťují, že ovocné dorty, uzené ryby, pečené prasátko či mísy s ovocem jsou pouhé gumové atrapy…

Autorka hudebního nastudování, profesorka Miriam Němcová, věnovala Rossinimu maximální péči. A od prvních tónů předehry bylo jasné, že s úspěchem. Hudba se nesla jaksi s lehkým dechem, či „na půl plynu“ a přitom virtuózně ,včetně krátkých nástrojových sól. Velmi empaticky se  orchestr choval  při doprovázení zpěváků a zmínit se musíme také o precizně vypracovaných recitativech a ukázkové souhře pěvců na scéně s klavíristou v proscéniové loži.

Miriam Němcová porovnává původní pohádku s textovou předlohou Rossiniho opery:

Na druhé premiéře Rossiniho Popelky byla přítomna i odborná komise Herecké asociace pro Ceny Thálie. Členka poroty, profesorka Magdaléna Hajóssyová porovnává Rossiniho s Mozartem a prozrazuje, čeho si na výkonech umělců nejvíce všímá: