Jak ten čas letí. Uvědomil jsem si, že rozhlasové přenosy z newyorské Metropolitní opery zpestřují nejedno moje sobotní odpoledne už po třicet let, každým rokem od prosince do dubna. Když jsem je začínal poslouchat, internet ještě neexistoval a tím spíš ani přenosy oper do kin. Navíc na cestu do New Yorku za operou tehdy nebyly peníze, i když od nás z Montrealu to není až tak daleko.
Moderátor Peter Allen pokaždé přivítal z rozhlasového přijímače posluchače krátce po obědě tak milým způsobem, že jsem si rázem připadal skoro jako v sále Met. Nespornou výhodou bylo a doposud je, že CBC – tedy Canadian Broadcasting Corporation – vysílá přenosy živě s minimálními vstupy ze studia v Torontě a také zcela bez reklam, s výjimkou těch subjektů, které sponzorují samotný přenos.
Vraťme se ale o sto let zpátky, do ledna roku 1910, kdy se americkému fonoamatérovi a vynálezci Lee De Forestovi podařilo s částečným úspěchem vysílat přímo z Metropolitní opery druhé a třetí dějství Pucciniho Tosky; signál byl tehdy údajně zachycen v Newarku ve státě New Jersey, tedy několik desítek kilometrů od původní budovy Met.
První rozhlasový přenos z Metropolitní opery prostřednictvím rozhlasových sítí bylo možné vyslechnout 25.prosince 1931, konkrétně hudbu Humperdinckovu, z jeho opery Hänsel und Gretel. Tehdy za tím byly také peníze, přesněji řečeno jejich nedostatek. Během tzv. Great Depression, tedy Velké hospodářské krize byla Met vážně finančně ohrožena a tak se snažila najít nové cesty, jak operu zpřístupnit širší veřejnosti. Zpočátku ovšem byly vysílány jen úryvky z oper, první kompletní opera – Tristan und Isolde Richarda Wagnera- byla odvysílána 11.března 1933.
Další a z finančního pohledu nejspíš nejvýznamnější mezník nastal 7.prosince 1940, kdy se sponzorování přímých přenosů z Metropolitní opery ujala na dobu neuvěřitelných třiašedesáti let firma Texaco Inc. Onoho zmíněného dne se hrála Mozartova opera Le nozze di Figaro, v obsazení Ezio Pinza, Licia Albanese (narozena 1913, sttále je mezi námi!), naše Jarmila Novotná, Elisabeth Rethberg a John Brownlee. Přenosy nedříve vysílala americká síť NBC, později ABC a CBS – vystřídaly se tedy vlastně všichni tři tehdejší hlavní hráči v oboru. S příchodem televize ovšem začalo ubývat na významu rozhlasového vysílání a tak Met založila roku 1960 velmi prozřetelně svoji nezávislou společnost pod názvem Metropolitan Opera Radio Network, která vysílá dodnes.
V sousední Kanadě je možné poslouchat přímé rozhlasové přenosy z Metropolitní opery už od roku 1933, desítky let buď přímo na anglickém kanále CBC nebo s francouzským komentářem na začátku a o přestávkách na kanále Radio Canada. Jednu dobu bylo dokonce v Montrealu možné se tohoto francouzsky komentovaného vysílání zúčastnit v jedné z kaváren a přímo diskutovat s moderátorem přenosu.
Do Evropy je signál přenášem od prosince 1990 satelitem, koncem devadesátých let se k přenosům připojily také Austrálie, Nový Zéland, Brazílie a Mexiko. K dispozici je i komentář ve španělštině.
Díky technologickým pokrokům se s každou desítkou let zlepšovala u přímých rozhlasových přenosů z newyorské Metropolitní opery kvalita signálu. Od padesátých let minulého století přicházel signál z Met do rozhlasových stanic přes telefonní linky, v prosinci 1973 se ke slovu dostalo stereo, pozdější nástup přenosů přes satelit pak umožnil vysílat vysoce kvalitní signál po celém světě.
Další zajímavostí je, že v průběhu osmdesáti let měly rozhlasové přenosy jen pouhé tři stálé moderátory. Tím prvním byl Milton Cross, kterého bylo slyšet od prvního vysílání v roce 1931 až do roku 1975, kdy zemřel. Za celou dlouhou dobu Cross přitom vynechal pouze dvě vysílání, a to když mu zemřela manželka. Kvůli přenosům nakonec neodešel ani do důchodu.
Druhým moderátorem rozhlasových přenosů z Met se stal Kanaďan Peter Allen (v září oslaví devadesátiny), který uváděl devětadvacet sezon mezi lety 1975 a 2004. Ten byl mimo jiné známý svými mimořádnými improvizačními schopnostmi během vysílání. To se mu velmi hodilo třeba 23.ledna 1988 při přenosu Verdiho Macbetha, kdy bulharsko-americký zpěvák Bantcho Bantchevsky spáchal v auditoriu Met během přenosu sebevraždu a Peter Allen tak prožil asi nejdelší hodinu svého života, když musel dlouhé minuty promlouvat k posluchačům, zatímco vedení Met se situaci snažilo vyřešit.
V roce 2004, když Texaco po fúzi s Chevronem vypovědělo Met sponzorskou smlouvu, byl na nějakou dobu osud přímých rozhlasových přenosů z prvního newyorského operního domu nejasný, a tak se Peter Allen rozhodl odejít do penze. Nový sponzor se ale nakonec naštěstí našel: Toll Brothers tak otevřely dveře třetímu z moderátorů, Margaret Juntwait, první ženě mezi nimi.
Margaret Juntwait navíc od roku 2006 komentuje nejen všechny živé přenosy, ale také v Met nahrané opery, které lze za poplatek poslouchat na satelitním radiu Sirius XM. Od roku 2006 přibyl k této moderátorce další komentátor (v současné době je jím Ira Siff), který pomáhá s diskuzí a komentáři.
