Rozhovor s Jiřím Bubeníčkem nejen o době koronavirové

Před dvěma lety v červnu se v Praze na Staroměstském náměstí konalo v rámci oslav 100. výročí vzniku Československa baletní představení Má vlast, v choreografii Jiřího Bubeníčka a výpravě jeho bratra Otty. Od té doby naše publikum jejich novou tvorbu nevidělo. Umělci působí v zahraničí a ani jim se nevyhnula krize spojená s pandemií koronaviru. Jak se změnil život baletního choreografa na volné noze a jeho rodiny, se naší redakci svěřil Jiří Bubeníček. Přiblížil také online projekt, který s bratrem vytvořili pro tanečníky a studenty tance.

V jaké situaci vás zastihla pandemie a jak ovlivnila vaše plány?
Asi jako každý jsem něco takového ani ve snu neočekával, navíc jako umělec na volné noze plánuji projekty klidně i dva, tři roky dopředu, takže jsem teď přišel i o věci, které se připravovaly několik měsíců. Na přelomu března a dubna jsem měl i s celou rodinou pobývat v Tokiu, kde si japonská televize NHK objednala mou choreografii, kterou jsem pro ně měl vytvořit. Měla být natočena a vysílána, ale samozřejmě z toho sešlo. Šlo o galapředstavení, které natáčela televize, NHK Ballet Festival 2020, tanečníci ze tří souborů, National Ballet of Japan, Asami Maki Ballet a Tokyo City Ballet (pro Tokyo City Ballet jsem už jednou choreografii vytvořil) měli tančit moji choreografii Canon in D Major. Aktuálně tedy řešíme, zda bude možné vše přesunout do budoucna, aby nedošlo k úplnému zrušení.

Dále jsem měl v Lublani připravovat velký, celovečerní balet. Šlo o rozsáhlý projekt, na němž spolupracovala dvě lublaňská divadla (Slovene National Theatre Opera and Ballet Ljubljana a Cankarjev dom), měl jsem zajištěno i skutečně světové obsazení, výborné spolupracovníky… Premiéra se měla uskutečnit v říjnu a moc jsem se těšil, bohužel vše je odloženo a já jen doufám, že se budu moci k celé věci vrátit. Nerad bych o ní ale aktuálně prozrazoval více, kdyby v budoucnu došlo ke změnám. Mohu jen naznačit, že jde o slavné téma, které již bylo v baletním světě zpracováno.

To mluvíme o novinkách, které jsou zatím odloženy, co třeba znovuuvedení vašich již existujících choreografií?
V Římě se měla v únoru vracet má inscenace Carmen, kterou jsem pro Opera di Roma vytvořil v lednu 2019. Po úspěchu se měla do repertoáru vrátit v únoru 2021, ale již došlo ke zrušení. Co mě hodně mrzí, je stažení znovuuvedení mého baletu Proces podle Franze Kafky ve Stockholmu.

Vaší zatím poslední uvedenou choreografií byla Popelka ve Florencii. Šlo spíše o klasickou inscenaci nebo jste sáhl po současnějším vyjádření? Spojují vás s Itálií i nějaké přátelské vazby?
Má Popelka byla hodně současná, pracoval jsem hodně s pohybem na podlaze, vůbec jsem nepoužíval špičky nebo zlaté střevíčky, ale svou hlavní hrdinku jsem obul do zlatých tenisek. Celý balet měl také jen jedno jednání, zkrátil jsem jej zhruba na hodinu a čtvrt. Premiéra ještě stihla proběhnout v prosinci loňského roku a poté s baletem soubor cestoval po Itálii. Rád bych inscenaci ukázal i v Čechách, tak třeba se to v budoucnu podaří. A co se týká mých vazeb na Itálii, mám zde mnoho přátel, z tanečního světa mohu jmenovat třeba Roberta Bolleho, s nímž jsem několik let tančil v jeho gala představeních Robero Bolle and Friends.

Jaké své choreografické práce z posledních let si nejvíce vážíte, je-li něco takového možné hodnotit?
Tohle je hrozně těžké! Každá choreografie je jako vaše dítě, strávíte nad ní velikou spoustu času, někdy i roky, děláte rešerše, vkládáte do ní energii, nápady, myšlenky… Po letech bych možná tu a tam něco změnil, podíval se na situaci jinak, ale myslím, že inscenace je vždy produktem aktuální situace a vás jako umělce.

Pokud se ohlédnu za svou prací za posledních pět let, je toho opravdu hodně. Popelku už jsme zmínili, stejně tak Carmen v Římě, což byla obrovská klasická inscenace, na které jsem spolupracoval i s Petrem Formanem, který mi pro ni vytvořil speciální loutku.

Nesmírně obohacující byla práce na Kafkově Procesu, této možnosti si dodnes moc vážím. Díky tomuto baletu jsem mohl objevovat Kafku jako autora i člověka, navíc jsem opět spolupracoval s bratrem Ottou, který vytvořil scénografii, a s manželkou Nadinou Cojocaru, jež se zase podepsala pod kostýmy. V inscenaci jsem navíc používal i herce a švédskou vokální skupinu, která scénu Josefova prvního soudního procesu pozvedla na úplně jinou úroveň. Úspěch byl tehdy mezi diváky mimořádný, i proto se měla inscenace vracet. Snad v budoucnu…

Pak zde byl třeba Doktor Živago v Lublani, Fragile pro San Francisco Ballet, Orfeus, kterého jsme vytvořili společně s režijním duem SKUTR nebo Rusalka pro balet v Karlsruhe. Myslím, že jsem byl jediný choreograf, který z Dvořákovy opery udělal balet. Ale použil jsem pro něj především Janáčka, jeho skladby jsou jako lidská konverzace, je neuvěřitelné, jak emočně sdílné jsou. Na takovou hudbu se tvoří samo.

Nemohu samozřejmě zapomenout ani na Mou vlast vytvořenou u příležitosti oslav stého výročí založení Československa. Premiéra se uskutečnila už před téměř dvěma lety na Staroměstském náměstí, což bylo nezapomenutelné.

Zmíním ještě The Piano: The Ballet, což byla původně kratší choreografie pro Dortmund Ballett inspirovaná filmem Piano. V roce 2018 jsem byl pozván do souboru Royal New Zealand Ballet, balet jsem prodloužil do dvou jednání. O jeho přípravách dokonce vznikl dokument. Jmenuje se The Heart Dances, tedy Srdce tančí, a bude uveden i v rámci festivalu Zlatá Praha na podzim 2020, kde budeme s bratrem po letech opět hosty!

Žijete v Německu, jaká je tam v současné době situace? Jak ji vnímáte? Pociťujete obavy?
Z počátku jsem se samozřejmě bál, mám rodinu, dvě děti, takže nějaký strach je přirozený. Když navíc situace eskalovala, začínaly se na veřejnosti nosit roušky, vše se zavíralo, člověku to psychicky moc nepřidá. Pravdou je, že třeba s povinným zaváděním nošení roušek bylo Německo až za Českou republikou, alespoň podle toho, co jsem mohl sledovat díky českému zpravodajství v televizi.

Momentálně dochází k postupnému rozvolňování, už si můžeme zajít do restaurace, jít v klidu ven, jen ta divadla jsou stále zavřená a na živá představení si bude patrně nutno počkat až do září, na začátek divadelní sezóny. Díky uvolňování jsem ale už měl možnost navštívit svou maminku v Praze, dokonce už nás ani příliš nekontrolovali na hranicích.

A co finanční podpora umění v Německu? Jaké možnosti jsou nabízeny a požádal jste vy sám o nějakou formu podpory?
V Německu se do kultury i před krizí dávalo poměrně hodně peněz a kancléřka Angela Merkel přislíbila, že by finance stále měly být i pro tento sektor. Díky přátelům, kteří jsou obdobně jako já bez stálého úvazku, vím, že je možné zažádat o podporu města nebo státu. Sám jsem tak neučinil, ale přátelé na nějakou finanční injekci dosáhli.

Neuvažoval jste na základě krize o tom, zda by pro vás nebylo výhodnější být ve stálém úvazku v divadle? Ať už jako choreograf, baletní mistr nebo šéf?
Možná ano, ale já mám příliš rád svou svobodu a stálého angažmá jsem si užil po dvacet pět let své aktivní taneční kariéry. Vše má svá pro a proti. Když jsem byl prvním sólistou, ať už v Hamburku nebo později v Drážďanech, už jsem tvořil i své choreografie, ale jelikož máte závazky v divadle, ne vždy vás vedení pustí vyjet, abyste mohl jinde tvořit. Nebo vás pustí a zase přijdete o zajímavou roli… Je to dvojsečná zbraň. Aktuálně jsem ale spokojený s tím, jak jsem si život uspořádal.

Budoucnost je sice nejistá, ale já jsem pevně přesvědčen, že umění je naše duše. Hmotné zajištění je potřeba, abyste přežili, ale člověk potřebuje i srdce a duši, a přesně proto je tady umění.

Takže se o svou budoucnost nebojíte?
Co se týká finančního zajištění, tak ačkoli padly nějaké projekty, stále dostávám tantiémy z již existujících a stále hraných baletů. Současně jsem si jako první sólista za svou kariéru něco našetřil. Kdyby měla krize trvat rok, dva, asi bych byl donucen k přehodnocení, ale zatím mohu naštěstí říct, že těch pár měsíců jsem schopen rodinu uživit.

Některé projekty sice byly zrušeny, ale vy jste v době pandemie přišel s novým. Jde o online platformu Danzoom, můžete ji přiblížit?
Jedná se o online platformu pro tanečníky, kde mohou zdarma pomocí aplikace Zoom sledovat a sami se aktivně účastnit tanečních tréninků – od klasického tance, jógy až po meditaci. Aktuální týdenní rozvrh spolu s pedagogy je možné sledovat na webu danzoom.net.

V posledních dvou měsících jsem Danzoomu věnoval mnoho času a energie a jsem šťastný, že jsem skrze něj mohl sdílet s ostatními to, co miluju, tedy balet. V rámci workshopů jsem učil i části svých choreografií. Momentálně už se mi rozbíhají další povinnosti, takže jsem se z projektu stáhnul, ale pokračuje dál! Bratr se stará o technické zázemí, tvoří web, aktualizuje jej, je toho hodně, proto se sám nemůže věnovat pedagogické činnosti.

Jako pedagogové ale působí v projektu mnoho tanečníků hvězdných jmen. Jak jste je vybírali?
Částečně jde o naše přátele, o lidi, kteří v baletním světě něco znamenají a něčeho dosáhli. Chtěli jsme tanečníkům a studentům poskytnout možnost se alespoň takto online setkat s co nejzajímavějšími osobnostmi, které jim budou mít co předat, ale které by se třeba k výuce během normálního divadelního provozu nedostaly.

Co finanční stránka takového projektu?
Nyní je vše zdarma, i pedagogové se účastní bez nároku na honorář. Nicméně tvorba takové platformy není zadarmo, většinu financí je nutno vložit do technologie – rozšíření webu, navýšení kapacity na Zoomu a tak dále. Na webu máme možnost finanční podpory pomocí darů a opravdu se nám touto cestou něco vrátilo, takže je možné nadále pokračovat.

Jaká vidíte v online výuce úskalí a co jsou naopak její pozitivní stránky? Jak můžete zajistit, že se do hodiny nepřihlásí někdo, pro koho je zatím úroveň lekce nad jeho možnosti?
Ačkoli při online výuce využíváme kamery, takže nejen, že student vidí pedagoga, ale rovněž pedagog studenta, je stále nutné si uvědomovat zvýšenou míru zodpovědnosti. Navíc jsme se samozřejmě setkali s tím, že se někdo styděl, takže jen sledoval výuku bez toho, aby se sám nechal natáčet vlastní kamerou. Nikoho jsme ale z hodin nevylučovali, jen jednou, když si během sledování jeden člověk jen tiše psal poznámky. To bylo trochu divné, tak jsme využili svého práva ho odpojit. Nicméně zpět k zodpovědnosti. Jako pedagog na to musíte neustále upozorňovat, jako student si zase být ještě více vědom svého těla a možností, stejně jako třeba prostředí, ve kterém cvičíte.

Distanční výuka asi nikdy nebude moci plně nahradit tu běžnou, ale doufám, že se nám i díky naší platformě povedlo rozvinout nový svět. Můžete se spojit s pedagogy, k nimž byste se za běžných podmínek nedostali, rozšiřuje to vaše možnosti, internet je dnes navíc tak rychlý a vše máte během vteřiny na dosah ruky. Stejně tak to může být šance pro umělce na volné noze, kteří touto formou mohou učit a předávat své zkušenosti a v budoucnu si tím i vydělávat.