Rozhovor s Ondřejem Vinklátem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
V polovině prosince oznámil první sólista Baletu Národního divadla Ondřej Vinklát svůj odchod ze souboru. Lavina reakcí na hraně hysterie na sebe nenechala samozřejmě dlouho čekat, ostatně čemu se v době sociálních sítí divit. S Ondřejem jsme se proto sešli až po několika týdnech ve snaze se na situaci podívat tak střízlivě, jak jen je to ve světě emotivního umění možno. A taky zjistit, co plánuje do budoucna, co ho inspiruje a že měl jako malý trauma z pohádek o Krtečkovi, jelikož je neuváženě pouštěli v čekárně u zubaře…
Ondřej Vinklát (foto Martin Divíšek)

Nebudu to oddalovat a začnu zostra. Co se tehdy v půlce prosince stalo, že vás to dovedlo k podání výpovědi uprostřed divadelní sezóny?
Uvědomil jsem si, že pokud v Baletu Národního divadla nadále zůstanu, budu mít co do činění se svým zdravím, a to jak mentálním, tak fyzickým. Mentální zdraví záměrně na prvním místě, protože od něho se odvíjí všechno další. Myslím si, že vedení neumělo v první třetině sezóny adekvátně hospodařit se silami tanečníků. Ti sice vydrží hodně, ale jejich síly nejsou bezedné a neměli by být nuceni splňovat požadavky za cenu obrovského rizika zranění, které se v naší profesi tak jako tak vyskytuje ve velké míře! Uvědomil jsem si, že raději nebudu v angažmá, ale zdravý a šťastný, než sice v souboru, ale zraněný a nešťastný.

Takže předpokládám, že rozhodnutí ve vás muselo zrát delší dobu.
Jistě, vše se postupně skládalo, a to i v období předtím, než se než se ujal pozice uměleckého šéfa Filip Barankiewicz. Zkrátka jako když se staví dům z karet. Nic se neděje z nenadání a je normální, že přicházejí dílčí krize, které odezní a nastane období, kdy je vše v pořádku. Ovšem nejkritičtější pro mě byl podzimní zájezd Baletu ND do Číny, kde se moje rozhodnutí odejít nejvíce formovalo. Rozhodnutí – zvednout se a jít za šéfem do kanceláře, bylo pak otázkou vteřiny. Vteřiny, kdy jsem si prostě řekl stačilo, končím. Sice jsem dlouho přemýšlel, ale impuls k odchodu byl víc o srdci než o rozumu. O intuici, která mi říkala, že dělám dobře.

Mohl byste přiblížit, co se stalo?
Pro celý soubor byl začátek sezóny náročným obdobím. Před zájezdem do Číny jsme měli premiéru Gods and Dogs v korejském Soulu. Já jsem pak tři dny po návratu měl naplánovanou tzv. projížděčku Bajadéry, v níž jsem měl právě v Číně poprvé tančit hlavní mužskou roli Solora. Ta nakonec s odřenýma ušima proběhla dobře. Jenže druhý den na tréninku jsem cítil, že mi něco luplo v kotníku. Později mi doktor řekl, že mám kolem něj a ve vazech chodidla zánět. Nakonec jsem se ale rozhodl, že na turné pojedu, a doufal jsem, že se noha dá do pořádku. To se povedlo a mohl jsem tedy odtančit Zlatého bůžka v Bajadéře a na gala představení pas de deux ze 3. jednání z Dona Quijota. Byl jsem rád, že jsem zpět ve formě a že můžu opět stát na jevišti. Ovšem tato moje radost netrvala dlouho, jelikož jsem byl vyobsazený ze všech zbylých představení do konce zájezdu. To je ze strany vedení legitimní rozhodnutí, nicméně způsob, jakým mi byly tyto informace předávány, tedy pozdě, na poslední chvíli a v jednom z případů nepřímo od kolegy, který si na chodbě zkoušel můj kostým, ve mně vyvolaly pocit, že v prostředí, kde se se mnou takto jedná, nechci nadále být. Z Číny jsem se pak do Prahy vrátil znovu zraněný, protože jsem pod tíhou těchto okolností začal neúměrně trénovat… a tělo mi na to adekvátně odpovědělo.

Zůstaňme chvíli u toho vašeho zranění – neuvažoval jste nad tím, že byste kvůli němu na turné neodjížděl, abyste se opravdu doléčil?
Rozhodnutí bylo na mně, nebylo mi řečeno, že se souborem odjet musím, nebo že bych naopak neměl. Rozhodl jsem se podle svého nejlepšího uvážení. Také jsem cítil i jistou zodpovědnost a sounáležitost se souborem.

Romeo a Julie – Ondřej Vinklát (zdroj Národní divadlo, foto Pavel Hejný)

A co cítíte dnes?
Po rozhodnutí odejít ze souboru se dostavila velká úleva. Když se podívám na roky, co jsem v souboru strávil, kolik práce je za mnou, a kolik krásných rolí jsem si zatančil… odcházím spokojený. Už během šéfování Petra Zusky jsem cítil, že se potřebuji posunout, zakusit něco jiného, ale teprve tato „čínská“ zkušenost mi dala povel – Jdi dál!

Je třeba si uvědomit, že vysoké nároky jsou třeba a překonávání hranic je hnacím motorem, ale všeho je třeba únosná míra. Tanečníci jsou zvyklí se kousnout a jít až na krev, jenomže to pak mnohdy nekončí dobře. Ale přístup k tlaku, jeho zvládání a míra odolnosti jsou dosti individuální. Co mně přijde už za hranou, někdo jiný ustojí a považuje to ještě za běžné. Je dobré znát své limity, vědět, co za to ještě stojí. Jsem zvyklý pracovat v plném nasazení, ale potřebuji k tomu dostatečné podmínky. Když tyto podmínky nejsou, ale výsledky jsou vyžadovány stále větší, nedá se to dlouhodobě vydržet. A já bych nerad dělal profesi, kterou mám rád, s nechutí.

S vedením Baletu i s vedením celého Národního divadla jste se nicméně jako tanečníci snažili o komunikaci a projednání toho, co považujete ze svého hlediska za problematické, ne?
Ano, proběhly schůzky jak s vedením souboru, tak s Janem Burianem, generálním ředitelem divadla. Přednesli jsme body k diskuzi – výhrady k plánování zkoušek, předávání informací, komunikaci. Teď doufáme, že se věci změní k lepšímu… V řešení hodně narážíme na problém s našimi slabými odbory. Pravidla jsou potřeba a měla by se dodržovat, ale musíte o nich v první řadě vědět a rozumět jim, aby někdo nemohl chtě nechtě zneužívat vaší nedostatečné znalosti… Ovšem největší problém cítím v etické rovině věci. Často mám dojem, že se s tanečníky nejedná jako s umělci, s lidmi, ale jen jako s pohybujícími se těly, která mají splnit zadaný požadavek bez ohledu na okolnosti. A to je velká škoda jak pro tanečníky, tak pro samotné umění.

Je možné ale v ohromné organizaci, jakou je Národní divadlo, doufat ve změny bez dostatečně silných odborů?
Ono vše začíná a končí specifičností taneční profese. Tanečníci jsou od malička vychovávání k disciplíně a pokoře a tyto vlastnosti jsou samozřejmě potřebné, aby se z tanečníka stal profesionál. Stejně tak je ale nutné, aby vedení souboru umělo pracovat se zdravým úsudkem a dalo umělcům potřebný prostor pro jejich realizaci. Dělat taneční umění je velká dřina, nehledě na to, jak jsou v ČR tanečníci podhodnoceni…

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na