Rozkošného opera Černé jezero na scéně Pražské konzervatoře

Divadlo Na Rejdišti, scéna Pražské konzervatoře, uvedlo další operní představení. Tentokráte bylo vybráno v současnosti velmi málo známé dílo Josefa Richarda Rozkošného Černé jezero.

Tento velmi plodný skladatel (1833–1913) studoval v Praze hru na klavír a také skladbu u Jana Bedřicha Kittla. Mimo jiné se taktéž věnoval studiu filozofie, techniky, ale i malířství. Po koncertní dráze velmi mladého klavíristy včetně účinkování v zahraničí se stal úředníkem ve spořitelně a přitom zároveň skládal.

Josef Richard Rozkošný byl autorem jedenácti oper (dvanáctou Rusalku nedokončil), z nichž některé se dostaly jednak na scénu Prozatímního, a později i Národního divadla v Praze. Právě Černé jezero zde mělo premiéru v roce 1906.

Z dalších Rozkošného děl se na scéně “zlaté kapličky” hrály Svatojánské proudy (toto dílo pochválil sám Bedřich Smetana) a úspěšná Popelka (celkem sedmdesát provedení ve třech nastudováních). Tato jeho poslední dokončená opera se hrála se ještě v roce 1906 v Městském divadle v Plzni. Později se již ale na jevištích nikdy neobjevila.

Romantická opera Černé jezero (původní název byl Šumavská víla) na libreto Karla Kádnera, inspirované částí básně Adolfa Heyduka Dědův odkaz, je předposledním dílem skladatele. Zajímavé je, že se o dvacet let později tohoto námětu Dykovy básně uchopil skladatel Josef Novák. Zpracoval jej s jiným libretistou ve své opeře Dědův odkaz, která se pak též hrála v Národním divadle.

Základním námětem opery o třech dějstvích Černé jezero je tragická láska selského hocha k nadpřirozené bytosti, lesní víle, která, jak víme, končívá v těchto příbězích většinou tragicky. Mladý mlynář Miloš přestává milovat své děvče Blaženu, protože zahořel vášnivou láskou k neznámé krasavici. Tou je půvabná dívka jménem Květava, již touží provést v tanci všichni chlapci uprostřed veselí před svatojánskou nocí. Blaženin otec, rolník Vít, ale jako jediný poznává v Květavě lesní vílu. Miloš se dozvídá od Květavy její osud – byla z kolébky unesena a zakleta na sto let ve vílu. Pokud zůstane se svým milým Milošem tři roky, aniž jí ten neublíží slovem a ani květinou neuhodí, bude z ní kletba sňata a může žít mezi lidmi. To Miloš samozřejmě slibuje. Dívku však schválně popálí rostlinou úročníkem Blaženin otec Vít a Květana utíká do lesů do říše víl. Miloš se rozhoduje ji vysvobodit a nedbá na protesty své matky, dřívější milé a ostatních venkovanů. Ocitáme se ve druhém dějství, kde se Miloš dostává až ke královně víl, ale vzápětí za ním běží i Blažena, která jej chce zadržet a zachránit. Je však vílami přemožena a Miloš si po slibu královně víl Květavu odvádí zpět domů. Blaženu nakonec královna propouští také. Poslední dějství se odehrává na dvoře ve mlýně. Všichni žijí spokojeně, je doba žní. V dáli se chystá k bouřce a Květava posílá chasu posekat dosud nedozrálý oves. Miloš se nad jejím rozhodnutím rozčílí a udeří Květavu zeleným klasem. Tímto jeho činem je odsouzena vrátit se mezi víly. Nešťastný Miloš se utopí v mlýnském náhonu a umírá rovněž Blažena.

Nyní k realizaci představení. Předem je třeba říci, že se pěvecké oddělení konzervatoře vypořádalo s inscenací v podmínkách netradičního nevelkého sálu Divadla Na Rejdišti velmi dobře. Hudebně dílo pozdního romantismu, v němž se skladatel líbivou melodičností a lehkostí přibližoval svým vzorům Gounodovi, Mendelssohnovi, ale dramatickými postupy i určitým prvkům hudby Wagnerovy, nastudoval velmi pečlivě dirigent Tomáš Hála. Ten doprovázel představení s klavírem, který samozřejmě nemůže plně nahradit i malý orchestr, ale zase vyniknou hlasy jednotlivých vokálních aktérů. Jediným smyčcovým nástrojem v opeře byly housle, na které zahrála Tereza Horáková v krátkém sólovém intermezzu v prvním dějství. Dirigentovi byla k dispozici originální partitura, kterou vlastní archiv konzervatoře, a také partitura z Národního divadla. Vypuštěno bylo jenom minimum, například poměrně dlouhá baletní hudba v druhém dějství (v říší víl). Nakonec si s převážně lidovými tanci poradil pěvecký sbor složený samozřejmě z posluchačů pěveckého oddělení 4.– 6. ročníku školy.

S režijním a scénickým pojetím včetně světel se šikovně vypořádal pedagog konzervatoře Gustav Skála, který jednoduchými, ale působivými nápady vytěžil maximum možností zdejšího jevištního prostoru. S minimem rekvizit, jen kombinací od stropu pověšených šálů s mlýnským dřevěným kolem a vysokou lávkou na pravé straně, na které ve druhém obraze má své místo královna víl. Hloubku scény prodlužuje prosvícený prostor za otevřeným výše postaveným vchodem v zadní stěně jeviště, spojený se scénou šikmou. Samozřejmě důležitou roli hraje vhodné nasvícení. Zásluhou režiséra je též příkladná pohybová práce se všemi hrajícími a propracovaná choreografie lidových tanců.

Byl jsem potěšen a myslím i ostatní diváci v malém hledišti, s jakou profesionalitou odvedli prakticky všichni účinkující své výkony. Vždyť jsou to zatím studenti, kteří se na svoji profesi teprve připravují. Po hudební stránce se s některými party, které jsou docela náročné, vypořádali hlavní protagonisté se ctí. Zde bych jmenoval představitele hlavní mužské role Miloše Jana Hájka, posluchače třetího ročníku. Jeho pěkně zabarvený tenor a jistota s jakou náročný part zpíval, byly obdivuhodné. Ale jeho kolegyně z nejvyšších ročníků si vedly též velmi dobře. Zvučným hlasem a dramatickým projevem zaujala v úloze Blaženy Marie Schmidtová a její sokyni vílu Květavu ztvárnila svým pěkným lyrickým sopránem půvabná Karolína Grebeníčková. Jako královna víl se představila Anna Petrtylová. Víta zpíval hlasově trochu nevyrovnaný Václav Dlask. Selskou dívku Pavlínu Anna Novotná. Na závěr zmíním ještě velmi pěkným mezzosopránem vládnoucí Moniku Machovičovou jako mlynářku. V relativně přiměřeném sborovém komparsu, který zdatně suploval i taneční kreace, převládala více dámská složka. Poděkování a spokojenost s výtečně podaným představením vyjádřil silný aplaus přítomného publika. Já bych osobně dodal, že obdivuji, jak kvalitně pěvecké oddělení Pražské konzervatoře se studenty a jejich pedagogy zvládlo toto sice v současnosti neznámé, ale docela náročné operní dílo. Vždyť se nejedná o profesionální, ale školní scénu. Hrát se bude v dubnu, květnu a červnu.

Hodnocení autora recenze: 75%

Josef Richard Rozkošný:
Černé jezero
Hudební nastudování a doprovod: Tomáš Hála
Režie, scéna, choreografie: Gustav Skála
Tereza Horáková (sólo housle)
Premiéra 1. března 2018 Divadlo Na Rejdišti Praha
(psáno z představení 16. 3. 2018)

Květava – Karolína Grebeníčková
Miloš – Jan Hájek
Vít – Václav Dlask
Blažena – Marie Schmidtová
Pavlína – Anna Novotná
Královna víl – Anna Petrtylová
Mlynářka – Monika Machovičová
Vesničané – studenti 4. – 6. ročníku pěveckého oddělení Pražské konzervatoře

www.prgcons.cz