Roztančený volební boj Helene Weinzierl

Ve Studiu ALTA se v pátek uskutečnilo druhé z představení, která byla programově spojena jako „dvojvečer politického tance“. Inscenace rakouské choreografky Helene Weinzierl Democrazy or How to Peel an Onion without Crying byla barvitým obrazem ze světa pluralitní demokracie, který nabízí snad až příliš mnoho dojmů, aby je bylo možné vylíčit. Večer ve znamení interakce s publikem, tanečního divadla a politické satiry diváky pobavil a rozesmál, ale oním smíchem, který na rtech trpce zamrzá, když si uvědomíte, jak pravdivý ten absurdní obraz vlastně je.

Čtyři performeři, kteří v programu účinkují, si nejprve nenápadně rozdělí publikum čekající na představení do skupin. Malý počet diváků není na škodu, vše má ráz školního srazu nebo semináře. Vyplňujeme dotazníky, ve kterých se máme svěřit se svými přáními, co změnit v politickém systému, a všichni bezelstně píšeme pravdivé výroky i své jméno a akademický titul. Doplňující anketní otázka zjišťuje, zda bychom byli ochotni, pokud by to naše návrhy mělo výrazně podpořit, sníst syrovou cibuli. Dovolil si někdo zaškrtnout ne? Pak se každá skupina odebere do sálu se svým vůdcem. Čtyři tanečníci před námi stanou jako lídři politických stran před svými voliči, jejichž zájmy zastupují. Jsou tu vzdělaní intelektuálové, kterých se chopila křehká vemlouvavá Španělka Viviana Escalé, ženy bojující za rovnoprávnost, jež zastupuje mužně působící Lucia Kašiarová, mladí milovníci pokroku vedení Yuriem Korcem nebo zastánci síly a pořádku následující Honzu Malíka. Skupinka představující cizince je vykázána na samostatné místo. Boj může začít.

Vše je promyšlené do detailů. Na židlích pro diváky jsou symbolicky nachystané cibule, ale „politici“ nešetří ani dárky, ať je to sklenička sektu, čokoládky, hašlerky, nebo slivovice. Servírovat guláš by asi bylo příliš průhledné, ale všichni víme, kam se tímto úvodem míří. V průběhu představení se každý ke svému houfci podporovatelů pravidelně vrací a znovu je oslovuje, podbízí se, chválí jejich účast. V každé skupince se děje něco jiného, například vůdkyně intelektuálů se pokouší vybírat od potenciálních voličů sponzorské dary, ne náhodou s rétorikou finančního poradce. Během hodiny se staneme ne svědky, ale účastníky celého procesu, kterým obvykle zprvu radikální a hrdá mladá strana prochází, procesu soupeření o voliče: vykřikování volebních hesel, zdánlivé nepřátelství mezi stranami, boj o nové voliče, kupčení s hlasy, koalice, náhlé spřátelení odpůrců až po závěr, kdy se čtveřice vydává oslavit společné vítězství nad občany téměř ruku v ruce.

V inscenaci má stejně jako tanec své místo mluvené slovo (v angličtině) a projev je nadsazený k absurdnímu, grotesknímu vyznění. Spíše než politiky připomínají chvílemi tanečníci baviče z televizní obrazovky (ale je v tom opravdu vždy takový rozdíl?). Název tomu odpovídá. Demokracie se zbláznila. Zaznívá i hlas ze záznamu oslavující svobodu rozhodování a citující stejný text, jaký nalezneme v programu: „Představte si, že rozhodnutí je znázorněno cibulí a každá vrstva je možností. Co se stane, když se tyto vrstvy postupně odkrývají? Přiblíží se tak člověk víc k sobě samému? A co je nejdůležitější, můžeme tuto cibuli krájet bez pláče?“ Performeři na to jdou doslovně a skutečně do sebe každý z nich nasouká skoro celou cibuli; s nimi si do té doby pohrávali a přetahovali se o ně, vykřikujíce přitom dál svá politická hesla.

Představení stojí na osobnostech interpretů, kteří plně uplatňují své herecké i pohybové schopnosti. Skupinové taneční variace vycházejí z pohybových stereotypů gest, jimiž ukazujeme svou sílu nebo víru ve vítězství. Protínají rukama vzduch jako při cvičení v bojovém umění nebo se jejich paže zvedají se zaťatými pěstmi. Okamžiky dynamického vzruchu střídá zklidnění, tanečníci se po jevišti pohybují jako masa, kterou sami vedou, a jen málokdy přestávají udržovat alespoň oční kontakt se svým publikem. Tanečníci svůj politický boj přetaví i do hip-hopového battlu, společně křepčí na jevišti jako na diskotéce, slaví politická spojenectví. Na inscenaci je patrné dědictví výrazového tance a tanečního divadla, které mají své kořeny v německy mluvících zemích a i nám jsou díky sdílené historii blízké. Použitá hudba, jež pohybové pasáže doprovází, je sice elektroakustická a chvílemi klesá do čistě minimalistických pasáží, ale jinak si velmi vtipně pohrává s motivem plesu Kapuletů z Prokofjevova Romea a Julie.

V paměti však nejvíce utkví hrané pasáže. Boj o „přistěhovalce“ je obzvlášť aktuálním tématem. Protože v publiku byli tanečníci a tak trochu se dá říci, že se jeho většina navzájem znala, protože tvoří něco jako rozvětvenou rodinu současného tance, je tím těžší určit, jestli vše, co se děje v interakci s ním, je čistá improvizace. Dialog mezi rozezlenou zástupkyní inteligence a přísných pravidel s Jarem Viňarským působil sice trochu nahraně, ale mohlo jít i o bezprostřední slovní souboj. Narážky na jinak vážné současné problémy diváky spolehlivě rozesmávaly, stejně jako jiné scénky. Performeři odhalili politiky v sobě v nepřikrášlené vulgárnosti. Ať už je svlékli donaha a poslali společně do sauny, kde se postupně rozvinula mimovaná politická debata za zvuků velmi intimních, až po sexuální hrátky performerů představující zřejmě divoké „zásnuby“ některých politických stran, anebo docela obyčejnou krádež volebních hlasů, které představovaly ony vyplněné dotazníčky uložené v barevných krabicích. Falešná póza, s níž se zástupkyně žen odmítá zúčastnit prázdné diskuse, je odhalena ve chvíli, kdy přistoupí na přerozdělování volebních hlasů. Nebylo výjevu, v němž bychom nepoznali některou taktiku, s níž je útočeno na voliče, anebo zákulisní pletichy, o nichž víme, ale někdy děláme, jako kdybychom nevěděli.

Tanečně pohybový kus o možnosti a nemožnosti naplnění podstaty demokracie, o skutečné a pomyslné svobodě rozhodování, je velmi aktuální. Svou pitoreskností a humorností zdánlivě odvádí pozornost od problémů, jež popisuje, ale ve skutečnosti je velmi účinný. Je vlastně dokreslením včerejší diskuse, kde sama Karen Foss řekla, že smích může být velmi nebezpečným politickým nástrojem, pokud je správně využit. Je škoda, že naše publikum se ještě stále současného tance obává jako nesrozumitelné formy. Zrovna Democrazy je velmi divadelní a čitelná inscenace, která klade nároky jen na otevřenost, s níž je nutné přijmout některé scény. Ale jedná se o inscenaci, která by mohla oslovit široké publikum, přitom diváků, kteří s tancem nic společného nemají, bylo jen velmi málo. Z toho, že se podívám na divadelní představení, se těžko hned změní mé chování a jednání, ale některé skutečnosti není špatné si připomínat a zamyslet se nad nimi, ať už je prvotní inspirace vážná, nebo humorná. A tak mě jen občas mrzí, když divadelní kus, který má potenciál právě takto oslovit, zůstává téměř bez povšimnutí.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Democrazy or How to Peel an Onion without Crying
Koncept a choreografie: Helene Weinzierl
Hudba: Oliver Stotz
Light design: Peter Thalhamer
Dramaturgická spolupráce: Barbis Ruder
Herecký kouč: Marion Hackl
Scéna a kostýmy: Helene Weinzierl
(koprodukce ARGEkultur Salzburg)
Premiéra 16. října 2012 Studio ALTA Praha
(psáno z reprízy 23. 10. 2015)

Tančí: Lucia Kašiarová (alt. Helena Arenbergerová), Yuri Korec, Honza Malík, Viviana Escalé