Na poslední dubnový koncert SOČRu jsem se vydala kvůli Brucknerovi. Jeho obří symfonie – jak délkou, tak parametry tělesa – se tak často na koncertních programech nevyskytují. Nakonec ale na mě udělala větší dojem skladba v první polovině koncertu: Smuteční hudba Witolda Lutosławského. Autor ji zkomponoval jako poctu jinému skladateli – k desátému výročí úmrtí Bély Bartóka. Je určena pouze pro smyčce, v jediné větě bez přerušení se docela přehledně vystřídají čtyři části: Prolog, Metamorfózy, Apogeum a Epilog. Z violoncell a basů na počátku vyroste mohutný oblouk fascinující síly a barevnosti, v další části se rozdrobí na pizzicata a tremola, pak se roztančí v rychlé části a na závěr opět spojí v robustním unisonu.
Každý úsek má odlišnou náladu a výraz, promlouvá sugestivně k posluchači, přestože se jedná o atonální hudbu. Orchestr podal Smuteční hudbu s velkým zaujetím, v rychlých částech možná byla intonace houslí o něco méně koncentrovaná, ale v převažující většině skladby byla souhra zdařilá a zvučnost i dynamika velmi působivá. Poslední takty končí několika tóny v napjatém tichu, o to víc zamrzelo, že koncentraci vyrušil opět nějaký mobil z publika. Horší chvíli si ani vybrat nemohl. Koncert se navíc živě vysílal na Vltavě a šel do sítě rozhlasů Eurorádia. Nenastala už doba, kdy by se mobily měly odkládat v šatně do boxů s klíčkem jako na koupališti? Nebo co zapnout na dvě hodiny rušičky mobilů v sále?
Po přestávce byla na programu jediná skladba: Brucknerova Symfonie č.7 E dur. Je to první Brucknerovo dílo, které svému tvůrci přineslo v roce 1884 slávu – v jeho šedesáti letech. Bruckner byl zapáleným obdivovatelem Wagnera, pod jeho vlivem začal coby nesmělý varhaník z Lince tvořit, věnoval mu svou Třetí symfonii a také jeho Sedmá nese wagnerovský akcent: reaguje na úmrtí „mistra mistrů“ v roce 1883. Připomíná to zařazením speciálních wagnerovských tub do orchestru. Pocta mrtvému skladateli je tedy také dramaturgická spojnice mezi oběma polovinami koncertu.
Obrovská partitura Brucknerovy Sedmé symfonie přináší nezvyklé délky vět (Beethoven by se do jedné věty vešel s celou symfonií), bombastickou dynamiku, která neustále roste a vrcholí, podobně jako u Wagnera, heroická témata a nekonečný patos. Orchestr svědomitě naplnil dynamické vlny a krásné melodie velkým romantickým zvukem, o trochu méně se dařila některá sóla či vstupy skupin v dechové sekci (trubky, trombony). Wagnerovské tuby okořenily zvuk orchestru svým drsným témbrem, v některých místech (druhá věta) zněly jejich disonance jako strašidelný hlas ze záhrobí. Tato pomalá věta je asi nejvíce wagnerovskou apoteózou. Před třetí větou si orchestr musel přeladit, přece jen délka a intenzita hry si to u některých nástrojů vyžádala. Celá symfonie trvá hodinu a půl.
Dirigent Alexander Liebreich se snažil energickým gestem neztratit tah a tlačit celý ten kolos kupředu, nicméně v rozvláčném Finale (až na Scherzo skladatel ve všech větách skutečně přikazuje „langsam“ nebo „nicht schnell“) už mi ta interpretace připadala únavná, všechny věty stejně dramatické a hlučné… Ale mohlo to být i subjektivní naladění – při pondělku je Bruckner docela nálož. Na druhé straně je dobře, že se SOČR pouští do tak ambiciózních dramaturgií, je to velké obohacení pražské sezóny.
Hodnocení autorky: 70%
Alexander Liebreich uvádí Brucknera
Praha, Rudolfinum – 29. dubna 2019 (19:30 hodin)
Witold Lutosławski: Smuteční hudba
Anton Bruckner: Symfonie č. 7 E dur
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Alexander Liebreich – dirigent
