Rusalka v parku překonala očekávání

Byla jsem u toho, kdy byl třetí rok našeho snažení korunován koncertem pro dva tisíce lidí s Jiřím Bělohlávkem dirigujícím na nádvoří PKF – Prague Philharmonia a plejádu pěvců. Spolupracovala jsem na rešerších pro knihu Pavla Kosatíka Baronka v opeře, první monografii o této české pěvkyni. Ráda jezdím každé léto přednášet o Jarmile Novotné mladým adeptkám a adeptům zpěvu, kteří se sem přijíždějí zdokonalovat pod vedením skvělých pedagogů a pokaždé užasnou nad atmosférou zámku a přilehlého parku.

O+

Nechce se mi věřit, že od začátku uplynulo deset let, ale dokument, který se na počátku sobotního představení promítal nad velkoplošnou obrazovku scény, to potvrzuje. Tyhle kulatiny se tedy v liteňském parku v sobotu slavily. Ale také se vzdal hold Antonínu Dvořákovi, jeho Rusalce (která oslavila 120 let od prvního provedení) a pěveckému umění vůbec.

Nechtěla bych letos být v kůži pořadatelů. Nejistá covidová situace a ve finále proměnlivé počasí s chmurnými vyhlídkami – to jsou pro každého organizátora velké nervy. Zvlášť když jde o akci takových rozměrů. Ovšem naprostá profesionalita pořadatelů počítající s každým detailem i tentokrát zafungovala. A jako vždy, i tentokrát nakonec „Jarmila tam nahoře držela ochrannou ruku“ a na ty dvě magické hodiny zadržela déšť.

Jako dějiště scény byl zvolen park, kde se postavila masivní krytá scéna. Je to prostředí jako stvořené pro pohádkovou Rusalku – disponuje totiž jezírkem, malebnými stromy, grottou i „zámeckým“ portálem. To vše využili tvůrci scény bratři Cabanové geniálně jednoduchým nápadem: ve všech zmíněných lokacích se odehrával tanečnicemi a tanečníky ztvárněný děj promítaný na obrazovku nad scénou, na níž zatím kralovali pěvci a orchestr. Projekce exteriérových scén dotvářela komplexní zážitek, který musel silně zapůsobit i na člověka operou nepolíbeného – byl-li v zaplněném hledišti nějaký.

Dirigent Robert Jindra upravil pro tuto příležitost Rusalku do zkrácené, asi devadesátiminutové podoby bez přestávky, představení ale nepostrádalo logiku a věřím, že leckdo ani nezaznamenal škrty. Symfonický orchestr Českého rozhlasu se přes velmi chladné počasí statečně držel a hrál jako o život, zatímco publikum se choulilo v zimních kabátech.

Úvodní atmosféru báječně navodily vodní žínky Markéta Böhmová, Tamara Morozová a Jarmila Balážová. Zaujal Jan Martiník coby velmi lidsky uvěřitelný táta Vodník. Vhodně zvolenými typy byli také Princ Richarda Samka, vášnivý, vrtkavý, kající se, a Cizí kněžna/Ježibaba Jany Kurucové.

Na výkon orchestru ani sólistů samozřejmě v tomto případě nelze uplatňovat stejná kritéria jako na divadelní představení. Zima komplikuje ladění, amplifikace setře subtilnější barevné nuance, a naopak vystoupí některé nechtěné části zvukového spektra. Ale i to nejpřísnější kritické ucho muselo kapitulovat před výkonem Kateřiny Kněžíkové v titulní roli. Na její Rusalku už byla napsána mnohá zasloužená chvála, herecky i hlasově je ideální, a přitom velmi svá. Je to výkon, který z pomíjivého umění okamžiku dělá trvalý zážitek.

Českému publiku bylo komunistickým režimem znemožněno zažít Jarmilu Novotnou v době, kdy byla pěvecky na vrcholu. „Její“ Liteň teď rezonuje nejlepšími hlasy. Díky za to.