Rusalka z Met v pražském Světozoru

Dvořákova Rusalka je v současné době jedním z prubířských kamenů našich i zahraničních režisérů, kteří ji interpretují v nekonečné paletě od až kýčovité „pohádkovosti“ až po horor. Jako každá jiná opera obsahuje také Rusalka nikde nekončící počet inscenačních možností, málokterá z nich však má to štěstí, že je její konečná divadelní podoba celistvým  přesvědčivým artefaktem. Nikdo nemá právo předem omezovat inscenační tým ve výrazových prostředcích, které k vytvoření nového uměleckého (divadelního) díla zvolí (nepočítáme-li ovšem vedení divadla, které může zvolenou koncepci samozřejmě zakázat dřív, než se na ní začne pracovat).

Když někdo tvrdí, že je nutné operní dílo interpretovat tak, jak to jeho autor zamýšlel, je si zřejmě jistý, že umí autorovy záměry přečíst. Potíž je v tom, že zatímco dílo zůstává, společnost a podmínky, v nichž (to dílo) žije, se mílovými kroky mění. V hledišti už dávno nesedí publikum doby Dvořákovy, divadlo užívá zcela jiných technických možností, vztahy mezi lidmi se proměňují. To, co vypadalo na přelomu devatenáctého a dvacátého století tak něžně, pohádkově a křišťálově čistě, může, viděno interpretovýma očima, vést k jinému výkladu díla. Pro mne zůstane asi už navždy objevem Pountneyho Rusalka v geniální scénografii Stefanose Lazaridise, která měla premiéru v londýnské English National Opera roku 1983. Přesvědčila mne tehdy, že je možné Dvořákovo arcidílo vyložit skrze mezilidské vztahy a zdůraznit tím propastný rozdíl mezi vodní říší (duchovním prostorem) a člověčí realitou (fyzickou konkrétností), aniž by inscenace postrádala výrazné poetické a hravé rysy.

Přímý přenos Dvořákovy Rusalky z Metropolitní opery v New Yorku do kin 8. února 2014 byl reedicí tamější premiéry z roku 1993, tehdy s jistě okouzlující Rusalkou Gabriely Beňačkové, později, roku 1997, 2004 a 2009 s Rusalkou v monopolu Renée Fleming, která se v rozhovoru při videopřenosu do kin přihlásila k Rusalce Gabriely Beňačkové jako ke svému vzoru.

Dvojice režiséra Otto Schenka a scénografa Günthera Schneider-Siemssena začínala umělecky působit v šedesátých letech minulého století a je to na jejich způsobu práce vidět (za předpokladu, že paní Laurie Feldman kopírovala letos jejich inscenaci co nejpřesněji). Téměř realisticky působící kašírovaná scénografie může být animována světlem sebevíc, ale nic jiného než v podstatě neumělou a lehce poetizovanou kopii přírody z ní vykřesat nelze. Když Renée Fleming na začátku prvního jednání zpívá svou árii o měsíčku vsedě na stromě nad jezerem, ukončí ji a čeká na potlesk, cítíme, že jsme se propadli v čase.

Její Rusalka, kterou zpívala v Met poprvé před sedmnácti lety, má stále ještě koketní rysy… Je to naivní dívenka, která ani v nejmenším netuší, co ji čeká. Princ se jí líbí jako hračka, s níž si v jezeře pohrávala. Rusalka Renée Fleming nepůsobí dojmem, že její touha po poznání lásky je její touhou nejsilnější. Pak ovšem ani její závěrečné odpuštění lidské duši nevyznívá přesvědčivě. Paní Fleming part Rusalky ještě pořád zazpívá, co se však z její snad nejoblíbenější role časem stalo, je přinejmenším překvapivé. Způsob, jakým tuto roli chvílemi zpívá, nemá nic společného s působivou melodičností, citovostí a něhou partu Rusalky. Paní Fleming občas užívá jakéhosi přerývaného Sprechgesangu a její čeština už dávno zapadala prachem. Některá slova nahrazuje jinými a například „hloubka“ je u ní pokaždé „lhoubkou“. Chtělo by se říci: „Neumí čésky“. Neumí čésky na rozdíl od všech ostatních sólistů, jejichž čeština je téměř brilantní (jediným Čechem v obsazení rolí byl slovenský pěvec Vladimír Chmelo, který jako Hajný v inscenaci dobře obstál).Cizí kněžna v podání Emily Magee rozhodně nebyla přesvědčivým protipólem Rusalky, pěvkyně vsadila na sílu svého hlasu a její hlasový i herecký projev byl strojený a vyumělkovaný. Zato Ježibaba nesmrtelné zpěvačky Dolory Zajick byla kouzelnou čarodějnickou domovnicí, která nepostrádala ani špetku sebeironie. Začerněné zuby, špičatá ouška. Kuchtík, to byl svižný až mezzosopránově znějící klučina (Julie Boulianne) a Vodník Johna Relyeayho doslova okouzloval nejen svým krásným sytým basem (výšky vyžadovaly trošku tenze), ale i soucitem s Rusalkou. Piotr Beczała byl oním charakterově blátivým Princem, který si se svým životem neumí sám poradit. Vadou na kráse jeho zpěvu sice bylo jeho„miír mi přej“ v posledním jednání, ale jeho tenor zněl velmi čistě a zpěvně. Sám se v rozhovoru přiznal ke značnému respektu k této postavě.Dirigent Yannick Nézet-Séguin, Kanaďan z francouzské zóny této země, se s Dvořákovou hudbou viditelně rád sešel. To, co chybělo zvetšelé inscenaci na jevišti, znělo z orchestřiště. Především umí tento dirigent vytvořit hudební architekturu celého díla. Tvoří ji s bohatou invencí z jednotlivých do detailů vypracovaných ploch, které jsou umně hierarchizovány. Nevyhýbá se kontrastům, ba zdůrazňuje je – například pasáže Lesních žínek překypují temperamentem (dokonce i na jevišti!). Má-li možnost zdůraznit dramatičnost hudby, neváhá ani vteřinu. Některé pasáže, jimiž Dvořák jako by předcházel Janáčkově hudební řeči, neponechá nepovšimnuty. Jednotlivé nástrojové skupiny muzicírují pod jeho vedením aktivovány jeho koncepcí, hudba je plná barev nejrůznějších valérů, zní bohatě, různorodě, oživeně, současně. Orchestr Met hrál pod vedením pana Nézet-Séguina skvostně. Mnohdy mám pocit, že se cizinci už dávno (jsou-li vedeni opravdu kvalitní dirigentskou osobností) nemají od nás ve vztahu k českým skladatelům co učit. Ostatně jejich pohled na Antonína Dvořáka je jim přán – my smíme být těmi posledními, kdo by  jim mohl diktovat, jaký vztah si mají k danému dílu najít. A tak – když Cizí kněžna a členové baletu mají evidentně ruské prvky na svých kostýmech, stěží jim to můžeme vyčítat. Cítí Dvořáka trošku víc na východ. No a?  I když ta disneyovská zvířátka u Ježibaby …

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Antonín Dvořák:
Rusalka
Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Režijní nastudování: Laurie Feldman
Režie: Otto Schenk
Scéna: Günther Schneider-Siemssen
Kostýmy: Sylvia Strahammer
Light design: Gil Wechsler
Choreografie: Carmen De Lavallade
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 11. listopadu 1993 Metropolitan Opera House New York
(Met: Live in HD 8. 2. 2014)

Rusalka – Renée Fleming
Princ – Piotr Beczała
Cizí kněžna – Emily Magee
Ježibaba – Dolora Zajick
Gnome – John Relyea
Kuchtík – Julie Boulianne
Hajný – Vladimír Chmelo
První žínka – Dísella Lárusdóttir
Druhá žínka – Renée Tatum
Třetí žínka – Maya Lahyani
Lovec – Alexey Lavrov

www.metopera.org

Foto Ken Howard