Rusalka z Met v pražském Světozoru

  1. 1
  2. 2

Dvořákova Rusalka je v současné době jedním z prubířských kamenů našich i zahraničních režisérů, kteří ji interpretují v nekonečné paletě od až kýčovité „pohádkovosti“ až po horor. Jako každá jiná opera obsahuje také Rusalka nikde nekončící počet inscenačních možností, málokterá z nich však má to štěstí, že je její konečná divadelní podoba celistvým  přesvědčivým artefaktem. Nikdo nemá právo předem omezovat inscenační tým ve výrazových prostředcích, které k vytvoření nového uměleckého (divadelního) díla zvolí (nepočítáme-li ovšem vedení divadla, které může zvolenou koncepci samozřejmě zakázat dřív, než se na ní začne pracovat).

Když někdo tvrdí, že je nutné operní dílo interpretovat tak, jak to jeho autor zamýšlel, je si zřejmě jistý, že umí autorovy záměry přečíst. Potíž je v tom, že zatímco dílo zůstává, společnost a podmínky, v nichž (to dílo) žije, se mílovými kroky mění. V hledišti už dávno nesedí publikum doby Dvořákovy, divadlo užívá zcela jiných technických možností, vztahy mezi lidmi se proměňují. To, co vypadalo na přelomu devatenáctého a dvacátého století tak něžně, pohádkově a křišťálově čistě, může, viděno interpretovýma očima, vést k jinému výkladu díla. Pro mne zůstane asi už navždy objevem Pountneyho Rusalka v geniální scénografii Stefanose Lazaridise, která měla premiéru v londýnské English National Opera roku 1983. Přesvědčila mne tehdy, že je možné Dvořákovo arcidílo vyložit skrze mezilidské vztahy a zdůraznit tím propastný rozdíl mezi vodní říší (duchovním prostorem) a člověčí realitou (fyzickou konkrétností), aniž by inscenace postrádala výrazné poetické a hravé rysy.

Přímý přenos Dvořákovy Rusalky z Metropolitní opery v New Yorku do kin 8. února 2014 byl reedicí tamější premiéry z roku 1993, tehdy s jistě okouzlující Rusalkou Gabriely Beňačkové, později, roku 1997, 2004 a 2009 s Rusalkou v monopolu Renée Fleming, která se v rozhovoru při videopřenosu do kin přihlásila k Rusalce Gabriely Beňačkové jako ke svému vzoru.

Dvojice režiséra Otto Schenka a scénografa Günthera Schneider-Siemssena začínala umělecky působit v šedesátých letech minulého století a je to na jejich způsobu práce vidět (za předpokladu, že paní Laurie Feldman kopírovala letos jejich inscenaci co nejpřesněji). Téměř realisticky působící kašírovaná scénografie může být animována světlem sebevíc, ale nic jiného než v podstatě neumělou a lehce poetizovanou kopii přírody z ní vykřesat nelze. Když Renée Fleming na začátku prvního jednání zpívá svou árii o měsíčku vsedě na stromě nad jezerem, ukončí ji a čeká na potlesk, cítíme, že jsme se propadli v čase.

Její Rusalka, kterou zpívala v Met poprvé před sedmnácti lety, má stále ještě koketní rysy… Je to naivní dívenka, která ani v nejmenším netuší, co ji čeká. Princ se jí líbí jako hračka, s níž si v jezeře pohrávala. Rusalka Renée Fleming nepůsobí dojmem, že její touha po poznání lásky je její touhou nejsilnější. Pak ovšem ani její závěrečné odpuštění lidské duši nevyznívá přesvědčivě. Paní Fleming part Rusalky ještě pořád zazpívá, co se však z její snad nejoblíbenější role časem stalo, je přinejmenším překvapivé. Způsob, jakým tuto roli chvílemi zpívá, nemá nic společného s působivou melodičností, citovostí a něhou partu Rusalky. Paní Fleming občas užívá jakéhosi přerývaného Sprechgesangu a její čeština už dávno zapadala prachem. Některá slova nahrazuje jinými a například „hloubka“ je u ní pokaždé „lhoubkou“. Chtělo by se říci: „Neumí čésky“. Neumí čésky na rozdíl od všech ostatních sólistů, jejichž čeština je téměř brilantní (jediným Čechem v obsazení rolí byl slovenský pěvec Vladimír Chmelo, který jako Hajný v inscenaci dobře obstál).Cizí kněžna v podání Emily Magee rozhodně nebyla přesvědčivým protipólem Rusalky, pěvkyně vsadila na sílu svého hlasu a její hlasový i herecký projev byl strojený a vyumělkovaný. Zato Ježibaba nesmrtelné zpěvačky Dolory Zajick byla kouzelnou čarodějnickou domovnicí, která nepostrádala ani špetku sebeironie. Začerněné zuby, špičatá ouška. Kuchtík, to byl svižný až mezzosopránově znějící klučina (Julie Boulianne) a Vodník Johna Relyeayho doslova okouzloval nejen svým krásným sytým basem (výšky vyžadovaly trošku tenze), ale i soucitem s Rusalkou. Piotr Beczała byl oním charakterově blátivým Princem, který si se svým životem neumí sám poradit. Vadou na kráse jeho zpěvu sice bylo jeho„miír mi přej“ v posledním jednání, ale jeho tenor zněl velmi čistě a zpěvně. Sám se v rozhovoru přiznal ke značnému respektu k této postavě.Dirigent Yannick Nézet-Séguin, Kanaďan z francouzské zóny této země, se s Dvořákovou hudbou viditelně rád sešel. To, co chybělo zvetšelé inscenaci na jevišti, znělo z orchestřiště. Především umí tento dirigent vytvořit hudební architekturu celého díla. Tvoří ji s bohatou invencí z jednotlivých do detailů vypracovaných ploch, které jsou umně hierarchizovány. Nevyhýbá se kontrastům, ba zdůrazňuje je – například pasáže Lesních žínek překypují temperamentem (dokonce i na jevišti!). Má-li možnost zdůraznit dramatičnost hudby, neváhá ani vteřinu. Některé pasáže, jimiž Dvořák jako by předcházel Janáčkově hudební řeči, neponechá nepovšimnuty. Jednotlivé nástrojové skupiny muzicírují pod jeho vedením aktivovány jeho koncepcí, hudba je plná barev nejrůznějších valérů, zní bohatě, různorodě, oživeně, současně. Orchestr Met hrál pod vedením pana Nézet-Séguina skvostně. Mnohdy mám pocit, že se cizinci už dávno (jsou-li vedeni opravdu kvalitní dirigentskou osobností) nemají od nás ve vztahu k českým skladatelům co učit. Ostatně jejich pohled na Antonína Dvořáka je jim přán – my smíme být těmi posledními, kdo by  jim mohl diktovat, jaký vztah si mají k danému dílu najít. A tak – když Cizí kněžna a členové baletu mají evidentně ruské prvky na svých kostýmech, stěží jim to můžeme vyčítat. Cítí Dvořáka trošku víc na východ. No a?  I když ta disneyovská zvířátka u Ježibaby …

Hodnocení autorky recenze: 70 %

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Rusalka (Met New York)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Ctirad

To je zajímavé, jak se kritičky hned pustí do pana Bieczaly pro zakolísané vysoké c. To se prostě může stát a setřít to může jen někdo, kdo nikdy nezpíval a zpívání nerozumí! Kiksnout jsem slyšel i Pavarottiho ve Scale. Pan Bieczala je jedním z nejlepších operních tenorů současnoti, který si svou kariéru krůček po krůčku systematicky a chytře vybudoval z Curychu na další světové scény až do MET. Spíš se divím, že nikomu nevadí nevkusné koruny paní Fleming v závěru árie o měsíčku i po “musím tě v lednou náruč vzít”, kde musí potom naprosto nelogicky a proti smyslu češtiny… Číst vice »

Janci

ale pane režisére… Pokud někdo napíše, že Beczala zakolísal v Mír mi přej ( a on opravdu zakolísal), proč hned útočíte? Vy zpívat umíte? Na špičkové úrovni? Nemyslím si. A přesto často v komentářích hodnotíte pěvecké výkony!
Od vás bych profesně čekal spíš zhodnocení režijního pojetí té vetešnicky vyčpělé a scénograficky i režijně naprosto hrůzostrašně mimo dnešní umělecká očekávání a standardy obnovené inscenace…