Ruský program západního střihu

Zápisník Jindřicha Bálka (94) 

Když se s jistým odstupem podíváme na ruský program, který hrála Česká filharmonie minulý týden, bylo to jednoznačně Rusko západního střihu. Aniž bychom chtěli nějak zkratkovitě politizovat. Proč? Na programu byl Třetí klavírní koncert Sergeje Rachmaninova a Pátá symfonie Petra Iljiče Čajkovského. Řeklo by se typicky ruský program – ale co považovat za to typicky ruské? Velkou lisztovskou techniku, pro kterou je klavírní koncert komponován? Dovednost, s jakou Čajkovskij navázal na vídeňské klasiky a napodobil eleganci francouzského valčíku? Bělohlávkův smysl pro detail a jistou emocionální uměřenost? Klasicizující preciznost klavíristy Luganského? Zkrátka a dobře, i když máme před sebou typický „národní“ program ve stylu devatenáctého století, je dobré vidět více souvislostí. Kéž by se Evropa dovedla propojovat tak dobře, jak to vyznívá ze skladeb hudebních velikánů.

Koncerty minulého týdne zahájily abonentní řadu B 120. sezony České filharmonie a už se odehrály bez festivalového a slavnostního lesku. A je moc dobře, že si udržely svůj řekněme evropský standard. V životopisu klavíristy Nikolaje Luganského zaujme, že získal pozornost také interpretací Schuberta. Jeho vyrovnaný úhoz a stejně i pečlivost ke každému detailu byly nápadným rysem také jeho Rachmaninova.

Technicky se jedná o jeden z nejobtížnějších koncertů, u kterého by se nabízelo sem tam něco ošidit a do melodických pasáží vložit rozevláté emoce. Klavíristu s kultivovaným zjevem šlechtí, že to tak nebylo – i když se u Rachmaninova na velké emoce tak trochu čeká. Ale spojit velkou techniku a barvité emoce se u tohoto koncertu podařilo jen několika málo pianistům v čele s Horowitzem. Střídmému charakteru interpretace samozřejmě odpovídal i přístup dirigenta a precizní doprovázení. Výsledek tedy nebyl zcela strhující, ale neobyčejně solidní.

Stejné to bylo u Páté Čajkovského symfonie. Bylo slyšet všechny nástrojové skupiny v pěkném zvuku – což zejména u houslí vždy mile překvapí a je to výsledek práce posledních sezon. A dařila se i sóla, vedle lesního rohu vynikly typické klarinety a fagoty, velmi potěšil také měkký zvuk žesťů. Bělohlávek nespoléhá v Čajkovském na podmanivé melodie, ale úzkostlivě drží stavbu a všechny proporce. Přes všechny klady tohoto přístupu, při středečním provedení chyběl první a čtvrté větě jistý velký symfonický tah. Naproti tomu jisté komornější pojetí druhé a třetí věty symfonii slušelo. Je ale zajímavé, že velký kompaktní homogenní zvuk, kterého Česká filharmonie dosahuje v Dvořákovi, se nerodí zdaleka tak snadno v Čajkovském.

Čajkovského lze skutečně obdivovat nejen pro jeho melodiku a emocionální působivost. Ruská hudba mu vděčí za světovost i za jasnou „západní“ orientaci. Proti mnoha nadšencům pro ruskou barevnost a programní hudbu z Mocné hrstky prosadil mnohem abstraktnější symfonické komponování. A právě díky němu má ruská hudba i dva nejvýznamnější neoklasiky ve dvacátém století. Právě nad tím se dalo na koncertě České filharmonie minulý týden přemýšlet.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava