Svět staré hudby – pohled za oponu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Deset let Collegia 1704 (4)

Způsob interpretace hudby minulých staletí, který bývá řazen do škatulky neobratně onálepkované jako „historicky poučená“ nebo „autentická“ interpretace, urazil v posledních letech cestu od undergroundu klasické hudby až k jednomu z nejdynamičtěji se vyvíjejících interpretačních proudů.

Naše země se v posledních letech vyšvihla mezi velmoci v oblasti provozování historické hudby a koncerty domácích specializovaných souborů jsou dnes už neodmyslitelnou součástí naší i zahraniční hudební scény. Pro nezasvěcené publikum je však zákulisí světa staré hudby stále poněkud tajemné. Pravidelně se setkávám s otázkami, jak takové specializované soubory vlastně vznikly, jak fungují, jak jsou financovány, odkud se berou jejich hudebníci, proč jsou často na pódiu vidět tytéž tváře v různých ansámblech… A mnoho dalších otázek.

Počátky evropského hnutí staré hudby
Pro začátek neuškodí malý exkurs ke kořenům takzvané historicky poučené interpretace. Mimochodem, ten výraz nemám vůbec rád. Zavání to jakousi povýšeností a přitom „poučený“ o předmětu svého konání by měl být kdokoliv, kdo se nejen zabývá hudbou, ale obecně každý, kdo vykonává jakékoliv povolání. Asi se shodneme na tom, že raději poletíme letadlem, které pilotuje o pilotáži poučený pilot, a operovat se nechám raději chirurgem, který je poučený o tom, kterak operovat lidské tělo. Poučenost by prostě měla být pravidlem, nikoliv výsadou.

Řada skvělých interpretů minulosti, které velmi obdivuji, byli skvělým způsobem „poučení“ ne proto, že by studovali historické traktáty a zabývali se konstrukcí a vlastnostmi historických hudebních nástrojů, ale proto, že byli součástí určité historické tradice, která se tradovala z generace na generaci, a měli tudíž onu svého druhu „poučenost“ ve své umělecké DNA. Například rakouský klavírista Artur Schnabel (1882–1951), kterého velmi obdivuji, byl žákem Theodora Leschetizkého, který studoval u Carla Czerného – žáka Ludwiga van Beethovena.

Artur Schnabel
Artur Schnabel

Dnes můžeme tedy obdivovat nahrávky klavíristy, který měl ob dvě generace přímý kontakt se školou a stylem Ludwiga van Beethovena! To je úžasné! Když slyším Schnabela hrát hudbu vídeňského klasicismu, je pro mě jeho umění přirozeným způsobem autentičtější než všechny takzvané autentické interpretace dohromady. Problémem druhé poloviny dvacátého století však bylo, že živá stopa vedoucí do světa estetiky minulých staletí začala s odchodem generace umělců jako Artur Schnabel rychle chladnout a tragické události druhé světové války a jejich následky v novém poválečném uspořádání světa jako by nechaly vyrůst mohutnou zeď, která oddělila svět staré Evropy od nové doby. Navíc v době války i v letech poválečných pochopitelně nebylo prvořadou otázkou, zda se trylek hraje z vrchní noty, nebo ze spodní noty – svět měl jiné starosti.

Snad jako reakce na tuto situaci se již krátce po druhé světové válce začali objevovat první průkopníci historicky poučené interpretace. Již v roce 1948 zakládá britský kontratenorista Alfred Deller jeden z prvních kontinuálně fungujících specializovaných souborů staré hudby – Deller Consort – a následovníků začalo především v Anglii, v Holandsku, ve Francii a později i v Německu pomalu přibývat.

Deller Consort
Deller Consort

Je logické, že mezi prvními soubory byla především nejrůznější vokální uskupení. Zpěváci se přece jen nemuseli potýkat do takové míry s problémy, které museli řešit jejich instrumentální kolegové. Hluboce smekám před našimi předchůdci a snažím se představit si okamžiky vzrušení, ale i bezradnosti, když drželi v ruce například historický barokní hoboj bez nejmenší představy, jak by ta věc měla znít a jak by se na ni mělo hrát. Učit se nebylo od koho. Vzácný příklad v dějinách, kdy bylo zapotřebí kolo vynalézt podruhé.

Když v roce 1953 zakládal Nikolaus Harnoncourt  orchestr Concentus Musicus, zajisté netušil, že jej a jeho souputníky čekají čtyři roky výzkumů a experimentů, než se v roce 1957 odváží vylézt poprvé na pódium.

Concentus Musicus Wien
Concentus Musicus Wien

Když dnes slyším Harnoncourtovy rané nahrávky, čiší z nich při vší nedokonalosti odvaha, objevitelský duch, kreativita a láska k hudbě a mně nezbývá než hluboce smeknout.

Pravý boom staré hudby však začíná v sedmdesátých letech, kdy specializované ansámbly začínají v západní Evropě rašit jak houby po dešti – The English Concert (1972), The Academy of Ancient Music (1973), The English Baroque Soloists (1978), Les Arts Florissants (1979), Musica Antiqua Köln (1973) a dlouhá řada dalších.

Je pozoruhodné, jak se během krátké doby tyto soubory vypracovaly k technické dokonalosti a umělecké přesvědčivosti, která je i po desetiletích těžko překonatelná.

Existence těchto a dlouhé řady dalších souborů byla podmíněna neuvěřitelným entusiasmem a idealismem jejich zakladatelů i řadových členů a soubory vznikaly bez jakékoliv oficiální finanční podpory. Na druhou stranu však byla sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století ve znamení boomu gramofonového průmyslu a nahrávacích technologií a fascinace zvukem historických nástrojů a odhalování neznámé hudby se zejména s nástupem digitální technologie rychle šířily světem.

Musica Antiqua Köln (cca 1980)
Musica Antiqua Köln

Dirigenti jako John Eliot Gardiner se však nespokojili s Monteverdim a Bachem a záhy se vrhli na výzvy pozdějšího repertoáru. Vliv na vývoj interpretace světového repertoáru byl enormní. Nejen špičkoví sólisté a dirigenti, ale i orchestry díky ještě nedávno vysmívaným donquijotským kolegům s historickými nástroji zjistili, že nejen Bachovu hudbu, ale ani Mozarta nebo Beethovena nelze hrát jedním univerzálním stylem ignorujícím zvukovou představu autora a dobový kontext vzniku skladby.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na