Bachova hudba, patina tradice a hledání původních barev

  1. 1
  2. 2

Deset let Collegia 1704 (2) 

Bachova hudba provází Collegium 1704 od samotných počátků ansámblu a jedním ze zásadních děl našeho repertoáru je Bachova Mše h moll. S blížícím se dvojím provedením tohoto díla bych chtěl nabídnout čtenářům zamyšlení, ve kterém se jen letmo dotknu některých otázek bachovské interpretace a její tradice.

Za událost, která iniciovala probuzení zájmu o Bachovo dílo na počátku devatenáctého století, bývá považováno uvedení Matoušových pašijí v Berlíně Felixem Mendelssohnem-Bartholdym roku 1829. Obecně rozšířená představa o Bachovi jako o skladateli, jehož jméno krátce po smrti tvůrce upadlo v zapomnění, aby čekalo dlouhá desetiletí na znovuobjevení, je však jednou z romantizujících legend o nedoceněných a neprávem zapomenutých géniích.Jak tedy nahlížela generace Bachových synů na „praotce německé hudby“ („allvater deutscher Musik“), jak Bacha nazývá německý významný literát a dramatik Johann Friedrich Rochlitz? Bachova autorita a pověst obyvatele nejvyšších pater hudebního Parnasu nebyly zpochybněny ani v době, kdy změny hudebního vkusu a nároků na liturgické hudby nepřály živému provozování jeho hudby. V roce 1798 vzpomíná Rochlitz v Allgemeine musikalische Zeitung na návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta v Lipsku roku 1789, kdy žáci Tomášské školy zazpívali za Mozartovy přítomnosti dvojsborové moteto Singent dem Herrn ein neues Lied. Mozart byl dílem unesen, nechal si vyhotovit kopii partitury a lze se domnívat, že tato zkušenost prohloubila Mozartův zájem o kontrapunkt, kterým jsou prostoupena díla z posledních dvou let jeho života. Již krátce po Bachově smrti v roce 1755 však jeho žák Christoph Nichelmann líčí velký účinek („nachdrücklicher Effect“), jakým Mše h moll působí, a opisy díla se v průběhu druhé poloviny osmnáctého století díky osobnostem jako Charles Burney nebo Gottfried van Swieten rozšířily po Evropě, aby se staly předmětem obdivu hudbymilovných kruhů. Když se Carl Friedrich Zelter pokoušel v Berlíně v roce 1811 o nastudování nejdříve Kyrie a posléze (v roce 1813) kompletní Mše h moll silami berlínské Sing-Akademie, označil toto dílo za „největší umělecké dílo, jaké tento svět spatřil“ („das grösste Kunstwerk das die Welt je gesehen hat“), a švýcarský vydavatel Hans Georg Nägeli pak oznamuje v pozvánce k subskripci zamýšleného vydání díla „ohlášení největšího hudebního díla všech dob a národů“ („Ankündigung des grössten musikalischen Kunstwerk aller Zeiten und Völker“). První známé realizované kompletní provedení díla se konalo v roce 1856 ve Frankfurtu nad Mohanem a ve stejném roce spatřilo světlo světa též první tištěné vydání tohoto díla, vydané lipskou Bach-Gesellschaft.

Bachovská tradice devatenáctého století
Jméno málokterého barokního skladatele může být spojeno s tak dlouhou a úctyhodnou tradicí jako jméno Johanna Sebastiana Bacha a málokteré dílo hudebních dějin bylo poznamenáno takovou tradicí, jako je tomu u Mše h moll. Pro dnešní interprety je tato skutečnost na jedné straně velkou inspirací, na druhou stranu čelíme vžitým představám o díle, jak je formovala estetika devatenáctého století a vzrušené diskuse o interpretaci Bachova díla ve století dvacátém. Dlouhá desetiletí byla velká vokálně-instrumentální díla výhradním repertoárem velkých sborů a tradičních institucí, jakými jsou v německy mluvících zemích různé Singakademie a Singvereiny a velké chlapecké sbory. V této podobě pronikla Bachova hudba do povědomí hudbymilovné veřejnosti jako úctyhodný, zvukově opulentní, byť poněkud těžkopádný monolit. Dlužno dodat, že interpretace Bachovy hudby těmito typy souborů nemá pouze vliv na zvukovou intenzitu, jejíž zvýraznění je zdůvodnitelné potřebou provádět tato díla ve velkých koncertních prostorách, ale také na všechny další aspekty interpretace, jakými jsou volby temp, frázování, typy hlasů sólistů, velikost obsazení orchestru a tak dále. Je logické, že pro provedení Mše h moll osmdesátičlenným sborem je odpovídajícím způsobem obsazen i orchestr a velikosti doprovázejícího orchestru musí zase odpovídat typ sólisty s patřičně objemným hlasem. Velikosti provozovacího aparátu a skutečnosti, že velké Singvereiny byly složeny většinou z amatérských zpěváků, pak byly přizpůsobeny i další zmiňované aspekty interpretace (především tempo) a smysl pro detail a rafinovanost, kterými Bach svrchovaně obdařil svoje partitury, byly obětovány ve prospěch zvukově působivých, avšak deformovaných a plochých celků zatěžkaných patosem a estetikou pozdního devatenáctého století. V této podobě se uložil obraz o Bachově hudbě do povědomí publika hlouběji, než jsme ochotni si připustit, a dokonce i v provedeních a nahrávkách takzvaně historicky poučených ansámblů a dirigentů nacházíme zřetelný vliv interpretační tradice devatenáctého století (Harnoncourt, Brüggen, Gardiner a řada dalších).

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Martin Kovar

Skvělý článek. Velmi poučné. Díky.