Růžový kavalír krásně zpívaný
Vídeňská maškaráda, jak se o Růžovém kavalíru vyjadřoval sám Strauss, je gejzír hudebních nápadů a hudebních pastí, jak chytit diváka a posluchače. Skladatelovy znalosti operních zákonitostí byly enormní, byl velmi žádaným dirigentem a operním praktikem v Mnichově, Berlíně, Vídni i Bayreuthu, inspirovali jej zejména Wagner a Mozart. Však také mnohé studie o Růžovém kavalíru nacházejí přímé analogie se scénami i postavami hlavně z Figarovy svatby, Kouzelné flétny i Mistrů pěvců norimberských.
Drážďanská premiéra Růžového kavalíra v lednu 1911 byla napjatě očekávaná a slavná, stala se senzací s mnoha pro i proti. Julius Korngold v odmítavé kritice kusu vyřkl o postavě Barona Ochse jasně – „Falstaff hnojiště, Don Juan žumpy“ –, ale neberme to vážně, týž kritik nepřijal ve vídeňské premiéře ani Janáčkovu Pastorkyni. Náš Zdeněk Nejedlý referoval o díle velkém rozsahem, jehož rozlehlou plochu Strauss neovládl, mínil, že je míchanicí bez vtipu, autor že rozpoutal operetní tingl-tangl a za vzor moderní komické opery dal Straussovi Foersterovu Jessiku a právě premiérované Ostrčilovo Poupě. Možná potkal Strausse v Praze na Dvou vdovách, neboť v kráse milostných duetů vidí nezakrytý vliv Smetanův. Realita operního světa je však jasná, už v březnu 1911 uvedl Karel Kovařovic Růžového kavalíra (vtipný překlad Karel Šípek) v pražském Národním divadle a jen v tom jediném roce odehráli dvacet úspěšných repríz! My jsme pokročili o celé století a dávno ověřená prestiž Růžového kavalíra je všem výzvou.
Režisér Jiří Heřman přistupuje ke každé své inscenaci s prizmatem poetické nadčasovosti. Tentokrát se pro vyznění inscenace v žádaném poetickém a filozofickém spektru inspiroval obrazem Lucase Cranacha Fontána mládí. V něm epika obrazu promlouvá jasně: stařeny přivážené k fontáně vystupují z koupele v její zázračné vodě mladé, krásné a svěží i k milkování. Tuto inspiraci přiznává inscenace naplno v zpodobení závěru opery, kdy dominantou scény je postava, která drží jakousi kašnovou nádrž a do ní shora prýští voda. Jako elixír mládí inscenace tak úplně nepůsobila a je k úvaze, zda vůbec má „hudební komedie“ implicitně předkládat filozofující otázky jaksi naveliko. U Straussova Růžového kavalíra dávám přednost skutečné jevištní frašce s pečlivě rozehranou situační komikou, která plně zprostředkovává detailně promyšlená Hofmannsthalova slova a dějově sdělný výraz Straussovy hudby. Vždyť každý si při zdařilém přestavení můžeme vytvářet svou reflexi sám, ostatně Růžový kavalír v přehršli postav a situací nabízí impulzů k zamyšlení dostatek.
Ukázalo se, že estetika elegance scénické jednoduchosti (scéna Tomáš Rusín) tomuto kusu nesvědčí, tím méně rozlehlá plocha velkého jeviště, kde se mnoho dialogů a replik odehrálo hodně v hloubi scény. Scéně vévodí vyvýšená plocha, v prvém jednání jako rozlehlá válenda, stěny mají rokokovou decentní ornamentiku, vzadu jsou vstupní prosklená okna. Světelnými efekty vytvářela cestu vláčně kráčejícím přidaným postavám Adama a Evy, ti však, paradoxně k hloubce vznešeného záměru, odpoutávají pozornost od srozumitelnosti děje. Elegance monotónnosti, důsledná monochromie bílé v prvém jednání je hodně kontraproduktivní (kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová). Posluchač, který operu důvěrně nezná, nemůže identifikovat, kdo je kdo. Stejně v bílém a s bílou parukou přijde venkovsky hulvátský baron Ochs, lokajové, notář, zpěvák i celá suita všelijakých postaviček ranní Maršálčiny audience; snad jen dvojice Italů má odlišení černobílého vzoru. Smlouvání Ochse s notářem tak zaniklo úplně, zazářil vydařený, v správně belcantovém úzu vyzpívaný výstup zpěváka „Di rigori armato il seno“ („Se srdcem ozbrojeným přísností“) Ondřeje Koplíka, ale kdo si v hemžení jeviště uměl dosadit, kdo a proč zpíval?
Bouřlivý nástup předehry zklidní scéna svítání, povzdechy Octaviana, milence Maršálky – „Wie du warst! Wie du bist!“ („Jaká jsi byla! Jaká jsi!“) – a jeho nástup jasně ukázal dobrou volbu mezzosopranistky Václavy Krejčí Houskové, která pak obě polohy role, tedy i komorné Mariandel, balancovala skvěle naplno a s bezvadným rozlišením. K podstatě a charakteristice díla patří vysoká angažovanost náročných sopránových partů, jejichž hudební dikci ovlivnilo velké umění Pauliny de Ahna, Straussovy milované ženy. Souhra a souznění tří hlavních hlasů – Maršálky, Octaviana a Sophie – je základní finesa kusu, v brněnském obsazení výborně vyrovnaná. Maršálka Alžběta Poláčková, sopranistka pěvecké kázně a představivosti, vyhrála a vyzpívala roli ženy rozkošnické i moudré přesvědčivě naplno.
Milkování zralé Maršálky s jinošským Octavianem vyruší zlověstné signály (v orchestru nijak nevyzněly), vtrhne baron Ochs, obhroublý bonviván, přichází za sestřenkou s prosbou o doručení stříbrné růže své snoubence, nicméně se okamžitě vrhá do svádění komorné Marjánky (narychlo převlečený Octavian). Ochs je hybatelem děje, jemu je také dána snad nejsvůdnější melodie opery, respektive její gradace ve druhém dějství, valčíkové blaho v ovíněném usínání – „Mit mir ist keine Nacht dir zu lang“ („Se mnou, se mnou žádná noc moc dlouhá!“). Mladý basista Jan Šťáva je nadějná jistota naší operní scény a ztvárnil roli Ochse vysoce kvalitně. To, že kadence všelijakých bohatostí slovně i tónově náročně vykresleného svůdníka nemělo ještě víc razance, nejde na vrub jeho pěveckého nasazení, ale režijního pojetí a spádu.
V druhém dějství se představí snoubenka Sophie i její otec Faninal, dojde k nečekanému zvratu, Sophie odmítne určeného ženicha, hrubiána Ochse, stačila se totiž zamilovat do Octaviana v okamžiku ceremoniálního entrée s růží. Propuká další milostný duet, zdvořilostní Octavianova poklona „Mir ist die Ehre wiederfahren“ („Bylo mi dopřáno té cti…“) se záhy překlápí do jasných milostných vyznání obou, počínaje Sophiiným obdivem k růži – „Wie himmlische, nicht irdische“ („Jako nebeské, ne pozemské, jako růže z přesvatého ráje…“) –, což režisér dokresluje opětnou prezentací Adama a Evy a paradoxně odvádí pozornost od klíčového dějového zlomu. Vystoupení Jany Šrejmy Kačírkové bylo velmi impozantní, od prvého tónu dominovala. Soulad s Octavianem příjemně ladil, byť režie je v momentech cudného sbližování vedla v jaksi vzletně okázalé teatrální romantičnosti a třeba překrásné „Mit Ihren Augen voll Tränen“ („Oči má plné slz“) si špitali na dálku ze vzdálených koutů scény. Naváděli tak k otázce, proč je Růžový kavalír uváděn na scéně Janáčkova divadla a ne v Mahenově divadle a proč ta velká scéna nedostala alespoň členění a naplnění, které by syžetu více slušelo.
Otce Faninala zpíval Daniel Čapkovič, slovenský barytonista, a jeho pevně dramatický, výrazově a pěvecky plastický výkon skutečně imponuje. Roli mu degradovala kostýmová uniformita, stejný oblek jako Ochs, snad jen boty jiné, dával divákovi v překotném spádu děje jen málo možnosti orientace. Mumraj v paláci Faninala, rej domácích sloužících, hrubosti baronova doprovodu, devótnost italského páru, Ochsovy neomalené námluvy i souboj s Octavianem gradovala fraška následného jednání. Vídeňská maškaráda se rozpoutala. Zejména po prvém jednání dost diváků opouštělo divadlo, vydržet k třetímu dějství by se jim ale vyplatilo. Baron Ochs, na kterého nastraží léčku Octavian coby Mariandel, je v najatém pokoji hostince usvědčován z milostných pletich, demonstrují je nastrčená manželka a dětičky, orchestr najatý do pozadí místnosti naznačil alespoň proběhnuvší cellista, při konfrontaci s policejním komisařem otec Faninal konečně prohlédne, kdo je vytoužený ženich. V takovémto střetu stačí k společenské dehonestaci Ochse ztráta paruky, tentokrát čelil baron všem těm usvědčujícím pravdám jen ve spodkách, finálně prohrál, opouští milostné bojiště a Octavian se s pobídkou Maršálky vrhne do Sophiiny náruče.
Sophiin recitativ „Mein Gott, es war nicht mehr als eine Farce“ („Můj Bože! Nic víc to nebylo než fraška!“) odstartuje působivě závěrečný tercet Sophie, Octaviana a Maršálky, kulminovaný rozjímáním Maršálky „Heut oder morgen oder den übernächsten Tag“ („Dnes nebo zítra, nebo za pár dní…“) – důstojným odstupem od svého záletného románku. Opera má happyend: Faninal může být spokojen, dcera se provdá dokonce za hraběte, Octaviana de Rofrano, a z lásky! Šťastný pár v milostném úchvatu „Geht all’sonst wie ein Traum“ („Je to sen, nemůže být pravda, že my dva jsme spolu navěky“) proplouvá hledištěm, jakoby vstupoval do reality našich životů a Maršálka na forbíně zůstává sama.
Orchestr (dirigent Robert Kružík) držel skladatelův požadavek, jemné plynulé tempo, aby se netlačilo na pěvce, aby nemuseli křičet. Orchestr však měl daleko k žádané výrazové bohatosti. Hned v začátku okouzlujícího svítání zrovna moc neslyšíte ranní zpěv ptactva a promítání letu ptáků v pozadí to nenahradilo. Bylo by možné komentovat více detailů, celá opojná pestrost zvuku, bohatství nápadů vynalézavé instrumentace, významného faktoru dějového, se projevovala pouze korektně, bez zvukové teatrální nezbytnosti. Do položek minusových spadá tištěný program, zdůrazňuje spolupráci literáta Hofmannsthala se skladatelem, zcela marně však hledáme jméno překladatele libreta, které bylo použito a chybí i medailonky operních pěvců hlavních rolí.
Navzdory výtkám a občasné skoro nudě, brněnská inscenace Růžového kavalíra přináší hlavní potěšení nanejvýš důležité: pěvci byli vynikající!
Richard Strauss: Der Rosenkavalier (Růžový kavalír)
Národní divadlo Brno, Janáčkovo divadlo
Premiéra 29. listopadu 2019
Dirigent: Robert Kružík
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zuzana Štefunková Rusínová
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Klára Složilová Roztočilová
Videoprojekce: Tomáš Hrůza
Dramaturgie: Patricie Částková
Maršálka – Alžběta Poláčková
Octavian, hrabě Rofrano – Václava Krejčí Housková
Baron Ochs von Lerchenau – Jan Šťáva
Sophie von Faninal – Jana Šrejma Kačírková
Pán von Faninal – Daniel Čapkovič
Marianne – Daniela Straková-Šedrlová
Valzacchi – Petr Levíček
Annina – Jitka Zerhauová
Notář/Čeledín – Robin Červínek
Italský zpěvák/Hostinský – Ondřej Koplík
Kloboučnice – Tereza Kyzlinková
Prodavač mazlíčků – Ivo Musil
Hofmistr u Faninalů – Michael Robotka
Policejní komisař – David Nykl
Hofmistr u maršálky – Pavel Valenta
Lokajové, číšníci, Lerchenauova družina, Oktaviánova družina, sirotci, chlapci, Mohamed, Eva, Adam, Leopold, Kadeřník, Pudl královský
Sbor a orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
