S Alžbětou Poláčkovou nejen o její nové Bystroušce

Titulní roli v novém nastudování Janáčkových Příhod lišky Bystroušky vytvořila i Alžběta Poláčková. V Národním divadle se prosadila ještě jako studentka profesora René Tučka na pražské HAMU nejprve v mozartovských rolích. Její repertoár se záhy rozšířil o postavy českého klasického repertoáru včetně Smetanovy Mařenky v Prodané nevěstě a Dvořákovy Terinky v Jakobínovi nebo Janáčkovy Kristiny ve Věci Makropulos. Svými výkony výrazně přispěla k úspěchům inscenací oper dvacátého i dvacátého prvního století jako Mariken v Hrách o Marii Bohuslava Martinů, Kniha a Mořská panna v Čarokraji a především v mimořádné náročné roli Lise v Glassově opeře Les Enfants Terribles.
Po Kristině ve Věci Makropulos je Bystrouška vaší další janáčkovskou rolí. Nad způsobem, jak se mají party Janáčkových oper zpívat, se vedou diskuze. Jak k nim přistupujete vy?

Studium všech rolí začínám vždy četbou libreta, snažím se udělat si obrázek o charakteru dané postavy. Pomáhá mi i znát co nejvíce okolností, za jakých dílo vznikalo. V jakém období skladatelova života, co bylo impulzem pro vznik díla. Prostě pátrám po detailech.  Je zajímavé nacházet později v partituře různé paralely s osobním životem autora.

Co se týče pěveckého studia role, snažím se učit part sama u klavíru, bez nahrávky, abych měla možnost hudbu sama vstřebat, udělat si svůj názor a hlavně „neokoukat“ chyby z nahrávek, kterým se sebelepší interpret nevyhne.

Studium janáčkovských rolí tedy pro mě začíná stejně jako studium rolí ostatních skladatelů. Pokaždé, když Janáčka zpívám, mám pocit, že mi hudba jde přímo ze srdce. Měl obrovský cit pro vystižení melodie řeči, dokáže na pár taktech udělat neuvěřitelně silnou emocionální gradaci. Jednou větou: je to pro mě radost Janáčkovy role zpívat. Moc ráda bych k výčtu svých janáčkovských rolí přidala jednou i Káťu Kabanovou a Jenůfu.

Kdo je vlastně Bystrouška? A jaký prožívá během Janáčkovy opery vývoj?

Bystrouška v nové inscenaci Národního divadla je stylizována do role mladé dámy z doby první republiky, balancuje mezi lidským a zvířecím světem, ostatně zvíře díky svému krásnému ocasu nezapře. Projde vývojem od malé holčičky – lištičky, po dospívající drzou holku – lišku, kterou si chytne revírník, až po dospělou mámu spousty malých lištiček. Moc mě baví právě postupný vývoj postavy během celého představení. Užiju si vychloubání před Lapákem, zardoušení slepic paní Revírníkové, zmocním se Jezevcova doupěte, prožiju první opravdový milostný románek s Lišákem, který zakončíme svatbou. Bystrouška se během opery opravdu nenudí. Mám velkou radost, že Lišku Bystroušku diriguje hudební ředitel Národního divadla Robert Jindra. Pracovat s ním je radost, používá metodu „pozitivní motivace“, která troufám si říct, funguje.

Janáčkovy opery se u nás – na rozdíl od jiných zemí zejména Německa, Velké Británie, ale i Francie – stále obtížně prosazují. Jaký je podle vás důvod – z pohledu mladé generace?

Je to paradoxní, ale lidé z mého okolí, lidé mého věku, mnohdy operou nepolíbení, naopak na nic jiného než na Janáčka chodit nechtějí. Janáčkova hudba je natolik silná a témata, která zpracovává, jsou natolik nadčasová, že se nám zdají být velmi aktuální. Jsem tomu moc ráda a přála bych si, abychom přilákali všechny diváky právě na Janáčka. Třeba se nám to podaří právě s novou Bystrouškou.+++

===Třebaže se Janáčkovy opery hrají v cizině většinou v originálu a sólistické obsazení bývá „globalizované“, čeští sólisté se v těchto zahraničních inscenacích objevují málokdy. Čím to je?

Důvod bych hledala jednoznačně v obtížnosti obecně „venku“ prorazit. Chce to opravdu dobrou agenturu, skvělé kontakty, hodně času na objíždění konkurzů, špičkový pěvecký projev musí být samozřejmostí. Většinou je to pak náhoda, člověk nikdy neví, koho kde potká, s kým si sedne, komu bude typově vyhovovat.

Excelovala jste jako Lise v opeře Philipa Glasse Les Enfants Terribles (Příšerné děti) podle novely Jeana Cocteaua, která byla uvedena v hudebním nastudování Petra Kofroně a Alice Nellis v prostoru bývalé kuchyně bohnické psychiatrické léčebny. Lise není právě hodná holka – do sebe zacyklovaný vnitřní svět sourozenců se nakonec zhroutí a pohltí je jako vesmírná černá díra. Obsáhla její komplikovaný vývoj od starostlivé ošetřovatelky přes cynicky drsnou sestru, půvabnou modelku, atraktivní nevěstu až po zákeřnou manipulátorku životy druhých. Jak se vám podařilo psychologicky i pěvecky tak složitou roli zvládnout?

Nabídka role Lise přišla pro mě v pravou chvíli. Měla jsem velkou chuť vymanit se na chvilku z rolí „princezen“ a ponořit se do něčeho opravdu šíleného. Nejvíc jsem si užívala právě ty nejšílenější scény, kdy jsem mohla povolit všechny zbylé zábrany, otevřít třináctou komnatu a vypustit ven ty nejniternější emoce. Každé představení mě velmi vyčerpalo, navíc jsme jich měli tuším šest během devíti dní, ale přesto to bylo velmi šťastné a krásné období. Po hudební stránce bylo studium opery velmi náročné.Jak jste se učila Glassův typický repetitivní styl?

Ptáte se na Glassův typický repetitivní styl. Tam nezbývalo nic jiného než prostá matematika. Obrovský dík patří ale dirigentu Petru Kofroňovi. V opeře vystupoval v roli pacienta léčebny, troufám si říct, že roli pojal opravdu věrohodně, ale celé představení měl pevně ve svých rukou. Jak sám trefně dodal, nejvíc ho to bavilo, když začal padat řemen. Záchranné hudební akce jsou jeho doménou. Při studiu role ale přišly i chvíle, kdy jsem dílo opravdu nenáviděla, dokonce jsme si spolu s mým „glassovským“ bráchou Jiřím Hájkem naplánovali obřadné spálení klavíráků po derniéře. K tomu naštěstí nedošlo, naopak bude mít pan Glass a jeho Les Enfants terrible navždy čestné místo v mé hudební knihovně.

Máte i další zkušenosti se soudobou operou – byla jste mluvící Knihou a Mořskou Pannou v opeře Marko Ivanoviće a bratří Formanů Čarokraj. Je vůbec opera v dvacátém prvním století žánr, který není staromódní a může i v dvacátém prvním století zaujmout dnešní mladé lidi?

Zrovna Čarokraj je krásným příkladem toho, že opera dvacátého prvního století žije! Představení přilákalo do divadla spoustu operních, ale i neoperních fandů, rodin s dětmi, zaujalo právě svým novým pojetím opery jako celku. Všechny složky představení musí být v rovnováze. Mluvím o zpěvu, herectví, pohybové stránce, výtvarném pojetí. Pryč jsou doby, kdy stačilo postavit se na forbínu a krásně zpívat. Dnes je divák daleko náročnější. Je to odraz rychlé a všemi vjemy přesycené společnosti. Opera si musí najít svůj prostor a vybalancovat místo mezi „statickým obrazem“ na jedné straně a lacinou show na straně druhé. Zde platí přísloví „ zlatá střední cesta“.Na repertoáru máte také Smetanovu Mařenku, kterou jste označila za svou srdeční záležitost. Po opavské inscenaci jste vstoupila i do nastudování Prodané nevěsty v Národním divadle. Máte nějaký vzor pro interpretaci této asi nejslavnější postavy české opery, ať už po hudební nebo představitelské stránce?

Mým velkým vzorem už od dětství byla paní Gabriela Beňačková. Nejen v roli Mařenky, ale i jako Rusalka, Jenůfa nebo třeba Káťa Kabanová. Fascinuje mě její obrovský cit pro vyklenutí fráze, odstínění dynamiky, cit pro sdělení obsahu hudby divákovi. V dvojici s panem Peterem Dvorským vytvořili nezapomenutelný pár právě v Prodané nevěstě.Zpívala jste pod vedením řady dirigentů – Jiřího Bělohlávka, Ashera Fishe, Tomáše Netopila, Olivera Dohnányiho, Ondreje Lenárda, Jakuba Hrůši, Tomáše Hanuse. Jaké jsou vaše zkušenosti s podílem dirigenta na formování interpretovaných rolí?

Ještě se mi nestalo, že by se má hudební představa o roli zásadně lišila s představou dirigenta dané inscenace. Vždy se jedná o společnou práci, musíme se takzvaně naladit na společnou notu, cítit stejné emoce. Je to naprosto neuvěřitelně krásný pocit, když víte, že dirigent s vámi sdílí stejné emoce, staví s vámi hudební frázi a těší se na její vrchol. Mám velké štěstí, že se potkávám většinou právě s takovými osobnostmi. Samozřejmě se mi už párkrát stalo, že směrem od dirigentského pultu nevyzařovala absolutně žádná energie. To je pak pro všechny těžké. Jak pro hráče v orchestru, tak pro nás na jevišti. Takové momenty jsou ale naštěstí vzácné.

Několikrát jste spolupracovala s Jiřím Heřmanem jako režisérem – jako Mariken v Martinů Hrách o Marii nebo Terinka v Dvořákově Jakobínovi. Co pro vás tato spolupráce znamenala?

Jiří Heřman mě naučil dostat se roli pod povrch, nespokojit se s málem, ale pořád pracovat a zlepšovat se. Práce s ním je důkladná, poctivá a velmi inspirativní. Všechny role, které jsem nastudovala pod jeho vedením, mám dokonale „zažité“.  Velmi se těším na naši další spolupráci, na Rusalku, kterou studuji pro Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově. Jsem moc zvědavá, jestli se tato druhá Heřmanova Rusalka bude lišit od té jeho první, tedy pražské. Těším se, že mé první setkání s Rusalkou bude právě pod jeho vedením.Získala jste ocenění v mnoha soutěžích (mimo jiné vítězství a cena Emy Destinnové v Londýně v soutěži Anglo Czechoslovak Trust / 2002, cena Národního divadla a cena Jarmily Novotné v karlovarské soutěži Antonína Dvořáka / 2002 a zároveň cena Josefa Hlávky nejlepším studentům pražských vysokých škol / 2002) – jaký je význam soutěží pro začínající sólisty? A mohou být ocenění v soutěžích z pohledu soutěžících vůbec „spravedlivá“?

Každá možnost veřejné prezentace je pro začínajícího pěvce velmi důležitá. Umístění na mezinárodní pěvecké soutěži může kariéře pomoci. Zpěv se ale nedá změřit stejně jako skok do dálky či běh na sto metrů. Je to čistě subjektivní zážitek. Mohou tady občas vyvstat jisté pochybnosti o měřitelnosti těchto dovedností. Ovšem výkony laureátů mezinárodních pěveckých soutěží jsou většinou skvělé, odborníci v porotě dokáží rozeznat potenciál daného pěvce a rozdat medaile podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Na každé takové soutěži se někdo cítí ukřivděný, ale to je život. Jdeme s kůží na trh a musíme umět snášet i ty negativní reakce.

V opeře Národního divadla jste začínala ještě během studia HAMU jako studentka profesora René Tučka (a to bez konzervatorní průpravy) jako mladičká půvabná Zerlinka. Tehdy jste se také zmínila o závisti – nejen mezi zpěváky, ale i profesory. Když se na toto období díváte s odstupem deseti let – zocelilo vás to, nebo oslabovalo – a zůstala ve vás nějaká hořkost?

V životě nejen pěveckém procházíme mnoha zkušenostmi pozitivního i negativního rázu. Naučila jsem se užívat si ty krásné chvíle a z těch horších si brát ponaučení. Všechno zlé je k něčemu dobré a osobně v mém životě to skvěle funguje. Život je příliš krátký na to, aby člověk v sobě nosil nějakou hořkost kvůli maličkostem. V mé kariéře ničeho nelituji, jsem vděčná za dar, který jsem dostala v podobě mého povolání.Od té doby se zde váš mozartovský repertoár rozšířil o Paminu v Kouzelné flétně nebo donnu Elvíru v Donu Giovannim. O partech Mozartových oper zpěváci často mluví jako o jakési základní „pěvecké hygieně“ pro hlas. Čím jsou Mozartovy role pro vás?

To, že Mozart je „pěveckou hygienou“ pro hlas, mně říkal na HAMU právě profesor Tuček. Sama to tak cítím. Mozartovy role vyžadují naprostou čistotu, přesnost, tam se prostě za nic neschováte. Pro pěvce nikdy neskončí doba studia, nikdy nepřijde okamžik, kdy by si řekl: „Tak a teď už všechno umím.“ Celoživotní studium a touha po zlepšování se by měla být samozřejmostí. Právě studium Mozartových rolí je skvělou příležitostí ke zdokonalování techniky.

Jakou roli dnes hraje pěvecké umění, herecké umění, zjev – ale i marketing, agentura – nebo snad „známosti“?

Pěvecké umění by mělo v opeře vždy zůstat na prvním místě. Ovšem velmi důležitou roli hraje právě herectví, zjev i agentura a právě ony „známosti“. Úplně ideální je, když je vše dokonale vyváženo! Důležité je umět jít s kůží na trh, nebát se, umět přijmout kritiku, ale na druhé straně umět se ozvat, když s něčím nesouhlasím. V našem oboru se s úspěchy, ale právě i s neúspěchy, setkáváme dennodenně a je moc důležité vzít si z obojího motivaci pro další práci.

Co je pro vás důležité při rozhodování o tom, které další role budete zpívat? A odmítla jste nějakou?

Nejdůležitějším kritériem pro výběr rolí je vždy pěvecká stránka. Projdu si sama klavírní výtah, poslechnu nahrávky (pokud věc neznám), zkonzultuji s lidmi, kterým věřím. Měla jsem dosud štěstí na šéfy opery právě v Národním divadle, protože velká většina nabídek, které jsem dostala, byla šťastná. Pro pěvce je velmi důležité postupně se „prozpívávat“ rolemi, držet se svého oboru a „poslouchat“ svůj hlas. Velkou oporou mi byl vždy profesor René Tuček a posledních pět let spolupracuji opět se svou učitelkou zpěvu paní Veronikou Duchoslavovou, u které jsem začala zpívat na ZUŠ v deseti letech. Po porodu druhého dítěte jsem cítila, že bych potřebovala pravidelnou kontrolu a hlavně systematickou práci. Jsem ráda, že výsledky se dostavily.Jak důležité je pro vás rodinné zázemí?

Nedokážu si představit život pouze s pěveckou kariérou. Nikdo z nás neví, jak dlouho budeme „na výsluní“, jsme přece jenom loutkami hráčů, kteří o nás rozhodují. Beru svou práci velmi zodpovědně, ale vždy bude pro mě na prvním místě rodina.

Máte dvě děti – jak se vám daří skloubit nároky pěvecké profese s rolí matky?

Skloubit roli matky s rolí pěvkyně je někdy opravdu složité. Snažím se nic neošidit, často se tedy stává, že se musím záměrně nutit do odpočinku, abych to své tělo úplně nezničila. Nejtěžší jsou rána, kdy po opravdu těžkém představení nebo často po několika představeních za sebou zazvoní v půl sedmé budík. V tu chvíli mozek nefunguje a tělo odmítá spolupracovat. Po roli pěvkyně přichází role matky, připravit snídaně, svačiny, rozvézt do školy a školky. Kolem osmé se vracím domů, zkoušky v divadle jsou od deseti hodin, takže mám hodinu pro sebe, kterou si opravdu užívám. Naučila jsem se prostě stíhat víc věcí najednou a nedělat si hlavu z maličkostí.

Stíháte, ba užíváte si své neoperní aktivity – lyžování, cyklistiku?

Musím sice plánovat hodně dopředu, ale nikdy nezapomenu naplánovat si v diáři nějaký ten relax. Zrovna před týdnem jsem si odskočila s rodinou na víkend mezi zkouškami Lišky Bystroušky do rakouských Alp. Bylo nádherné počasí, tři metry sněhu, pro snowboard skvělé podmínky. Během dvou dnů jsem si krásně vyčistila hlavu. Nedávno jsem si vyzkoušela také kiteboarding a aktuálně si dělám řidičák na motorku. Zájmů mám opravdu hodně, jenom bych někdy potřebovala trochu nafouknout den…

Děkujeme za rozhovor a zlomte vaz!

Vizitka:
Alžběta Poláčková (1979) vystudovala zpěv na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění ve třídě profesora René Tučka. S velkým úspěchem se zúčastnila několika mezinárodních pěveckých soutěží. Mimo jiné získala první cenu a cenu Emy Destinnové v Londýně na soutěži Anglo Czechoslovak Trust a cenu Národního divadla v soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech (2002). Touto cenou jí bylo nabídnuto hostování v Národním divadle, kde nastudovala roli Zerliny (Mozart: Don Giovanni).

Od roku 2003 zde získala stálé angažmá. V Národním divadle nastudovala role, jako jsou Maria, Mariken a Soprán (Martinů: Hry o Marii), Kristina (Janáček: Věc Makropulos), Mozartova Pamina (Kouzelná flétna), Barbarina (Figarova svatba), Zerlina a donna Elvira (Don Giovanni), Komorná (Dvořák: Čert a Káča), Hostinská (Smetana: Tajemství), Mařenka (Smetana: Prodaná nevěsta), Giannetta (Donizetti: Nápoj lásky), Druhá žínka (Dvořák: Rusalka), Terinka (Dvořák: Jakobín), Mluvící kniha a Mořská panna (Ivanović: Čarokraj), Eurydika (Gluck: Orfeus a Eurydika) a Micaela (Bizet: Carmen).

V červnu 2011 vyvolala mimořádnou pozornost jako Lise v opeře Philipa Glasse Les Enfants terribles. Pro Severočeské divadlo v Ústí nad Labem nastudovala roli Marie v Bernsteinově West Side Story a roli Paminy pro Štátné divadlo v Košicích. V roce 2003 vystoupila na festivalu Smetanova mladá Litomyšl v roli Mařenky ve Smetanově Prodané nevěstě. V divadle Inspirace nastudovala Silvii v Mascagniho opeře Zanetto a roli Dívky v opeře Marka Ivanoviće Dívka a smrt.

V divadle Archa se podílela na projektu Danse macabre. Koncertně vystoupila například ve Vídni v rámci festivalu Musikerlebnis Mitteleuropa a v Krakově na Österreichische Europa-Tage. Dále spolupracuje s orchestrem Virtuosi di Praga, se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů a dalšími. Dále zpívala sopránové party ve Stabat Mater Antonína Dvořáka a Giovanniho Battisty Pergolesiho. Vystupovala několikrát v rámci festivalu Pražské jaro.

V roce 2006 měla v rámci tohoto festivalu recitál – matiné. Spolu s ArteMiss triem natočila CD Dmitrije Šostakoviče Vokálně instrumentální suitu na slova Alexandra Bloka. Spolupracovala s řadou významných dirigentů, například s Jiřím Bělohlávkem, Asherem Fishem, Tomášem Netopilem, Oliverem Dohnányim, Ondrejem Lenárdem, Jakubem Hrůšou, Tomášem Hanusem.

(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)

www.alzbetapolackova.com

Foto Ilona Sochorová, Hana Smejkalová, archiv Alžběty Poláčkové, ND