S dramaturgyní Jitkou Pavlišovou o tanečních a pohybových inscenacích na Divadelní Floře zaobalených v jinakosti

Tématem letošní Divadelní Flory je jinakost. Co váš tým k tomuto rozhodnutí vedlo a v čem navazuje na předchozí ročníky?
Myslím, že různorodé podoby jinakosti v současných performing arts byly v dramaturgii festivalu jednotlivě zahrnuty již v minimálně několika předchozích ročnících, ať už to byla představení akcentující kulturní, genderové, sociální anebo fyzické odlišnosti. Ono vyústění našeho zájmu o tyto varianty jinakosti v motto letošního ročníku je proto velmi přirozenou konsekvencí našeho dlouhodobého zájmu, který jsme letos povýšili na vlastní centrální osu dramaturgického směřování. Napříč letošním festivalovým programem poukazujeme na pestrost lidského bytí a necháváme rezonovat hlasy a vibrovat těla těch, pro něž jsou diverzní podoby různorodosti zdrojem inspirace, nikoliv fobie, a kteří ve své tvorbě poučeně podrývají zažité společenské konvence i umělecká klišé. Skrze ně bychom rádi otevírali diskuzi nad předsudečným vnímáním sociálních fenoménů i estetických forem. Tím koneckonců rovněž navazujeme na naše dlouholeté směřování v kontextu úvah o významu umění na pozadí soudobých společenských událostí a světových proměn.

Jak se podle tebe jinakost projevuje v současném tanečním a pohybovém divadle?
Pro mě je jinakost právě jednou z největších kvalit, která oblast současného tance a performance art spoluurčuje. Zde tento pojem vnímám v daleko širším měřítku – jako rozmanitost, různorodost, pestrost a jedinečnost umělecké tvorby v rámci této oblasti, její neohraničenost, otevřenost a inovativnost co do hledání rozličných forem a fúzí vlivů. V současném tanci a performanci je však jinakost zároveň i jedním velkým, osobním tématem mnoha tvůrkyň a tvůrců. Umělecká tvorba je pak prostředkem, kterým jej konfrontují a komunikují s ostatními, tudíž i se společností, jíž jsou ve své „odlišnosti“ přímo definováni. Tím je jinakost zajisté jedním z nejožehavějších a nejpolitičtějších témat současného tance a performance art vůbec.

Minulý rok ti vyšla kniha Aktuální tanečněvědný diskurz: Obraty v současném tanci. Jak tě při jejím psaní formovala právě Divadelní Flora?
Zmiňovaná publikace je kolektivní monografií – výsledkem vzácného „teď a tady“ momentu, kdy se na naší Katedře divadelních a filmových studií FF UPOL sešlo v magisterském a doktorském programu několik výjimečných studentek, jmenovitě Albina Feofilaktova, Barbora Liška a Tereza Richterová, s hlubokým zaujetím o oblast současného tance a perspektivy jeho zkoumání i mimořádné odborné erudice. Každá z nás přispěla do publikace studií (případně studiemi) odrážející zároveň vlastní dlouholetý badatelský zájem – ekologický/postantropocentrický (Albina), instalativní, postlidský (Tereza), archivní (já) obrat či výzkum tzv. body-based dramaturgie (Barbora). Původně jsme zamýšlely, že bych přispěla studií vztahující se k problematice transkulturality v současném tanci, jejíž teoretický background právě z konceptů jinakosti explicitně vychází. Protože jsem však ve stejnou dobu získala habilitační projekt na frankfurtské University of Music and Performing Arts, kde mám příležitost věnovat se transkulturalitě ještě obšírněji, nechaly jsme toto téma ve mně dále zrát…

Abych ale dostála přímé odpovědi na otázku: řekla bych, že je to celé jedno velké formování a spolupůsobení, taková nekonečná Möbiova páska v praxi. Mám to veliké štěstí, že při svém celoživotním zájmu o tanec a zároveň i při své profesní činnosti mohu vzájemně kombinovat a nechat se ovlivňovat jak vlastní diváckou zkušeností, a tedy osobní percepcí, tak teoretickým zázemím, které si s sebou na představení vždy „nosím“. A do třetice další perspektivou zvažovat právě zhlédnuté představení jako případný dramaturgický výběr pro budoucí program Divadelní Flory. A opravdu nesmírnou radost mi pak udělá, když to vyjde – když představení, které mnou doslova hnulo ze židle, můžeme přizvat a nabídnout rovněž našemu publiku. A tím jej znovu společně zažít, dále zkoumat, projednávat a nechat působit, mezi námi a v nás.

Program obsahuje rozličné formy tanečního divadla od Baletek Miřenky Čechové přes Hate Me, Tender Teresy Vittucci. Co je pojítkem všech performancí, pokud jej lze vůbec pojmenovat?
Myslím, že právě u děl současného tance a performance art je ještě zřetelnější, že letošní pozornost je určena zejména ženám. Ženy-tvůrkyně jsou bohužel i v uměleckém světě dosud výrazně podhodnocovány. Je až tristní, že v zahraničním tanečně-performativním diskurzu se pro tuto skutečnost (zahrnující i jiné roviny podhodnocení) dokonce již etabloval pojem underrepresented, případně unprotected bodies. Právě tato těla my letos akcentujeme. Těla, prostřednictvím nichž a na nichž se odráží specifická zkušenost „býti ženou“ na této planetě, a to ať již tematizací stereotypů a rutinních výkladů „ideálu ženství“ (Hate Me, Tender), nebo svědectvím žen-umělkyň a jejich osobních, často strastiplných osudů, které s jejich taneční profesní kariérou úzce souvisejí (Baletky, Figuring Age, Invisible II. / Barbora Kaufmannová). Je to ale i osobité nazírání těchto tvůrkyň na fenomény, které varianty jinakosti přímo protínají – lidská (fyzická) individualita a autenticita (Soft Spot), otázky týkající se přirozenosti člověka versus jeho počínání coby sociálního konstruktu (Existuje dojem bytí), překonání každodenní lidské existence směrem k niternému spirituálnímu prožitku (K Madoně se rzí), či vize jinakosti, kdy je obnažené lidské tělo observováno jako specifický úkaz v možná již nekompromisně se blížící posthuman éře našeho bytí (Tank). 

Divadelní Flora divákům nabízí i řadu worskhopů a besed představující současné tendence pohybového a tanečního divadla. Jak se vašemu týmu tato část programu sestavovala?
Děkuji velice i za tuto otázku. Ač se samozřejmě pozornost široké veřejnosti soustředí zejména na umělecký program festivalu, právě i jeho doprovodný program coby organická součást festivalu neodmyslitelně spoluvytváří Divadelní Floru jako jeden vzájemně se prostupující celek. Besedy po představení či následující den jsou přirozenou aktivitou festivalu již od dob, kdy jsem jej začala, tehdy ještě jen coby nadšená divačka (počínaje rokem 2009), pravidelně navštěvovat. Možnost seznámit se přímo z úst jednotlivých uměleckých osobností s myšlenkami, které formovaly nejenom ono v rámci Divadelní Flory zhlédnuté představení, ale odráží se v celé jejich tvorbě, je vždy obohacující zkušeností napříč diváckým spektrem. U zahraničních tvůrkyň a tvůrců nadto vždy zajišťujeme tlumočení, aby měl*a možnost porozumět diskuzi opravdu každý*á ze zainteresovaných.

Taneční a pohybové workshopy jsou pak hojně navštěvované zejména mladšími generacemi a zde opět i z vlastní zkušenosti mohu jen potvrdit, že moci výše zmiňované myšlenky a strategie umělecké tvorby nejenom slyšet, ale i „zakusit“ na vlastním těle je naprosto ojedinělým zážitkem. Proto vždy, když poptáváme možnost hostování jednotlivců či souborů na Divadelní Floře, poptáváme zároveň i jejich otevřenost těmto diskuzím a případně též vedení workshopů. A ještě nikdy jsme se nesetkali se zamítavou odpovědí, což jednoznačně prokazuje, že možnost vzájemného poznání a zpětné vazby je oboustranně vítanou příležitostí.

V aktualitách se lze dočíst, že jedním z pomyslných hřebů Divadelní Flory jsou tanečnice Teresa Vittucci a Doris Uhlich coby představitelky „nahého tance“. Jak bys jejich koncepci představila čtenářům?
Právě Doris Uhlich je velikou průkopnicí tohoto fenoménu a zároveň jeho výsostnou reprezentantkou. Prostřednictvím nahoty zkoumá potenciál lidského těla dalece jdoucí za rozměry prostého erotična a provokace. Tělo zároveň nazírá jako neustále se proměňující tělesný archiv, v němž je uložena vlastní biografie konkrétního jedince i biografie světa vůbec. Události politické, sociální, ekonomické i kulturní povahy, ty všechny se do těla nesmazatelně vpisují a neodmyslitelně se spolupodílejí na jeho jakémkoliv dalším konání. Tyto myšlenky asi nejvýrazněji rezonují v jejím cyklu Habitat, na jehož jednotlivých realizacích se vždy podílí více než sto nahých lidských těl – rozličných kvalit, různých, již na první pohled zjevných odlišností. Habitat je tak v tom nejlepším slova smyslu potvrzením ideje nahého tance, ódou na nahé lidské tělo. To je zde představeno mimo rámce hluboce zakořeněných kulturních kódů i běžných ideálů krásy. Tělo zde není degradováno na fetiš nebo objekt voyeuristického pozorování, stejně jako tělesnost není metaforicky či poeticky ideologizována. Naopak je pojata jako čistá materie, a tím ukázána nejen v celé své hmotnosti a síle, ale i ve své přirozené křehkosti.

V obou tebou jmenovaných performancích, které letos v rámci Divadelní Flory uvádíme, jsou tyto myšlenky na pozadí blíže zkoumaných témat dále modifikovány a rozvíjeny a já je obě mohu jen vřele doporučit!

Na jakou z tanečních performancí se ty sama těšíš nejvíc?
Já se vlastně úplně nejvíc těším, až je uvidím v rámci programu jednu po druhé v jejich celistvé působnosti. Osobně totiž letošní výběr vnímám jako až vzácnou provázanost děl jednotlivců či souborů, které ač vznikly v odlišných kontextech a s akcentováním různorodých ožehavých témat jinakosti, vedou spolu napříč celou programovou linií ojedinělý dialog. Každé jedno vybrané dílo pak považuji za osobitý, velmi zdařile uchopený příspěvek k letošnímu mottu, a tím především ke světu a naší existenci v něm, jak jej každodenně spolužijeme a v jeho dalším vývoji rovněž spoluurčujeme…

Jitka Pavlišová je odbornou asistentkou na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci a Katedře teorie a kritiky na DAMU se zaměřením na výzkum tance a performance a na divadlo německojazyčného prostoru. V současnosti hostuje na frankfurtské University of Music and Performing Arts jako hlavní řešitelka tanečního projektu Transkulturální identity těla v současném tanci a performanci, podpořeného prestižním stipendijním programem Alexander von Humboldt-Stiftung. Součástí pracovního týmu mezinárodního festivalu Flora Theatre Festival je od roku 2016, od roku 2019 zde působí jako dramaturgyně a kurátorka programové linie dance and performance art.