S Florentem Golfierem o choreografii i lingvistice (1): Nevracet se k předepsaným identitám

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Tento dlouhý rozhovor uvedu obšírnějším vysvětlením pro naše čtenáře. Proč se setkáváme nad projektem Babylonská trilogie? Ty a Marie Gourdin jste jedni z těch, kdo používá v tvorbě svých projektů silně intelektuální a teoretické pozadí, vycházíte spíš z rácia než z intuice a hledání. Je to přístup, který mě hodně zajímá a také mě vaše práce povzbuzují v tom, abych v nich hledala víc rovin a souvislostí. A když operujete s teoriemi, které jsou blízké mému vlastnímu zázemí, což jsou komunikační studia, která úzce souvisejí s lingvistikou a sémiotikou, je to pro mě i radost, poznávat v práci jiných lidí to, co mám sama zažité. Upřímně, je to blízkost a souznění, které prostě u mnoha jiných tvůrců nemůžu zažít, protože jsou z jiného světa, než který formoval mne. Dnes bych chtěla poznat, jak dalece se naše východiska skutečně podobají a jestli v této debatě můžeme najít odpovědi, nový úhel pohledu na to, co nás zajímá, nebo přijít i na nové otázky. Cílem není shoda, ale pro čtenáře bych určitě uvedla, že nepíšu tentokrát klasický rozhovor, ale půjde o rozpravu. Otázky však stále kladu já :) A začala bych samozřejmě dotazem na genezi tvého projektu.
Zápas s jazykem – Florent Golfier při diskusi s diváky (foto Vojtěch Brtnický)

Takže: Impulzem je tvoje rodinná historie, nástrojem je lingvistika, výsledkem je velmi hravé představení, které vůbec nenaznačuje, že v pozadí je vážná historie. Jak to?
Abych to uvedl, projekt vznikl na základě toho, že jsem tancoval pro dánskou choreografku Kitt Johnson, která dělala projekt s názvem Štafeta, to bylo v roce 2017. to byl projekt o dědictví a předávání traumat z jedné generace na druhou, předávání nejen traumat samozřejmě, ale všeho, co přechází z generace na generaci. Tam jsme se zabývali určitými tabu, vyhledávali jsme taková, která jsou spojená s rodinou nebo s většími sociálními skupinami typu národ, regionální uskupení. Já jsem se tedy zeptal rodičů, jaké máme v rodině tabu a tím jsme se dozvěděl spoustu věcí, o kterých jsem do té doby nevěděl. Třeba že moje babička byla z rodiny pétainistů nebo o dědečkovi, který byl vojákem ve válce v Indočíně a zemřel tam, když mému otci byly jen tři roky; teta žila v Alžírsku, které je bývalou kolonií. Jsou to věci, o kterých se nemluví, a více z nich je spojených s tématem kolonialismu.

Chápu, že jsou to citlivá témata, která jsou velmi soukromá. Ty sis z rodinných tabu tedy vybral ta, která jsou konkrétně spojena s kolonialismem. Jaký byl tvůj záměr?
Po projektu s Kitt Johnson jsem se dál chtěl zabývat právě tímto tématem, které mě „baví“, zajímá, a zároveň jsem ho chtěl řešit hlubším způsobem, abych je ukotvil v souvislosti s mým vlastním sociálním postavením. Jsem Evropan, Francouz žijící v Česku s německou přítelkyní a se spolubydlícími z Litvy a Argentiny… Chtěl jsem vytvořit projekt, který by byl více spojený s tím, co zažívám jako umělec, občan žijící v dnešní Evropě. Spojit takové dvě roviny.

Florent Golfier – Zápas s jazykem (foto Vojtěch Brtnický)

Kde se tam vzala lingvistika? Znám tě jako artistu, umělce pohybového divadla. Kloním se k tomu, že svět tance a pohybu a svět jazyka a slova jsou oddělené. Že pohyboví umělci právě proto, že ze světa slov „vypadli“ tím, že k poznávání ani popisování světa jazyk primárně neužívají, že nemyslí ani tak ve slovech, jako intuitivně v pohybech, dotecích a fyzických vjemech, nám, kteří svět popisujeme i cítíme skrz jazyk, někdy nerozumí, a my jim. Tys ale tyhle dva světy pro mě překvapivě funkčně spojil.
Pokud jde o lingvistiku, to je jednoduché. Podle mne neplatí striktní rozdělování přírody a (umělé) kultury, jazyk je tím, co je spojuje. Z toho hlediska mne zajímá. Jakmile jsem si zvolil téma jazyků, kterými žiji dennodenně, rozhodl jsem se vrátit k základům lingvistiky, kterou jsme měl na univerzitě ještě ve Francii, studoval jsem ze začátku totiž jak divadelní vědu, tak lingvistiku a komunikační studia, ale jen jeden rok. Pak jsem se specializoval na divadelní vědu, tak to na filosofické fakultě fungovalo.

A jak ses seznámil s psycholingvistkou Barbarou Mertins?
K té jsem se dostal před podcasty Českého rozhlasu, kde britský publicista David Vaughan udělal pořad na téma „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ a dělal rozhovor s Barbarou Mertins. Mluvila o laboratoři psycholingvistiky, kterou vede v Dortmundu, pak jsem ji sám kontaktoval a sešel se s ní. Pomohla mi zorientovat se v tématu, které bylo hrozně široké.

Kolika jazyky reálně žiješ?
Používám denně čtyři jazyky. Spolubydlící neumí česky, takže mluvíme anglicky, partnerka je Němka a češtinu používám samozřejmě pořád. A francouzština je můj mateřský jazyk…

Zápas s jazykem – Florent Golfier (foto Vojtěch Brtnický)

Jsi v cizích jazycích schopen i přemýšlet, nebo si v duchu „překládáš“?
To je jedna z věcí, na které mě upozornila Barbara, že většinou máme tendenci vnímat jazyky jako jednotlivé „dálnice“, kterými se člověk naučí jezdit, tady je dálnice francouzštiny (gestikuluje), tady češtiny, tady němčiny. A třeba i ve školství je taková ta představa, že člověk se naučí jeden jazyk, jede po jedné dálnici a potom na ní musí umět úplně dokonale, a hlavně ji má mít nezávislou na těch ostatních, což je vlastně iluze. Mozek je dynamický. Já přemýšlím většinou ve všech čtyřech jazycích, většinou už v češtině, protože tu používám nejvíc, ale je to podle situací a podle toho, jestli s někým mluvím. Ale to přemýšlení není tak oddělené. Měl jsem období, kdy jsem začal znovu mluvit německy a třeba ze začátku měl v hlavě češtinu, ale teď už je to zase automatické. Mozek má neuvěřitelnou schopnost se adaptovat a přepínat jazyky.

Jak ses vůbec dostal do Čech a proč jsi tu zůstal?
To je jednoduché, přijel jsem na Erasmus, nejdřív na divadelní vědu na Masarykově univerzitě, pak jsem se dostal na JAMU na ateliér fyzického divadla (dříve ateliér klaunské, scénické a filmové tvorby). Tam jsem potkal Lukáše Karáska, vytvořili jsme první duet, pak spolek tYhle a pracovali dál spolu, což trvá doteď.

Tak zpátky k představení Zápas s jazykem, ty dva oddělené světy. V recenzi na tvoje představení jsem podle tezí z úplných kořenů lingvistiky a sémiotiky vyvodila, že tanec podle těchto měřítek nemůže být jazykem. Nevyvrátíš mi to?
Mluví se o pohybovém jazyce…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments