S Hanou Vláčilovou o baletu v Praze dřív a dnes

  1. 1
  2. 2

V provozní budově pražské Státní opery právě končí zkouška baletního souboru, ze sálu vychází drobná, ale energická žena. Jeho současná šéfka – Hana Vláčilová. Řada milovníků baletu na ni vzpomíná jako na dlouholetou nezapomenutelnou primabalerínu Národního divadla. Působila tu od roku 1974 celé čtvrtstoletí a byla jednou z nejvýraznějších osobností českého baletního umění 20. století. Na naší první scéně ztvárnila snad všechny role, o kterých kdy snila. Z mezinárodních soutěží přivážela jednu cenu za druhou, velké úspěchy slavila i při svých hostováních v zahraničí, pro další generace tanečnic je velkým vzorem. Avšak zpátky k dnešku: Čas na naši schůzku si Hana Vláčilová našla shodou okolností právě v den svých pětapadesátých narozenin.

Máte dnes půlkulaté narozeniny, prožíváte je hodně?

Prožívám je docela hodně, ale ne svojí zásluhou. Učím totiž na Konzervatoři, sedmý a osmý ročník, a tam jsem dnes začala tím, že při mém příchodu stály děti v sále v půlkruhu, měla jsem tam nachystaný dort a kytku a všichni zpívali Happy Birthday To You (smích), dělaly u toho baletní poklony a nakonec se sputily do špagátu, což mě úplně odbouralo (smích). Tak jsem už ráno dostala záchvat smíchu a docela fajn jsem z toho byla naladěná… A pak to pokračovalo – přišel ředitel Konzervatoře pan Slavický, tady u nás v divadle taky přišli s kytkou… Ale vlastně jsem celý den v práci, takže žádné oslavy, žádný odpočinek… Je to ale dobře, já už od čtyřiceti let narozeniny neslavím. Tenkrát jsem zrovna v den mých narozenin měla představení v Národním, Dámu s kaméliemi, a můj tehdejší taneční partner Jiří Horák mi řekl, že už bych takové narozeniny slavit neměla. (smích) Tak jsem si to vzala k srdci….

Tedy je to dnes spíš o tom, že vám vaše dnešní narozeniny ostatní jen připomínají?

Přesně tak…

Když už jste zmínila dobu, kdy jste byla sólistkou baletu Národního divadla – pamatujete na svoje první tamější představení?

Určitě, byl to podzim 1974, dělala jsem v Labutím jezeře Pas de trois, druhou variaci, a potom malé Pas de quatre. Tím jsem tenkrát v Národním začínala. Vzpomínám si na to, jak kdyby to bylo včera. Šli jsme se tenkrát po prvním jednání před přestávkou klanět před oponu, a když jsem pak zašla zpátky za oponu, tak ke mně přišel pan Miroslav Kůra, tehdejší šéf baletu, a povídá mi: Tak to je tedy nemožné, ty se klaníš jak nějaká primabalerína! – Já jsem se v té době právě vrátila z Petrohradu, kde jsem byla rok n a stáži, a tam právě na to kladli velký důraz, aby se člověk správně klaněl – jenže tady to neprošlo… (smích) Tak to mně tedy utkvělo v paměti…

Vy jste ale prakticky hned po svém nástupu do Národního tančila sóla, že?

Dostala jsem sólovou smlouvu s povinností sboru, vyloženě sólovou smlouvu jsem podepisovala po dvou letech.

Na kterou z vašich rolí v Národním nejvíc vzpomínáte?

Určitě na Giselle, to byla moje láska už od školy a provázela mě celou mojí kariéru. S pas de deux z Giselle jsem absolvovala školu, pak jsem tančila variaci Giselle na tanečních soutěžích, v pas de deux z Giselle jsem absolvovala tokijskou soutěž s Lubošem Kafkou… Byla to zkrátka moje vysněná role od první chvíle, co jsem ji viděla s dnes už legendární paní Drottnerovou. A právě jako Giselle jsem se také loučila se svojí aktivní taneční kariérou. To bylo moje poslední představení…

A.Ch.Adam: Giselle (s J.Horákem jako Albertem – ND Praha 1969/1987, foto O.Pernica)

Vaši nejoblíbenější partneři? Již zmíněný Lubomír Kafka?

Ano, ze začátku určitě Luboš Kafka. Potom určitě Vlastík Harapes, s tím jsme v dobách, kdy jsme spolu tančili, velmi dobře vycházeli No a potom v berlínské Státní opeře Roland Gawlik, úžasný tanečník, s tím jsem dělala Romea a Julii a Labutí jezero v moderní verzi. Z našich pak ještě určitě Jirka Horák a pak samozřejmě můj manžel, Jan Kadlec.

Když porovnáte poměry v baletu u nás v té době a dnes – hodně se to liší?

Hodně se to liší…

Čím hlavně?

V době kdy jsem nastupovala do Národního, tak nebyl problém, že by ve sboru za někoho nebyla náhrada. Patřil k nám i operní balet a byl nás takový počet, že vlastně na každé místo, když někdo onemocněl, byla ještě tři čtyři děvčata v záloze. V dnešní době to je těžší – je to ale určitě i otázka peněz, takže když se mají dělat velké klasické tituly, tak někdy to je dost náročné.

P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (Odetta, P.Ždichynec jako Rudovous – ND Praha 1982, foto J.Svoboda)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments