S Hanou Vláčilovou o baletu v Praze dřív a dnes

  1. 1
  2. 2

V provozní budově pražské Státní opery právě končí zkouška baletního souboru, ze sálu vychází drobná, ale energická žena. Jeho současná šéfka – Hana Vláčilová. Řada milovníků baletu na ni vzpomíná jako na dlouholetou nezapomenutelnou primabalerínu Národního divadla. Působila tu od roku 1974 celé čtvrtstoletí a byla jednou z nejvýraznějších osobností českého baletního umění 20. století. Na naší první scéně ztvárnila snad všechny role, o kterých kdy snila. Z mezinárodních soutěží přivážela jednu cenu za druhou, velké úspěchy slavila i při svých hostováních v zahraničí, pro další generace tanečnic je velkým vzorem. Avšak zpátky k dnešku: Čas na naši schůzku si Hana Vláčilová našla shodou okolností právě v den svých pětapadesátých narozenin.

Máte dnes půlkulaté narozeniny, prožíváte je hodně?

Prožívám je docela hodně, ale ne svojí zásluhou. Učím totiž na Konzervatoři, sedmý a osmý ročník, a tam jsem dnes začala tím, že při mém příchodu stály děti v sále v půlkruhu, měla jsem tam nachystaný dort a kytku a všichni zpívali Happy Birthday To You (smích), dělaly u toho baletní poklony a nakonec se sputily do špagátu, což mě úplně odbouralo (smích). Tak jsem už ráno dostala záchvat smíchu a docela fajn jsem z toho byla naladěná… A pak to pokračovalo – přišel ředitel Konzervatoře pan Slavický, tady u nás v divadle taky přišli s kytkou… Ale vlastně jsem celý den v práci, takže žádné oslavy, žádný odpočinek… Je to ale dobře, já už od čtyřiceti let narozeniny neslavím. Tenkrát jsem zrovna v den mých narozenin měla představení v Národním, Dámu s kaméliemi, a můj tehdejší taneční partner Jiří Horák mi řekl, že už bych takové narozeniny slavit neměla. (smích) Tak jsem si to vzala k srdci….

Tedy je to dnes spíš o tom, že vám vaše dnešní narozeniny ostatní jen připomínají?

Přesně tak…

Když už jste zmínila dobu, kdy jste byla sólistkou baletu Národního divadla – pamatujete na svoje první tamější představení?

Určitě, byl to podzim 1974, dělala jsem v Labutím jezeře Pas de trois, druhou variaci, a potom malé Pas de quatre. Tím jsem tenkrát v Národním začínala. Vzpomínám si na to, jak kdyby to bylo včera. Šli jsme se tenkrát po prvním jednání před přestávkou klanět před oponu, a když jsem pak zašla zpátky za oponu, tak ke mně přišel pan Miroslav Kůra, tehdejší šéf baletu, a povídá mi: Tak to je tedy nemožné, ty se klaníš jak nějaká primabalerína! – Já jsem se v té době právě vrátila z Petrohradu, kde jsem byla rok n a stáži, a tam právě na to kladli velký důraz, aby se člověk správně klaněl – jenže tady to neprošlo… (smích) Tak to mně tedy utkvělo v paměti…

Vy jste ale prakticky hned po svém nástupu do Národního tančila sóla, že?

Dostala jsem sólovou smlouvu s povinností sboru, vyloženě sólovou smlouvu jsem podepisovala po dvou letech.

Na kterou z vašich rolí v Národním nejvíc vzpomínáte?

Určitě na Giselle, to byla moje láska už od školy a provázela mě celou mojí kariéru. S pas de deux z Giselle jsem absolvovala školu, pak jsem tančila variaci Giselle na tanečních soutěžích, v pas de deux z Giselle jsem absolvovala tokijskou soutěž s Lubošem Kafkou… Byla to zkrátka moje vysněná role od první chvíle, co jsem ji viděla s dnes už legendární paní Drottnerovou. A právě jako Giselle jsem se také loučila se svojí aktivní taneční kariérou. To bylo moje poslední představení…

A.Ch.Adam: Giselle (s J.Horákem jako Albertem – ND Praha 1969/1987, foto O.Pernica)

Vaši nejoblíbenější partneři? Již zmíněný Lubomír Kafka?

Ano, ze začátku určitě Luboš Kafka. Potom určitě Vlastík Harapes, s tím jsme v dobách, kdy jsme spolu tančili, velmi dobře vycházeli No a potom v berlínské Státní opeře Roland Gawlik, úžasný tanečník, s tím jsem dělala Romea a Julii a Labutí jezero v moderní verzi. Z našich pak ještě určitě Jirka Horák a pak samozřejmě můj manžel, Jan Kadlec.

Když porovnáte poměry v baletu u nás v té době a dnes – hodně se to liší?

Hodně se to liší…

Čím hlavně?

V době kdy jsem nastupovala do Národního, tak nebyl problém, že by ve sboru za někoho nebyla náhrada. Patřil k nám i operní balet a byl nás takový počet, že vlastně na každé místo, když někdo onemocněl, byla ještě tři čtyři děvčata v záloze. V dnešní době to je těžší – je to ale určitě i otázka peněz, takže když se mají dělat velké klasické tituly, tak někdy to je dost náročné.

P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (Odetta, P.Ždichynec jako Rudovous – ND Praha 1982, foto J.Svoboda)
  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (6) “S Hanou Vláčilovou o baletu v Praze dřív a dnes

  1. Moc díky za článek. Je smuté číst o tom, jak to vypadá na naší scéně, v Praze, jaká je situace. Sice člověk něco ví, ale takhle ze vnitř je to hrozný. Jsem moc ráda, že aspoň ve Státní opeře se odehrávají klasická představení v klasických verzích. Modernu mám sice ráda, ale některá představení vidím moc ráda klasicky.
    Přeji mnoha úspěchl do další práce, ať vás to pořád baví a nenecháte se odradit od našeho státu,

  2. Pokud je mi známo, tak některé operní domy nabízejí jeden kus ve dvou provedeních – moderní a klasické verzi. Nezaznamenal jsem žádný problém. Divák si má možnost vybrat.
    Návštěvnost obou divadel (ND a SOP) je okolo 70%. Nouze o diváky tudíž není. Problém je tudíž uměle vytvořen. Za pojmy kvalita, efektivita a tranformace se skrývají pravdivější výrazy : osobní ambice, zisk, ego.
    BO

  3. Opera plus už přinesla celou řadu rozhovorů významných lidí z operního a baletního světa, kteří se všichni velice kriticky vyjadřují k současnému konání Ministerstva kultury. Ti lidé o kultuře a divadlech v Praze, zejména o opeře a baletu, něco vědí, mají i zkušenosti ze světa – na rozdíl od berounského zubaře a jeho náměstka, nic také neumí ředitel ND Černý.
    Ti, kteří chtějí likvidovat SOP, by si tyto rozhovory měli přečíst.
    Paní Vláčilovou pamatuji po celou její kariéru, byla vždy perfektní technicky a půvabná výrazově.
    Tak hodně zdraví do dalších let!

  4. Proč musí dáma baletu paní Vláčilová, která na rozdíl od arogantních mocipánů v kultuře něco dokázala, žít s baletním souborem v takové nejistotě? Jenom proto, že MK něco chce, neví co a jak a za kolik, ale nedá pokoj,než zničí,co tu fungovalo 120 let.
    V každé civilizované zemi by nekompetentní ministr už byl dávno odvolán, nebo jinak, nikdy by do takové funkce nemohl být zubař, bývalý člen KSČ, vůbec jmenován.

  5. Kam jsme se to jenom dostali? Píše se rok 2011 a zoufalci na minsterstvu kultury, pánové, kteří ve svém oboru nic nedokázali, rozhodují v jiných oborech o osobnostech a institucích, které uznává nejen odborná veřejnost. Ministerští úředníci devastují to, co se zde desetiletí tvoří, co reprezentuje Českou republiku. Nebo snad chtějí Besser se Zdráhalem reprezentovat sami?

Napsat komentář