S jakou hudbou při výročí Jana Palacha?

Zápisník Jindřicha Bálka (39)

Ta otázka je v principu stejně těžká, jako když se ptáme, jakou hudbou uctít památku a podtrhnout odkaz holocaustu. Tragická událost se tu spojuje s nepohodlnou výzvou zkoumat vlastní selhání nebo dokonce selhání většiny společnosti. Co vlastně provádět či komponovat na počest Jana Palacha? Gregoriánský chorál? Bacha? Díla, která na čin bezprostředně reagovala? Anebo novodobé premiéry? Není na to lehké odpovědět – všechny možnosti se zdají nosné a přitom každá je málo. Často to pak dopadne tak, že se nehraje nic.Výročí pětačtyřiceti let od sebeupálení Jana Palacha má opět odezvu v médiích i v sérii dalších akcí. Co z nich ale zasahuje do hudební oblasti? Mám dojem, že opravdu skoro nic. Před pěti lety, v roce kulatého výročí, se podařilo nově a i živě připomenout některé momenty spojené se světem klasické hudby. Není jich mnoho, ale za připomenutí stojí i letos. Studenti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy tehdy dali dohromady impozantní knihu Jan Palach, která obsahuje vedle publikovaných pramenů, studií a esejů také dobrý text muzikoložky Evy Nachmilnerové o ohlasech Palachova činu v klasické hudbě. Vyplývá z něj, že nejvýraznějším skladatelským počinem je kantáta Jana Nováka (1921–1984) Ignis pro Ioanne Palach pro smíšený sbor a orchestr na latinský text. Premiéru měla v Rudolfinu 15. dubna 1969 a památnou nahrávku natočil v Mnichově v roce 1970 Rafael Kubelík (1914–1996). Vzpomene si na tohle někdo, když oba patří do Roku české hudby? Nevím.

A pak je tu docela dlouhá řada příležitostných skladeb, zejména brněnských autorů – Josef Berg, Alois Piňos, Evžen Zámečník – ale také varhanní improvizace Petra Ebena při natáčení gramofonové desky Kde končí svět. Na paměť Jana Palacha. A pak autorka ve zmíněné studii připomíná důležité skladby, které reagují na atmosféru počínající normalizace – Ebenovo Vox clamantis, Kabeláčovy Lamenti e risolini, Mříže Aloise Piňose a Žaloby Marka Kopelenta.

Nejsou tu ale jen počiny skladatelské, větší ohlas často může mít dobře zařazené dílo klasické… Česká filharmonie uctila Palachovu památku bezprostředně, v pohnuté atmosféře dokonce změnou programu. Václav Neumann zařadil na úvod koncertu v lednových dnech 1969 Smuteční hudbu ze Sukovy Pohádky, což jistě nebyla špatná volba.Jak známo, už o pár měsíců později bylo připomínání Palachovy oběti velkým problémem. Nicméně Česká filharmonie měla v lednu roku 1970 na programu sezony oratorium Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici. A koncert musel být přeložen, což ještě víc podtrhlo skutečnost, že to nebyla náhoda, ale záměr. Něco ze zákulisí prozrazuje vzpomínková knížečka Ivana Medka Děkuji, mám se výborně. Ta vzpomínka je poučná z mnoha důvodů, třeba v tom, jak odvážné činy jednotlivců kdesi v zákulisí dávají občas tvář celé instituci… Medek vzpomíná:

Ve Filharmonii jsme se ještě víc sblížili s Karlem Ančerlem a později s Václavem Neumannem, a časem (tedy v průběhu šedesátých let – pozn.autora) mi připadla nepsaná funkce dramaturga. Formálně jsem byl však stále zřízencem. Později ze mě udělali koncertního jednatele, ale to netrvalo dlouho, jen do srpna 1968. Když přišli Sověti, musel jsem se vrátit z horní části Rudolfina, kde jsem pobyl jenom krátce, zase zpátky do sklepa. A tam jsem zůstal až do definitivní výpovědi. Té jsem se dočkal, když jsem zařadil – stále jako neoficiální dramaturg – na leden 1970 do programu České filharmonie kantátu Artura Honeggera Jana z Arku na hranici.

Nejdřív to nevzbudilo vůbec žádnou pozornost. Až najednou volali řediteli České filharmonie Pauerovi, co že to tam inzerujeme: Jana z Arku na hranici! Vysvětloval jsem řediteli, že to dílo se opravdu tak jmenuje a že autorem textu je Paul Claudel. Dal jsem mu partituru, aby to viděl na vlastní oči. Řekl, že slova „na hranici“ tam nesmějí být. Teprve o pár dnů později komusi nahoře došlo, že kantáta má být uvedena k výročí upálení Jana Palacha. Tvrdil jsem, že jsem si něčeho takového vůbec nevšiml. Byl z toho samozřejmě strašný průšvih. Datum uvedení jsme museli změnit a nesměli jsme vysvětlit, proč ke změně dochází. Hrálo se o čtrnáct dnů později, bylo vyprodáno, koncert měl manifestační charakter, protože všichni věděli, o co jde. …“

Palachův čin je tak drásavě nekompromisní, že je dodnes mimořádně těžké se k němu autenticky vztáhnout, důstojně ho připomenout nebo dokonce jím poměřovat svoje konání. Hodně jsem na to myslel před pěti lety, když do Rudolfina přijela Plzeňská filharmonie a provedli ve vzpomínce na Palacha právě Honeggerovo oratorium Jana z Arku na hranici. Dokonce se stejným českým textem v překladu Karla Krause. Tehdejšímu řediteli Václavu Riedelbauchovi patří dík za toto pozvání od České filharmonie a dirigentovi Jiřímu Malátovi dík za vcelku solidní provedení. Že oběma pánům nebylo možné tehdy nepřipomenout jejich členství v komunistické straně, to v souvislosti s Palachem prostě nejde jinak. A o pět let později se navíc musí uznat, že oba dva i přes svůj historický škraloup udělali akci, která mnohé dramaturgy z mladší generace už vůbec nenapadne.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv

Související články


Napsat komentář