Baletní panorama Pavla Juráše (54)
Tentoraz:
– Pamätáte si niekoho s menom Michal Matys?
– Stratený Michal Matys: Na českém vyhledávači jsem se nenašel
– Romantický lesk úloh Margaret Schanne zostane i po jej smrti
– Obrazy ožijú v Kolowrate
– Berlín sa lúči s Malakhovom: posledné gala Malakhov & friends v Berlíne
***
V magickom období konca starého roku často bilancujeme. Ja som sa rozhodol trochu pátrať. Už dlhšiu dobu som premýšľal, kam sa stratil vynikajúci český tanečník Michal Matys, dlhoročný sólista, vynikajúci interpret Vàmosových rolí v balete Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfe. 
Napokon som ho našiel. Michal Matys skončil aktívnu tanečnú kariéru a zostal pracovať na novej pozícii vo „svojom“ divadle. Rodák z Prahy, absolvent pražského Tanečného konzervatória u pedagógov ako Vladimír Nečas a Jaroslav Slavický. Po absolutóriu študoval ešte na baletnej škole Johna Neumeiera v Hamburgu u Anatolija Nisnewitcha. Pamätáte si tohto tanečníka aspoň z pražského gala 2005, kedy tancoval dueto z Romea a Júlie s Andreou Kramešovou? Alebo z jeho hosťovania v Luskáčikovi? Naposledy vystúpil v rodnom meste 22. decembra 2007.
Nechcem tu lamentovať nad osudom českých tanečníkov, ktorí svoju domovinu reprezentovali možno lepšie než dve tretiny bohato platených športovcov. I tak by to ničomu nepomohlo. A tak aspoň takto môžem tým, ktorí nemali to šťastie Michala Matysa vidieť tancovať, pomôcť poznať ho a priblížiť. Po štúdiu v Hamburgu odišiel do Düsseldorfu, aby sa stal členom baletu Deutsche Oper am Rhein. Súboru, ktorému zostal verný celú kariéru a vypracoval sa v ňom na najvyššiu priečku. V zlatej ére tohto baletného súboru pod vedením Youriho Vàmosa tancoval úžasné a významné role v jeho dielach. Romea a Benvólia v Romeovi a Júlii, Princa v Luskáčkovi, Princa v Popoluške a do tretice Princa Siegfrieda v Labuťom jazere, Franza v Coppélii z Monmartru, Modrého vtáka v Anastázii alebo Spiacej krásavici, Crassa v Spartakovi či Mladíka v Carmine burane. Zvláštnu rolu u Vàmosa by obsadil Riff, v celkom osobitej choreografovej inscenácii West Side Story. Choreograf dlho váhal či učiť spevákov tancovať, alebo naopak. Zvíťazila jeho láska k svojmu súboru. A tak tanečníci, samozrejme tí pre to disponovaní, rok chodili na hodiny spevu. Kritika i diváci dali choreografovi za pravdu. 
Nádhernú úlohu Michal dostal v Neumeierovom balete Sylvia, ktorý vysielala v interpretácii parížskych tanečníkov aj Česká televízia, kde tancoval Aminta. V balete Ericha Waltera Petruška stvárnil titulnú rolu. Nezanedbateľné je pôsobivé dueto Hansa van Manena Sarkasmen. Od roku 2009 je ženatý, vyzerá to, že veľmi šťastne a má rok a pol starého syna Jonathana. Na otázku o nejakých domácich informáciách, podobne ako na iné, odpovedal s jemu vlastným humorom: „Máme kocoura, do manželství ho přinesla žena a strašně na mě žárlí, tedy ten kocour. Žena nevím…“ Česko si pripomína napríklad svojim obľúbeným filmom Hoří, má panenko alebo Amadeom. Veľký problém pri rozhovore nastal s fotkami. Od posledného sťahovania sú schované v krabici v pivnici, okomentoval moju žiadosť Michal. V podobne veselom duchu sa niesol náš rozhovor. Žiadne smútenie za kariérou, ale inšpiratívny životný optimizmus. Veď posúďte sami…
Keď si zadám na sezname.cz vaše meno, nájde to všetky možné profesie občanov s priezviskom Matys, okrem vás. Keď to urobím v nemeckom vyhľadávači, ste na prvom mieste. Nie je vám to ľúto? Predsa len všade máte napísané, že ste z Česka, robíte reklamu krajine, vaše publikum to vie…
Hned po přečtení první otázky, jsem si to vyzkoušel. Opravdu na českém vyhledávači jsem se nenašel, na německém ano. Je to ale logické. Většinu své taneční práce jsem odvedl v Německu a ne v Čechách. Když jsem se někdy v roce 1993 – 1994, tedy asi rok před ukončením studia na Pražské taneční konzervatoři rozmýšlel, kam dál, měl jsem dvě možnosti. Odjezd do ciziny a tím získat při troše štěstí příležitost zatančit si v baletech choreografů jako John Neumeier, Mats Ek, Heinz Spoerli a mně tenkrát ještě neznámý Youri Vàmos. Nebo zůstat doma. Taneční díla výše jmenovaných choreografů se v té době na našich domácích scénách bohužel nevyskytovala. Během posledních let se situace změnila a například Carmen Matse Eka (myslím v roce 2008) cestu do Národního divadla v Praze našla. Z Prahy se mi tenkrát nechtělo, ale dnes svého rozhodnutí nelituji.
Na YouTube baletní nadšenci môžu nájsť vaše video s Andreou Kramešovou z Romea a Júlie, ktoré tam má Andrea, teda aspoň niečo. Romeo to je Vàmos a Vàmos to je vaša kariéra v balete Deutsche Oper am Rhein – povedané zjednodušene…
Já jsem nejdříve nevěděl co na tuto otázku odpovědět… Snad bych jen dodal, že jsem měl radost, když jsem před časem to video při „brouzdání“ internetem objevil. S Andreou jsem vždy rád tančil a když do Düsseldorfu s Filipem Veverkou přišli, tak jsem byl rád, že jsou zde další Češi, ke kterým bude možno zajít na pivo.
Koľko rolí vo Vámosových baletoch ste vlastne zatancovali?
Pokouším se to právě z hlavy spočítat… Snad něco kolem dvaceti …
…a vaša top rola?
Rád jsem tančil Romea. Ale i pas de deux Modrého Ptáka ze Spící krasavice, které Youri originálně předělal. Tedy duet. Pánská variace a závěr zůstaly originální. Ale i Carmina burana… Těch baletů a rolí bylo více, co mně přinášely radost.
V Česku prebehla taká zaujímavá renesancia Vàmosa: Romeo, Luskáčik, Anastázia, Othello v Prahe, v Brne Coppélia z Monmartru, Lucidor. Jedna časť publika je rada, druhá sa diví prečo toľko Vàmosa, ktorý je podľa nich regionálny choreograf. Majú jeho balety pre vás životnosť?
Myslím, že balety, které Youri Vàmos dělá, dělá převážně velmi srozumitelně pro široké publikum. U klasického baletu se někdy stane, že je emočně “neutrální” a tím pro neznalého diváka možná ne až tak snadno přístupný. Mnohokrát jsem viděl tanečníky na velmi dobré technické úrovni, ale necítil jsem se osloven. Prostě to byly kroky a skoky, byť na vysoké technické a estetické úrovni. Youri klasickou techniku bral za samozřejmou a navrch jí dodával v jeho choreografiích určitou lidskost, přirozenost a tím myslím i aktuálnost. Samozřejmě není možné se zavděčit všem. Jak je mi z minulosti známo, byla Youriho prodejnost za těch třináct let v Deutsche Oper am Rhein v průměru údajně někde okolo osmdesáti pěti až devadesáti procenty. Což je zajisté pro intendanty a šéfy baletu divadel, kteří Vàmose zvou, také pozitivní fakt. Netroufám si ale odhadnout, zda se Vàmosovy balety na evropských scénách budou hrát i za sto let, jako například balety vycházející z Maria Petipa, anebo jako třeba Dvořákova hudba. Já osobně se k Youriho baletům, teď už jako divák, pakliže mám tu možnost, rád vracím. Je logické, že po těch třinácti letech mám k jeho baletům určitý pozitivní osobní vztah.
Neľutujete, že ste zostali celú tanečnú kariéru v Düsseldorfe?
Dalo by se říci, tolik let s Vàmosem? (smích) I přes to, že jsem z těch šestnáct sezon v Düsseldorfu tančil třináct let pod vedením Youriho Vàmose, byl náš repertoár Yourim udržován natolik pestrý, že jsem se umělecky “nenudil”. Jako hosté u nás byli v té době například Mats Ek, Jiří Kylián, John Neumeier, Hans Van Manen, Uwe Scholz a další. A třeba i Petr Zuska, který v roce 2007 v Düsseldorfu nastudoval s naším souborem svoji choreografii Mozartova Requiem a díky jeho pozvání jsem měl několikrát možnost zatančit si i na scéně Národního divadla v Praze. Čehož si velmi vážím a rád na to vzpomínám.
Kdybych mohl rozhodnout sám, tančil bych i nadále. Bohužel zdravotní problémy mně už delší čas naznačovaly, že něco není v pořádku (pro tanečníky někdy typické problémy zad, kyčlí a podobně). S výměnou uměleckého vedení Vàmos – Schläpfer v roce 2009 a tím i repertoáru se mé problémy ještě prohloubily. Pokoušel jsem se ještě asi tak rok, dát se “dohromady”, rehabilitace, různé terapie a tak dále. Nepřinášelo to bohužel velké úspěchy. V roce 2011 po vzájemné dohodě s Martinem Schläpferem jsem se rozhodl po šestnácti letech svou taneční kariéru v třiceti šesti letech ukončit.
V té době se shodou okolností uvolnila pozice vedení statistů, která mi byla posléze nabídnuta. Neviděl jsem v tom nic ponižujícího, naopak, beru to jako pozitivní gesto vedení divadla, které mi touto nabídkou nadále poskytlo materiální zajištění. Přestup z pozice sólisty baletu do pozice organizace statistů nebyl úplně jednoduchý a chápu, že někteří lidé to mohou brát jako krok zpět. Dnes po dvou letech bez tance mé zdravotní problémy už částečně polevily a mé nové zaměstnání v divadelní organizaci mi přináší i jisté potěšení. S prací na jevišti se to samozřejmě nedá srovnat (smích). Myslím si ale, že práce, ať je jakákoliv, je tehdy ponižující, pakliže se nedělá upřímně anebo není adekvátně ohodnocena.
Necítili ste sa na choreografiu alebo učenie?
Obojí jsem si během své taneční kariéry ve velmi malém měřítku vyzkoušel… Nebylo to ono… Ale v osmatřiceti letech život nekončí.
Nechýba vám tancovanie? Máte nejaké svoje projekty?
Tato otázka mi byla v mém okolí v poslední době často položena. Lhal bych, kdybych napsal, že nechybí. Na druhou stranu mě tancování, částečně v permanentních bolestech už také tak nenaplňovalo jako dříve. Nechci být patetický a srovnávat nesrovnatelné, ale místa, která v mém životě dříve zaplňoval tanec, dnes zaplňuje rodina, tedy má žena Daniela, toho času sólistka Baletu am Rhein, a syn Jonathan, kterému je dnes rok a půl a na něhož mám i díky změně povolání více času, který bych jako aktivní tanečník v takovém rozsahu neměl.
Takže ste teraz osobný baletný majster svojej manželky? A poradca?
Ne. Daniela trénuje více mě… (smích)
Martin Schläpfer bol kedysi veľmi obľúbený choreograf. I televízia 3sat často natáčala a vysielala jeho balety. Je taký zaujímavý i dnes?
Tak jako Heinz Spoerli, Youri Vàmos, tak i Martin Schläpfer nalezl v Düsseldorfu své publikum. Asi tak před rokem 3sat v Düsseldorfu natáčela Schläpferovi choreografie a to Ein Deutsches Requiem a Forellenquintett. Jsou lidé, kteří by zase rádi v Düsseldorfu viděli “dějový balet”. Dějový balet ale není – alespoň ne momentálně – cesta, po které se Martin Schläpfer chce vydat. Například Bachova Kunst der Fuge a nebo Mendelssohn-Bartholdy Reformationssymphonie jsou kusy, které mohu vřele doporučit, které ale momentálně na repertoáru v Düsseldorfu nejsou. Ten, kdo Martina Schläpfera osobně zná, mi dá za pravdu, že je to obdivuhodná osobnost a dle mého názoru vynikající choreograf a pedagog. Je škoda, že jsem už neměl mnoho času z jeho choreografických a pedagogických zkušeností jako tanečník více čerpat.
Čo je zaujímavé zo sveta baletu vidieť u vás alebo vo vašom okolí, keby sa domáci divák vybral na balet?
Pakliže někdo pojede z Čech nebo Moravy do Severního Porýní-Vestfálska, tak určitě Wuppertal. Bývalá skupina Piny Bausch ve Wuppertalu asi není tím, co by se dalo označit slovem “balet” v tom pravém slova smyslu. Za návštěvu ale určitě stojí.
Keďže tam žijete už tak dlho, vypozorovali ste, čím to je, že v takej priemyselne industriálnej oblasti je toľko skvelých divadiel s baletnými súbormi? Veľmi progresívne a diváci tam chodia. Napríklad nejaký sociologický aspekt?
Máte pravdu. Metropolitní oblast Rhein-Ruhr do které patří i Düsseldorf, má opravdu nejhustší síť divadel na světě. Nejsem si už jistý, ale myslím, že je to bráno na počet obyvatel, kteří zde žijí. Netroufám si to posoudit. Možná je vysoka návštěvnost divadel zde spojena s vysokým počtem obyvatel, nebo i rozmanitostí repertoáru, který je nabízen. Divadlo v Düsseldorfu je často navštěvováno i diváky z blízkého Holandska.
Nechýba vám rodina a Česko?
S rodiči a sourozenci se vídáme většinou v létě v době divadelních prázdnin.
A máte so sebou niečo české? Alebo lepšie povedané, máte vo voľnom čase nejakých svojich obľúbených autorov alebo umelcov z Čiech?
Rád čtu všelijaké cestopisy, které mně a rodině už několikrát dodaly inspiraci kam se vydat na dovolenou. Poslední taková cesta byla vlakem z Moskvy přes Irkutsk, Ulan Bator do Pekingu. Prostě nádhera… Momentálně čtu cestopis od Jona Krakauera o dramatickém výstupu na Mount Everest, ale nemyslím si, že se tam někdy vydám (smích). Abych jmenoval nějaké české autory, tak například je to Jan Werich nebo Milan Kundera.
U tanečníků to může znít jako tahání dříví do lesa, ale občas si s Danielou jdeme zatančit argentinské tango. To je úplný protiklad k předem naučené choreografii, tak jak je tomu v divadelním představení. Je to určitý druh improvizace a tělesné komunikace mezi ženou a mužem nebo ženou a ženou nebo mužem a mužem (smích). V Düsseldorfu a okolí je poměrně velká komunita lidí, kteří se tomuto koníčku věnují. Jak jsem již zmínil, momentálně je jedním z velkých “koníčků” náš syn a na tango tak momentálně není čas…
Kedysi ste v takom úprimne-veselom profile, ktorý o vás pripravila Julia Meer povedali vetu, ktorú netreba ani prekladať: „Ich hab’ ein schönes Auto, eine schöne Freundin, eine schöne Wohnung – was will ich mehr?“ platí to stále? Alebo ste to prehodnotili?
Snad jen krátké vysvětlení… S Julií jsme si tenkrát povídali o všem možném a na její otázku “životní cíle” jsem lehce ironicky odpověděl větou, kterou už znáte. Ještě jsem si dal záležet na tom, aby “to auto” bylo na prvním místě před přítelkyní. V té době v Německu běžela reklamní kampaň jednoho velkého bankovního domu, kde si dva bohatí a elegantně oblečení muži ve středním věku vzájemně ukazují fotografie svých drahých aut, koní a domů. Text: „…mein Haus, mein Auto, mein Pferd…“ Závodí tak, kdo z nich to materiálně v životě dotáhl dále. Už dnes nevím, proč jsem se svou větou během rozhovoru tuto tehdy poměrně známou reklamu pokusil parodovat. Nemilé bylo mé překvapení, když jsem tuto větu později takto vytištěnou na konci článku nalezl. Lidé, kteří mě a můj žebříček hodnot znají, vědí, že takto neuvažuji. Ti ostatní, kteří to četli, mě už možná navždycky budou mít za trochu povrchního člověka. Alespoň od té doby vím, že každý „špás” něco stojí… V tom čase jsem auto myslím ani neměl… Snad se mi podařilo vás přesvědčit, že z morálního hlediska jsem poměrně zdravý (smích), což bohužel už nemohu říci o svých kloubech. (smích)
Tak tú iróniu tam bolo cítiť a aj váš humor, takže som to nebral tak. Teda Júlia to skazila a urobila z toho nejaký odkaz. To musíme napraviť. Takže aké má dnes Michal Matys životné ciele?
Já jsem to opravdu řekl, takže to nemůžu házet všechno na Julii. Tušil jsem, že ta otázka znovu přijde… Čtrnáctý Dalajlama Tändzin Gjamccho říká, že jeden z cílů, který bychom měli mít, je být šťastný. Já s ním plně souhlasím. Ne vždy se mi to daří, ale snad mám ještě trochu času.
Ďakujem za rozhovor!
Dnes už je balet Deutsche Oper am Rhein celkom novým súborom. Dlhodobo uznávaný nemecký choreograf Martin Schläpfer mu vtisol svoju podobu i predstavu. On sám sa stal Choreographen des Jahres 2010 a jeho súbor sa stal kritikmi v roku 2013 vyhlásený za „Besten Kompanie des Jahres 2013“.
***
Na záver iná správa. Primabalerína Margrethe Schanne, ktorá bola po mnoho rokov najväčšou hviezdou Danish Royal Ballet, tíško zomrela 9. januára o 5:30 ráno. Mala deväťdesiatdva rokov, oznámila neter hviezdy Hanne Noack. Margrethe Marie Sophie Schanne sa narodila v roku 1921 a rýchlo začala tancovať. Už ako osemročnú ju vzala jej matka na konkurz a tak vošla do Kráľovskej baletnej školy. Mladá Margrethe debutovala v roku 1939 v Bournonvillových Valkyrien a už v dvadsiatich štyroch rokoch dostala vysoké uznanie a chválu za titulnú úlohu v Bournonvillovej romantickej La Sylphide. 
Tá sa stala jej rolou a bola často popisovaná ako rola Margrethe Schannes. Po úspechu La Sylphide išla študovať do Paríža a následne sa objavila aj vo francúzskom hlavnom meste a v Londýne. V roku 1951 sa vrátila do domoviny a vrátila sa aj na scénu dánskeho baletu ako Giselle. Margrethe Schanne bola v roku 1953 menovaná rytierom Rádu Dannebrog a o štyri roky neskôr tiež všetci, ktorí písali dopisy, videli talentovanú tanečníčku, keď – ako prvá tanečnica v histórii – bola navrhnutá a vyobrazená na dánskych poštových známkach.
Vo svojich štyridsiatich piatich rokoch bola vyradená z Kráľovského baletu, ale túžba žiť ďalej svoj baletný sen ju neopustila. Preto otvorila vlastnú baletnú školu v Gladsaxe, kde pracovala mnoho rokov a učila šťastné deti. Margrethe Schanne nemala žiadne deti, možno práve preto pôsobila na pokojnej, romantickej škole, kde našla svoju veľkú rodinu. Primabalerína žila až do svojej smrti v Kodani s manželom Kjeldom Noackom, ktorý bol tiež tanečník a nasledoval ju po celom svete. Zbohom drahá Sylfida a Giselle, celkom určite si už našla svoj pokoj!
***
A ešte pozvánky. Túžba tvoriť zviedla dokopy trojicu nepokojných členov baletu Národného divadla Praha: Ondřeja Vinkláta, Marka Svobodníka a Štěpána Pechara. Vinklát a Pechar sú už dobre známa dvojica a na projekt Obrazy sa k nim pridal s choreografiou Marek Svobodník, skúsený najmä zo svojho pôsobenia v Brne. S tanečníkmi a choreografmi v jednej osobe spolupracuje režisérka Tereza Sochorová. Živú hudbu k predstaveniu majú na starosť interpreti: Elena Sonenshine, Miroslav Linka a Jerome Davies. Ako napovedá názov, pôjde aj o výtvarné umenie: oživené obrazy starých majstrov v rukách nápaditých mladých tvorcov za sprievodu jazzovej kapely.V Divadle Kolowrat, 24. a 25. januára.
Ak naopak nemáte radi malé priestory ako Kolowrat a milujete balet na luxusnej úrovni, vyberte sa do Berlína. Od utorka 21. januára a v reprízach niekoľko dní prebehne jubilejné a rozlúčkové gala Malakhov & Friends – The Final. Ako som už informoval mnohokrát, Malakhov v Berlíne ako riaditeľ končí a nahradí ho Nacho Duato. Dlho sa uvažovalo a šepkalo, či sa Malakhov nevráti späť do Ruska a nevymení si funkciu s Duatom. Nie. Malakhov podpísal lukratívnu zmluvu s Tokyo Ballet a už v auguste sa presťahuje do Japonska. Na posledné gala sa s umelcom prídu rozlúčiť významné svetové hviezdy: Julie Kent, Sascha Radetsky a Marcelo Gomes z American Ballet Theater, Lucia Lacarra a Marlon Dino z Bayerisches Staatsballett, Matthew Golding, ktorý utiekol z Het National Ballet do Royal Ballet v Londýne, Irina Perren a Marat Shemiunov z Michajlovského divadla v Petrohrade a nechýbajú ani členovia Tokyo Ballet Mizuka Ueno a Mika Yoshioka. Vystúpia i hviezdy domáceho Staatsballettu Berlin: Beatrice Knop, Nadja Saidakova, Elisa Carrillo Cabrera, Mikhail Kaniskin či Marian Walter. Vystúpi aj samotný Vladimír Malakhov v novej exkluzívnej choreografii. Choreograf Sidi Larbi Cherkaoui vytvoril pre tanečníka mimoriadne sólo s názvom Icarus, ktoré má byť ohliadnutím za veľkou a žiarivou tanečnou kariérou Malakhova. Tanečník zatancuje aj slávne dueto Rolanda Petita Leda a labuť. Ďalej sú na repertoári obľúbené i menej známe čísla: od Dámy s kaméliami Johna Neumeiera, cez duetá Hansa van Manena, Antony Tudora, Twyly Tharp po choreografie Davida Dawsona, José Martineza, Maura Bigonzettiho. Vstupenky sú stále k dispozícii. Lákavá ponuka?
Foto Julie Meer, archiv M. Matyse, archiv, Scanpix, Bettina Stöss
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
