S Jiřím Brücklerem na Giovanniho, Oněgina i zmrzlinu… snad už brzy
Před čtyřmi lety jste v jednom z rozhovorů říkal, že k roli Mozartova Masetta byste do budoucna rád přidal i Dona Giovanniho. Vaše přání se splnilo, i když premiéra nového nastudování této opery ve Stavovském divadle v hudebním nastudování Karstena Januschkeho a v režii Alexandera Mørk-Eidema je odložená…
Na Giovanniho jsem se moc těšil. Bohužel nám aktuální koronavirová situace příliš nepřeje, takže je nyní zkušební proces pozastavený a musíme čekat, než se budeme moci k finálním zkouškám vrátit.
Jak byste porovnal dva tak odlišné charaktery – Masetta a Giovanniho?
Massetto je prvoplánovější, „snazší“, jednoznačně obecně přijatelnější. Don Giovanni je skutečná výzva, která by neměla být jen další „jevištní šarží“. Je to úkol nejen pro interpreta, ale také pro režiséra i celý tvůrčí tým inscenace. A jaký bude Don Giovanni, to se uvidí až na jevišti. To je místo a okamžik, který na tuto otázku odpoví.
V nejrůznějších inscenacích této Mozartovy „opery oper“ jsme viděli Dona Giovanniho jako neodolatelného svůdce, který si užívá svůj promiskuitní vztah k ženám, ale i impotenta, který zájem o ženy jen předstírá, elegantního šlechtice i odpudivého houmlesáka. Jak postavu Dona Giovanniho, jeho způsob vnímání světa, chápete vy – nezávisle na tom, jaký výklad zvolil režisér? Máte pro jeho chování porozumění?
Snažím se pochopit každou postavu, kterou interpretuji, vcítit se do jejího uvažování, pokusit se s ní ztotožnit, ne jen přezpívat noty a provětrat kostým. V případě Dona Giovanniho to je pro mě obzvlášť těžké, protože nesdílím jeho životní filozofii, natož styl života. Přesto se o to pokouším. Jeho vztah k ženám je ve své podstatě spotřební. Všechno je pro něj hra podle jeho pravidel. Jen Zerlina dokáže být vychytralejší… K Leporellovi se chová hulvátsky, kamarádství jen předstírá. K ostatním mužům velmi povýšeně a arogantně, ze všech si dělá jen legraci. Opravdového vztahu vlastně není schopen. Dokonce ani k sobě samému.
Měl by Don Giovanni opravdu skončit v „pekle“?
Necítím se být tím, kdo by někoho měl někam posílat. Natož do pekla. Jen jsem si téměř jist, že u nebeské brány bude Donnu Giovannimu pěkně horko…
Která z árií Dona Giovanniho je podle vás nejobtížnější – Šampaňská? Deh, vieni alla finestra? Meta di voi qua vadano? Bagatelle! Bravissimo?
Každá z těchto árií má své záludnosti: u Šampaňské je například důležité rozvržení dechů, u Canzonetty je zase nutné zklidnění hlasu a snaha o co nejlyričtější projev a u Meta di voi je nutné skloubit zpěv s poměrně rozpohybovanou režií. Myslím si však, že nejzáludnější z těchto čísel může být právě Šampaňská, ve které není tolik prostoru na napravení případných chyb.
Jaké chyby máte na mysli?
Především špatné rozložení pěveckých sil. Je to nepřetržité zpívání v rychlém tempu, kde během árie je pouhá jedna malá pauza a je nutno zachovat si zvučnost po celou dobu.
A jak náročné jsou v Donu Giovannim ansámbly?
Ansámbly v této opeře, abych řekl pravdu, mně až tak moc obtížné nepřipadají, alespoň v porovnání s některými jinými operami, které jsem zatím zpíval. Je u nich spíše nutné dbát na souhru a sezpívanost všech přítomných a zároveň si zachovat adekvátní a subjektivní výraz pro každou z rolí.
Dona Giovanniho jste vytvořil také ve vtipném operně-činoherním pasticciu Don G. v Českých Budějovicích. Zde jste jako Juan2 „přihrával“ Donu G., cynickému sebevědomému suverénovi a náruživému sběrateli ženského spodního prádla, který se rozhodne podstoupit psychoterapeutická sezení, aby se dobral příčin své závislosti na ženách a chorobné touhy po stále nových podnětech. Čerpáte z této zkušenosti něco pro Mozartův originál této opery ve Stavovském divadle?
Myslel jsem si, že bude více věcí, které by se daly v nové pražské inscenaci zužitkovat, avšak režijní pojetí této role je zrovna v těchto dvou inscenacích zcela rozdílné.
Další rolí, kterou v současné době studujete, je Čajkovského Evžen Oněgin. I tato postava má problémy ve svém vztahu k ženám a dopustí se vraždy. Vnímáte nějakou spojitost těchto rolí?
Určitě ano. Obě role mají určité povahové vlastnosti společné. Ani jeden z nich nemá zájem o trvalý vztah se ženami, oba dva s nimi však mají bohaté zkušenosti. Některé věci berou až příliš lehkomyslně a nedomýšlí důsledky, které jejich počínání přinese.
Evžena Oněgina jste vytvořil již v roce 2015 v Plzni v hudebním nastudování Norberta Baxy a v režii Tomáše Pilaře. Jaké bude vaše pojetí Oněgina v brněnské inscenaci v hudebním nastudování Roberta Kružíka a v režii Martina Glasera?
To je otázka spíše na režiséra a nerad bych prozrazoval dříve, než proběhnou premiéry. V Plzni jsem do inscenace vstupoval a vzhledem k mým závazkům v Národním divadle jsem tak mohl být přítomen jen na pár zkouškách. Kvůli tomu jsem možná nedokázal tak úplně naplnit režisérovo poselství a s rolí Oněgina se více sžít. V Brněnské inscenaci jsem nyní měl velkou výhodu v tom, že jsem si mohl zkušební proces projít od začátku do konce a nebyl jsem nucen pendlovat mezi Brnem a Prahou kvůli jiným repertoárovým představením, která by mne, nebýt koronaviru, v Národním divadle v Praze čekaly. Díky tomu jsme měli na celý zkouškový proces až nadstandartní množství času a mohli jsme s Martinem Glaserem pracovat i na těch opravdu nejjemnějších detailech. Byla to skvělá spolupráce i s celým jeho týmem. Martin Glaser byl perfektně připravený, od počátku přesně věděl, co po nás požaduje, a díky tomu probíhal celý zkouškový proces i přes velká vládní omezení v klidu a ve velké pohodě.
Prozradíte, jaké jsou pěvecké záludnosti partu Oněgina?
Neřekl bych tomu zrovna záludnosti, ale dle mého názoru je potřeba tento part zpívat lyricky, s noblesou a velkou suverenitou v hlase. Od třetího dějství je zase nutné dokázat hlasově vyjádřit všechny ty emoce, které Oněgin cítí, když opět potkává Taťánu a uvědomuje si, o co všechno, díky svému předchozímu jednání, přišel. Úžasný závěrečný duet je pak velkou bouří citů, které musíte divákovi opravdu věrohodně a naplno předat.
Don Giovanni, navíc ve Stavovském divadle, je jistě významná meta kariéry. Ta vaše začala velmi brzo a byla docela přímočará. Nakolik ji formovalo už vaše rodinné zázemí?
U nás doma moc ráda zpívala moje maminka. Ať šlo o pohádkové písničky nebo písničky Václava Neckáře. Zpívala moc ráda, s chutí a hezky. Nikdo z naší dosti početné rodiny však nikdy nemuzicíroval. Moje první bližší seznámení s hudbou začalo na základní škole Jabloňová v Liberci. Je to škola s rozšířenou hudební výchovou, a tak jsem již od první třídy zpíval ve školním sboru s půvabným názvem Červík Pepík a začal hrát na zobcovou flétnu. Následoval školní sbor Carola, pro děti z druhého stupně, kde jsem však dlouho nevydržel. Běhání s kamarády, kolečkové brusle a závodění na kole vítězilo nad vysedáváním ve sborovém sále.
Kdy převládl zájem o hudbu a zpěv?
K sopránové zobcové flétně jsem přidal altovou, později jsem přešel na klarinet, u kterého jsem vydržel nejdéle, a doplnil k němu altsaxofon. Rád vzpomínám, jak jsme s panem učitelem Miroslavem Koupilem přehrávali nejrůznější populární a jazzové skladby. Byl jsem dokonce při založení školního jazzového souboru „Apple saxes“. Bez výčitek jsem pak přeběhl k lidové muzice (Jablůňka), kde jsem hrál na klarinet a kde jsem si také poprvé sólově zazpíval – „Spadla mně šavlička“ – moc rád na to vzpomínám. Sólovému zpěvu jsem se během základní školy nevěnoval, jen poslední půlrok jsem začal docházet na zpěv k Zuzaně Bubeníčkové, a to jen proto, abych pak mohl nahradit mého spolužáka, který po čerstvé mutaci již nebyl schopen plnohodnotně zpívat na našem třídním absolventském koncertě v duetu „Rukávy” společně s mojí spolužačkou Kateřinou. Pro žáky s rozšířenou hudební výchovou bylo totiž povinné zakončit studium společným absolventským koncertem.
Jaké jsou vaše první vzpomínky na setkání s operou? A čím vás oslovila, že jste se rozhodl věnovat právě tomuto žánru?
Abych řekl pravdu, tak úplně první opera, kterou jsem naživo viděl (Prodaná nevěsta), mě tehdy příliš neoslovila. Bylo to i kvůli tomu, že Jeník a Mařenka v tehdejším obsazení nebyli zrovna z nejmladších ani nejštíhlejších. Druhá opera, kterou jsem viděl po několika letech, také v Liberci (Lazebník sevillský), už byla o něčem jiném. Titulní roli tehdy zpíval barytonista Anatolij Orel a jeho výkon byl z mého pohledu prostě fantastický! To byla chvíle, ten impuls, kdy jsem si poprvé řekl, že na opeře opravdu něco zajímavého bude, a že bych se chtěl zkusit věnovat opernímu zpěvu. Bez dlouhého otálení jsem se pustil do toho velkého dobrodružství, kterému, když mu propadnete, nelze uniknout. Studium operního zpěvu bylo pro mě jedno velké dobrodružství. Především mě to velmi bavilo a můžu říct, že jsem si užíval každou hodinu. A chtěl jsem se dostat na konzervatoř, aby to dobrodružství mohlo pokračovat dál. Ale o tom, že bych se zpěvem živil profesionálně, jsem zpočátku vůbec nepřemýšlel.
A co jste zvažoval?
Mým plánem byla především konzervatoř, ale maminka měla jasnou vizi: Nejdřív něco „pořádného“ a pak, když tě to nepustí, tak třeba to tvoje zpívání. Vzhledem k tomu, že mě bavila práce se dřevem, přihlásil jsem se na SOU nábytkářské v Liberci. Tam jsem se vyučil truhlářem pro výrobu nábytku a až pak jsem šel zkusit štěstí na konzervatoř. Tehdy jsem také hodně sportoval, věnoval jsem se rychlobruslení na krátké dráze, které tehdy bylo v Čechách téměř neznámým sportem. Po nástupu na konzervatoř na to pak už bohužel čas moc nebyl, protože skloubit brzké ranní tréninky s dojížděním do Benátek nad Jizerou, kde bylo nejlepší zázemí pro short track, s večerními představeními, by byl docela oříšek.
Stává se, že někteří pěvci se svým učitelem hledají ten správný hlasový obor. Bylo ve vašem případě od začátku jasné, že budete baryton?
V počátcích studia na konzervatoři jsme s Jiřím Kotoučem nejdříve pracovali především na správné dechové technice. Až teprve po zvládnutí správného pěveckého dýchání se vyjeví, jaký je přirozený obor určitého pěvce.
Co vám dalo studium na Pražské konzervatoři u Jiřího Kotouče a pak na HAMU u Romana Janála?
Za většinu toho, co dnes z operního zpěvu umím, vděčím právě Jiřímu Kotoučovi. Moji pěveckou techniku vystavěl právě on. Kladl velký důraz na správnou dechovou oporu, důkladné posazení zvuku do masky, zvukové vyrovnání všech vokálů při současném zachování výslovnosti. A hlavně vždy dbal na to, abychom jako studenti věděli přesně, o čem zpíváme a v jakých souvislostech má být daná árie prezentovaná. U Jiřího Kotouče mají studenti obrovskou výhodu také v tom, že má velký přehled téměř o všech operách, má zkušenosti s dirigováním, hrou na více nástrojů a ovládá několik světových jazyků. Jeho žáci tak v něm mají nejen výborného hlasového kouče, ale i jazykového poradce a zároveň výborného klavíristu. Stále jsem s ním v úzkém kontaktu a konzultuji s ním veškeré nabídky, které dostávám a na kterých pak pracujeme. V rámci projektů pro národní divadla v Praze či v Brně konzultuji také s výborným hlasovým poradcem Markem Pinzowem.
S Romanem Janálem jsem mohl dále prohlubovat pěveckou techniku a soustředit se pak více na interpretační stránku jak operní, tak písňové tvorby. S většinou věcí, na kterých jsme spolu pracovali, měl bohaté, mnohaleté zkušenosti a myslím si, že mně jich dokázal hodně předat. Především při studiu rolí jako je Oněgin, Don Giovanni, Hrabě Almaviva a při interpretaci písňové tvorby byl a je pro mě velkým vzorem.
Bylo také něco, co jste při studiu postrádal?
Nemám pocit, že bych něco vysloveně postrádal. Možná bych v té době ocenil více interpretačních kurzů, kterých bylo tehdy opravdu žalostně málo. Také se mi nelíbilo, jak někteří profesoři hlavního oboru soupeřili navzájem mezi sebou, protěžovali jen své žáky a k žákům svých kolegů byli přehnaně kritičtí. Postrádal jsem společného pozitivního, nesobeckého a nezaujatého ducha celého pěveckého oddělení. Příliš brzy jsme jako studenti dostávali lekce „uměleckého politikaření“.
A co pěvecké vzory? Je vůbec ku prospěchu nějaký pěvecký vzor mít?
Mám moc rád starší nahrávky oper s tenoristou Jussi Björlingem, barytonistou Robertem Merrillem, Leonardem Warrenem, basistou Samuelem Rameyem a samozřejmě s Pavarottim. Z barytonistů mám nejraději Dimitrije Chvorostovského, Simona Keenlysidea, slabost mám pro tenoristy Roberta Alagnu, Rolanda Villazóna, Jonase Kaufmanna a mými oblíbenými basisty jsou Ferruccio Furlanetto a Ildar Abdrazakov. Myslím si, že není na škodu mít pěvecký vzor. Je však potřeba, aby si pěvec stále zachoval svůj vlastní hlas a nesnažil se vzor jen slepě kopírovat.
Dnes máte rozsáhlý a velmi široký repertoár od Mozarta přes Rossiniho, Verdiho, Pucciniho, z českých skladatelů Dvořáka, Janáčka, po opery 20. století. Je nějaký rozdíl z hlediska pěvecké techniky, když zpíváte Papagena a Redburna?
Zpívám všechny role stejnou pěveckou technikou, rozdílná však je interpretace stylů. U některých rolí ale stojí mnohem více úsilí správnou pěveckou techniku udržet. Například rozsáhlá a náročná role Rodriga v Donu Carlosovi. Pokud si u ní člověk dobře nerozvrhne síly a neušetří si nějaké do závěrečné scény ve vězení, pak obě árie, které následují rychle za sebou, prozradí posluchači, jak náročná role to je…
U wagnerovských či smetanovských rolí, například Královský hlasatel v Lohengrinovi nebo Budivoj v Daliborovi, si musí interpret dávat pozor, aby se nenechal strhnout hutnou instrumentací a neměl tendenci k forsírování.
Když se ohlédnete na svou dosavadní pěveckou kariéru, co považujete za hlavní milníky svého „putování operou“?
Myslím si, že zásadní chvíle v mé kariéře bylo v roce 2008 vítězství v pěvecké soutěži v Karlových Varech, pak nepochybně první větší role Silvia v libereckých Komediantech v roce 2009 a v roce 2013 vysněná role Rodriga v Donu Carlosovi ve Státní opeře v Praze. Také rád vzpomínám na spolupráci s maestrem Plácidem Domingem při Donu Giovannim v roce 2017.
A které role vás provázejí jako „spolehliví, důvěrní přátelé“, dodávají vám jistotu a přinášejí uspokojení?
K mé radosti mě stále provází Silvio a Hrabě Almaviva ve Figarově svatbě, role, které jsem zpíval ve více než pěti inscenacích. A nesmím opomenout Valentina, Oněgina a Rodriga.
Jsou role, po kterých zatím „jen“ toužíte?
Mám velké štěstí, že většinu vysněných rolí jsem si již mohl na jevišti zazpívat. Především díky vedení opery v Národním divadle Brno jsem tak v posledních letech vystupoval jako Valentin, Rodrigo, Gilgameš a teď se velmi těším na premiéru Oněgina.
A naopak, už se vám stalo, že jste nabídnutou roli odmítl?
Nebojím se odmítat role, u kterých vím, že jsem na ně ještě nedozrál nebo že nejsou vhodné pro můj hlas. Například vím, že na hlavní role z oper Richarda Wagnera či Giuseppe Verdiho pomýšlet příliš nemohu. Snažím se role brát s ohledem na věk a svoji hlasovou vyspělost – „spěchám pomalu”. Vždycky se při takových nabídkách radím s mým profesorem Jiřím Kotoučem a také se staršími kolegy z divadla.
Spolupracoval jste s mnoha režiséry různého změření. Jak vnímáte proměnu režijních přístupů k inscenování klasických oper a někdy až umanutou snahu výklad za každou cenu aktualizovat?
Osobně jsem spíše pro tradiční inscenování oper, ve scéně i kostýmech doby příběhu, jak ji libretista a skladatel určili. Nemám ale velký problém s moderní režií, kterou třeba režisér posune do dnešní doby, pokud jeho výklad dává smysl, režisér má vše promyšlené a dokáže si svůj výklad obhájit. Těžko však vstřebávám režie, které nerespektují libretistu ani skladatele a kde si režisér vytváří své vlastní „dílo”, které s duchem opery nemá téměř nic společného.
Stalo se vám někdy, že jste se nedokázal s koncepcí režiséra a jeho výkladem své role ztotožnit?
Stalo se mi to naštěstí jen párkrát. Jsou režiséři, kteří si svou koncepci dokázali kvalitně a věrohodně obhájit, takže pro mě nebyl problém jejich pojetí přijmout. Jsou však i takoví, kteří mě přesvědčit nedokázali, a tak jsem tu inscenaci, přiznávám, musel vždy přetrpět…
Jaký máte názor na opery soudobých skladatelů – setkal jste se jako interpret někdy s novou operou, která by vás silou uměleckého a emočního výrazu oslovila srovnatelně s díly operní klasiky?
Soudobá opera je pro mě svým způsobem neprobádanou oblastí. Jsem vnímán především jako stoupenec klasické opery, přesto si umím představit, že jsou soudobá témata pro operní autory lákavá. Není jistě snadné taková témata operním divákům přiblížit a já jsem zatím neměl možnost jako interpret se s takovým dílem setkat.
I když Benjamin Britten dnes už patří spíše k operním klasikům, mýlila jsem se, když jsem si říkala, že byste byl skvělý představitel nikoli „jen“ poručíka Redburna, ale přímo titulní role Billy Budda?
Měl jsem ve svém okolí poměrně dost lidí, kteří si to také mysleli a divili se, proč jsem obsazen zrovna do role Redburna a ne Billy Budda. Bylo mi i tehdejším vedení opery naznačováno, že by vstup do hlavní role nebyl tak úplně nemožný. Bohužel, tuto nabídku již nebylo možné zrealizovat. Billy Budd je ale určitě jedna z rolí, kterou bych si v budoucnu moc rád zazpíval.
Hlavně při přenosech operních inscenací do kin nebo teď v čase uzavření divadel pro publikum při streamech představení se často používají mikroporty. Musíte upravovat svou obvyklou hlasovou techniku nebo to udělá zvukař u mixpultu?
Zkušenosti s mikroporty mám například z českokrumlovského Otáčivého hlediště, kde jsme je používali v roce 2011 v Komediantech s José Curou. Snažím se s nimi zpívat stejně jako na divadle. Zvuk by si měl pak doladit zvukový mistr. Bohužel, kvůli tomu, že zvukaři u nás mají obecně málo zkušeností se zvučením operních představení, výsledek někdy nebývá příliš dobrý. Špatné nazvučení může operní produkci a především pak pěvce velmi poškodit. Při nedávných přenosech obou premiér Rigoletta ze Státní opery byly patrné velké rozdíly mezi zvučením 1. a 2. premiéry, kdy 2. premiéra vycházela zvukově dost podivně a nevyrovnaně.
Chodíte na opery, ve kterých nezpíváte – ať už do divadla, do kina nebo se teď díváte na opery na internetu, kdy řada divadel zpřístupnila své archivy?
Pokud to jen trochu jde, rád se jdu podívat na generální zkoušky oper, které zrovna divadlo připravuje. Na běžná představí však jako divák chodím jen velmi zřídka. Během sezóny trávím v divadle většinu času, a tak těch pár volných večerů rád trávím s rodinou. Co nikdy nevynechám, to jsou záznamy oper ze světa v televizi nebo na internetu.
Jaká inscenace vás v poslední době zaujala a čím?
Moc se mi líbilo zpracování opery Monument v Národním divadle Brno v loňském roce. A jsme vlastně u té soudobé opery, která dokáže zaujmout… Byla to inscenace s velmi chytře propracovanou scénou, skvělými hereckými a pěveckými výkony. Z televizních záznamů mě zaujal online přenos koncertu k zahájení sezóny v opeře La Scala v prosinci 2020.
Jak byste nalákal někoho, kdo se opery „bojí“, aby to přece jen zkusil?
Vysvětlil bych mu, že dnes už není opera o nesrozumitelném hulákání plnoštíhlých pěvců, jako jsem kdysi zažil já. Dnešní nároky inscenátorů vyžadují nejen výbornou pěveckou techniku, ale také velký herecký talent a k tomu odpovídající vzhled.
Profese operního sólisty přináší nejen potlesk, uznání a slávu, ale také mnohá omezení. V čem se musíte oproti „normálním“ lidem omezovat?
Neřekl bych, že se nějak omezuji. Samozřejmě nevyhledávám zakouřená prostředí a nechodím si zakřičet na fotbal, ale jinak se snažím žít jako normální člověk. Sportuji, klimatizaci v autě nevypínám, krk si šálou neomotávám, piju moc rád kávu a s nebezpečím refluxu, na který operní pěvci tak trpí, si hlavu nedělám. Jediné, co potřebuji, je to, abych si před představením mohl na chvíli zdřímnout, chviličku relaxovat. Nejde ani tak o odstraňování únavy, jako o pohodu těla i ducha.
V „civilu“ působíte jako vyrovnaný, pohodový člověk. Trpíte trémou?
Nejsem příliš trémista, mám ale pocit zodpovědnosti, který někdy bývá o malinko větší, než bych si přál.
Jste pověrčivý?
Nejsem, ale „zlom vaz” před premiérou dodržuji.
Dal byste si před představením zmrzlinu?
Ve většině případů ano, mám moc rád pistáciovou. Zvu vás!
Tak nejen v pražském Giovannim, ale i v brněnském Oněginovi zlomte vaz – a pak vyrazíme na tu zmrzku.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
