S Lenkou Šaldovou a Olgou Janáčkovou o historii a současnosti festivalu OPERA

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Festival Opera, který pořádá Jednota hudebního divadla, je vždy svátkem. Svátkem pro Pražany, kteří mají unikátní možnost poznat řadu oper, které pražské Národní divadlo neuvádí a seznámit se s mnoha kvalitními pěvci, kteří jinak v Praze nepůsobí. Je ale i svátkem pro soubory z našich měst, kde se hraje opera, protože ty mohou v Praze ukázat to nejlepší ze svého repertoáru. Není divu, že o tento festival je vždy velký zájem mezi odbornou i laickou veřejností.

Lenka Šaldová (zdroj Lenka Šaldová)
Lenka Šaldová (zdroj Lenka Šaldová)

Letos se festival koná už po patnácté, jeho ředitelkou je Lenka Šaldová. U zrodu festivalu ovšem stála Olga Janáčková a já bych se rád s oběma dámami jednak ohlédl za bohatou minulostí festivalu, ale pohovořil i o jeho současnosti, případně se zamyslel nad jeho budoucností.

Můžete zavzpomínat na dobu na začátku 90. let minulého století, kdy festival vznikl?
Olga Janáčková: Byla to zajímavá doba. Devadesátá léta minulého století překypovala ekonomickým varem, Václav Klaus prohlašoval, že kultura je pouhá třešinka na dortu a nebylo ani trochu jasné, jak se situace dále vyvine. Existence našich operních divadel byla v ohrožení. Já jsem tehdy měnila zaměstnání, opustila jsem Kabinet pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV a nastoupila do hudebně dramatického oddělení Divadelního ústavu jako specialistka na operu. Měla jsem v popisu práce sledování inscenací našich operních divadel a jejich hodnocení. V té době jsem se také stala členkou výboru Jednoty hudebního divadla a její tajemnicí.

Proč festival vznikl a s jakým cílem?
Olga Janáčková: Tehdy mě velmi zaujala vysoká úroveň inscenace opavské Její pastorkyně (1992) a napadlo mě, že je nesmírná škoda, že ji nemohou vidět Pražané, kteří mají celkem pochopitelně pocit, že mimo metropoli opera skomírá. Ve výboru Jednoty jsme se shodli na myšlence zorganizovat případně festival operních divadel v Praze. Ředitelkou Divadelního ústavu tehdy byla Helena Albertová, kterou nápad zaujal a souhlasila s vyjednávací návštěvou našeho společného bývalého kolegy, ředitele Národního divadla Jindřicha Černého. Byli jsme úspěšní, získali jsme příslib pronájmu divadel patřících k Národnímu divadlu. Mohli jsme dále jednat o chystaném festivalu s jednotlivými mimopražskými divadly. Pokud by však ta neměla zájem vložit do tohoto zatím finančně zcela nezajištěného projektu své podílnictví, nemohla se akce uskutečnit. Podařilo se nám zainteresovat tehdejšího ministra kultury Jindřicha Kabáta, který poskytl festivalu historicky první finanční podporu ve výši dvě stě tisíc korun.

Měli a mají jednotlivá divadla pro svou účast nějaká určující kritéria, například dramaturgická?
Olga Janáčková: V žádném případě. Divadla si mohla pro svou reprezentaci v Praze zvolit svou nejkvalitnější operní inscenaci, kterou mají na repertoáru. Výběr se vždy podařil ke spokojenosti pořadatele i účinkujících. Mohu mluvit pouze o těch prvních třech festivalových bienále pod názvem Festival českého hudebního divadla 1993, 1995 a 1997, kdy jsem byla výkonnou tajemnicí festivalu. Ostatně se stále domnívám, že svazovat tento festival dramaturgickými hledisky je naprosto protismyslné. Jeho hodnota spočívá ve výběru kvalitních inscenací a dramaturgická pestrost mu velmi sluší. Pravda je, že část výboru Jednoty hudebního divadla měla po třech zahajovacích ročnících poněkud jiný názor a tak se naše spolupráce na nějaký čas přerušila. Pořádala jsem pak asi pět let ve Stavovském divadle svůj vlastní cyklus inspirovaný operou Opera žije!

Lenka Šaldová: Je to zcela na divadlech, s čím chtějí přijet. Předpokládá se, že to bude některá z novějších inscenací, nicméně ani to není povinnost. V pravidlech je pouze, že by daná inscenace před tím neměla být už k vidění v Praze (týká se samozřejmě mimopražských divadel). Festival vznikl, aby se divadla prezentovala tím, čím se chtějí pochlubit, co je pro ně podstatné. Žádné výběrové komise, ve kterých by se lidé hádali, která inscenace a proč je lepší. Žádné taktizování organizátorů, co se bude lépe prodávat. Jednota hudebního divadla je především koordinátorem, který hlídá celkový obraz festivalu – a ředitelka má za úkol zařídit, aby se představení uskutečnila a aby se o nich vědělo.

Festival není soutěžní, nicméně od jeho začátku se udělují takzvané Libušky. Můžete je čtenářům nějak přiblížit?
Olga Janáčková: Od počátku festivalu jsme oslovili osobnosti, které se zúčastňovaly všech představení a hodnotily je (mezi jinými Ivo Žídek a Ilja Hurník). Symbolem festivalu a také Jednoty hudebního divadla se stala vtipná kresbička známého karikaturisty Vladimíra Jiránka „Libuška“. Velmi korpulentní, řízou oděná osoba ženského pohlaví, ječící se vztyčenou rukou svou zcela jistě prorockou árii. Ještě jsme potřebovali nějaký artefakt, který bychom veřejně předali s patřičným komentářem těm, které komise hodnotila nejvýš. Požádali jsme opavskou keramičku a sochařku Danielu Holubkovou, aby cenu jménem Libuška navrhla. Odevzdala několik variant, z nichž jsme vybrali hlavu copaté děvy s pusou otevřenou ke zpěvu. Byla zároveň pokladničkou na podporu existence operních divadel. Jedny z prvních Libušek putovaly šťastnou shodou okolností do opavského divadla jako odměna za hudební nastudování Janáčkovy Její pastorkyně (dirigent Oldřich Bohuňovský) a také za vynikající Jenůfku Valentiny Čavdarové (bulharské pěvkyně s nádhernou českou – tedy vlastně moravskou –dikcí).

Olga Janáčková (zdroj časopis Harmonie)
Olga Janáčková (zdroj časopis Harmonie)

Změnilo se během let něco v udělování těchto cen?
Lenka Šaldová: Od prvního ročníku se proměnilo zásadně. Postupně se precizovalo, kdo ceny uděluje a v jakých kategoriích, vznikaly konkrétní poroty. Aktuálně jsme došli k řešení, že dvě ceny uděluje porota kritiků, dvě ceny publikum prostřednictvím ankety, jednu cenu ředitelka festivalu. Zmizela tak například porota emeritních sólistů – jsme moc rádi, že se legendy české opery chodí dívat na své nástupce (a také současní zpěváci na své kolegy!), ale festival se stále rozrůstá a chtít po nich, aby navštívili v průběhu dvou měsíců dvacet představení, to nejde. A jsem ráda, že jsme tak do rozhodování ještě více zapojili i diváky – však je to i jejich festival, těch věrných máme hodně. Tak snad přijdou i letos, za ztížených podmínek…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments