S Libuší Královou o 33 oponách, třech divadlech, třech koncích Labutího jezera a o tíze Ceny Thálie

Osobní setkání s tanečnicí, choreografkou, režisérkou a pedagožkou Libuší Královou, držitelkou Ceny Thálie za celoživotní mistrovství nenechá nikoho na pochybách o tom, že tato žena působí křehce jen na první pohled. Postupně si uvědomujete, že za mladistvě působící tváří s živýma tmavýma očima musí být železná vůle, rozhodnost a také bohatá umělecká invence. A že přirozená elegance pohybu, s níž bere šálek s kávou, se neomezuje jen na zápěstí pravé ruky. Libuše Králová vypráví nenuceně, přirozeně, je živelná i přemýšlivá. A jakýmsi nenápadným způsobem nevtíravě elegantní. Zkrátka inspirativní charismatická osobnost.

Není divu, že byla v době své taneční kariéry v Divadle J. K. Tyla v Plzni hvězdou jeho tanečního souboru. Během své profesní dráhy stála ovšem všech pomyslných stupních, na nichž tanečník může stanout. Ocenění získala jak za své umění taneční, tak choreografické. A v roce 2000 obdržela Evropskou cenu umění za dlouholetý přínos baletnímu umění. Cenu Thálie převzala v loňském roce na jevišti pražského Národního divadla. „Od útlého dětství jsem si přála stát tady na tom jevišti, před tímhle hledištěm. Stojím tady až dnes. Cesta sem byla klikatá, prošla jsem ji celou. Dnes tady před vámi stojím a s pokorou děkuji,“ řekla při jejím přebírání.

Jak jste se dostala k baletu?
Do baletu mě zapsala maminka. Měla jsem ráda hudbu, ztvárňovala jsem ji doma tancem, různými způsoby, jak jsem ji cítila. A tak když jsem začala chodit do školy, zapsali mě do baletní školy, kterou vedl baletní mistr Jaroslav Švec, v té době tanečník Národního divadla. Vzpomínám na něj a na tu dobu s velkou láskou. Po třech letech mi doporučil, abych šla do přípravky baletu Národního divadla. To jsem učinila, přijímačky udělala a přijali mě. Chtěla jsem u baletu zůstat, i když tatínek mi vybral jiná povolání. Podle jeho představ jsem měla být buď švadlenou nebo jít na strojní průmyslovku. Ani jedno se naštěstí nevyplnilo, dostala jsem se na pražskou taneční konzervatoř a moje budoucnost byla jasná.

Bylo tak jasné i vaše angažmá po ukončení taneční konzervatoře?
Jak se to vezme. V Národním divadle v Praze, po kterém jsem moc toužila, byl v té době stop stav. Mohla jsem nastoupit buď do Brna nebo do Plzně. Do Brna se mi nechtělo – v té době jsem už měla ráda Františka Tichého, který ovšem působil v Praze. Brno bylo od něj moc daleko, nechtělo se mi tam, a tak byla volba jasná – nastoupila jsem do bližší Plzně. František tam po roce nastoupil rovněž. Vzali jsme se a stali se nejen partnery životnými, ale i tanečním párem. Hodně jsem toho spolu tančili. Nejprve jsme tvořili páry ve sborech, a jak jsme postupně dostávali sóla, přicházely krásné role. Byla jich za tu dobu spousta. Začínali jsme Šeherezádou, pak přišla Marná opatrnost, Giselle, Coppélie, Legenda o lásce…

Už po ročním angažmá jste byla obsazena do titulní role v Novákově baletu Nikotina, následovaly stěžejní role v romantické klasice, komediální a dramatické, charakterní. Co všechno pro vás Plzeň, jako vaše první angažmá, znamenala? Ovlivnila vás?
V Plzni byla výborná atmosféra, velmi přátelská, radostná. Samozřejmě je to místo, které je spojeno s balety, v nichž jsem tančila se svým manželem. Ale byli tu výborní kolegové, hodně vzpomínám na Zdeňka Sudka. On byl tančící duše, spolupráce s ním mi dala hodně. Byl moje matka, několikanásobný milenec a manžel – V Marné opatrnosti mi dělal Mamá Simone, milence například v Carmen – Escamilia a v Anně Karenině manžela. Učila jsem se mít Plzeň ráda, když jsem šla z Prahy do Plně, pak jsem se učila ji nemít ráda, aby mě odchod z ní tolik nemrzel.

Památná byla československá premiéra baletu Rodiona Ščedrina Anna Karenina, kde jste ztvárnila hlavní roli a za svůj výkon jste obdržela Cenu Českého literárního fondu. Jaké místo zaujímá Anna Karenina mezi dalšími dramatickými, charakterově složitými rolemi jako například Gajané, Carmen či Zarema v Bachčisarajské fontáně? Je vaší životní rolí?
Určitě! Na konec premiéry nikdy nezapomenu. Byl to velmi emotivní. Když spadla opona, rozhostilo se hluboké ticho. Postavila jsem se na nohy a čekala jsem, co bude. Rodion Ščedrin byl u nás neznámý autor… Přišel obrovský aplaus. Publikum začalo tleskat a vytleskali 33 opon! Hudebníci už byli převleční, šli domů a my jsme se stále děkovali publiku. Bylo to úžasné a byl to rozhodně největší zážitek v mé taneční kariéře. Představení bylo náročné psychicky i fyzicky. Tři jednání, při kterých opravdu ´neslezete z jeviště´ kromě převleků, a ty se prováděly v portále.

Tančila jste ale i komediální Svanildu v Coppélii nebo Clarice ve Sluhovi dvou pánů a další klasické role. A pak takové, jako byla Anna Karenina. Které vám byly bližší?
Upřímně přiznávám, že jsem neměla ke klasickému baletnímu repertoáru blízko. Neviděla jsem se v něm a moje největší umělecké vyžití bylo v dramatických rolích.

Takové jste vytvářela později i jako choreografka již v Plzni. Za choreografii Molčanovova Macbetha jste obdržela Cenu Zdeňka Hoffbauera. Zajímala vás choreografie vždy, nebo vyplynula z běhu věcí?
Choreografie mě nezajímala vůbec! Počítala jsem s tím, že v tanečním oboru budu pokračovat jako pedagog. Ale když v Plzni dlouhodobě onemocněl šéf baletu a choreograf Gustav Voborník, bylo potřeba, aby někdo zaskočil. A tehdy jsem dostala příležitost nastudovat můj oblíbený balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. Na představení se byla podívat paní docentka Brodská se svými kolegy, velmi se jí líbilo a začala mě přemlouvat, ať jdu studovat choreografii, abych měla tak zvaně ´papír´. Poslechla jsem ji a dodnes se paní docentce klaním a děkuji jí za to! Jednoduché to ale nebylo. V té době jsem jako sólistka baletu tančila, studovala, choreografovala a doma jsem měla dvě malé děti. Dnes sama nevím, jak jsem to mohla stihnout! Nastudovala jsem například Macbetha, Zkrocení zlé ženy, Romea a Julii, jako tanečnice jsem se uchylovala k dramatickým rolím, přišla i Zarema v Bachčisarajské fontáně. A pomalu jsem se blížila ke konci působení v Plzni. Proměňoval se soubor, měnily se názory a já se stávala jakýmsi živým inventářem divadla. A tak jsem ze dne na den v polovině sezóny odešla do Českých Budějovic jako šéfka baletu.