S Michalem Krčmářem o životě baletní Étoile ve Finsku

Michal Krčmář na sebe upozornil před deseti lety jako výrazný talent. Již jako student získal několik cen na mezinárodních baletních soutěžích a po absolvování pražské konzervatoře začal hned tančit sólové role ve Státní opeře Praha: Prince v Labutím jezeře a Popelce nebo Alberta v Giselle. V angažmá zůstal ale jen rok a už od sezony 2011/2012 působí v Finském národním baletu. Nastoupil jako sólista a dnes je Étoile souboru. Patří k našim nejúspěšnějším tanečníkům, ale české publikum jej už trochu ztratilo z dohledu. Michal Krčmář je na vrcholu kariéry, dnes slaví své 30. narozeniny a my jsme využili této příležitosti k rozhovoru o jeho zkušenostech i plánech.

Naše publikum si vás určitě pamatuje ještě z absolventského ročníku. Vzpomínáte si i vy na dobu studií, Bohemia Baletu? Kdo myslíte, že vás nejvíce ovlivnil na škole a připravil na kariéru sólového tanečníka?
Samozřejmě si vzpomínám moc dobře na období, které mě velice dobře připravilo na kariéru profesionálního umělce. Z Taneční konzervatoře hl. m. Prahy to byli hlavně: Jurij Slypyč, špičkový pedagog a kamarád; Jaroslav Slavický, velká persona českého klasického baletu; zesnulý Miroslav Hajn, velký charakter a sakra dobrej chlap. První sezona kariéry v Bohemia Baletu mi dala neskutečnou praxi, flexibilitu poprat se s čímkoli, s jakýmikoli podmínkami a velkou sílu. Moc rád na to vzpomínám. Byl to odvážný krok pro všechny, co jsme do toho šli. 2009–2010 byl také první rok, kdy se Bohemia Balet stal skutečně profesionálním souborem. Tenkrát jsem obdržel pár telefonátů z největších českých baletních souborů, kde mi bylo nabídnuto angažmá a někteří mi dokonce říkali, že nedělám dobře začít kariéru ve „školním souboru“ a pro mou budoucnost je to doslova krok zpátky. Opak byl ale pravdou. Díky Jaroslavu Slavickému jsem si zatančil až až. Jezdil po divadlech v republice, lítal tančit do světa na baletní festivaly, také jsem mohl hostovat ve Státní opeře, v Divadle J. K. Tyla a v Ostravě, což byl velký krok hned první sezonu po konzervatoři.

Jste v kontaktu se svými spolužáky, víte vzájemně, jak se vyvíjejí vaše kariéry?
Ano v kontaktu jsme, máme dokonce naši soukromou skupinu na Facebooku. Sledujeme se navzájem, kdo co tančí, jak se komu daří, a také komu se rodiny rozrůstají. Před čtyřmi lety jsem měl dokonce šanci se potkat na jevišti se svou spolužačkou Nelou Mrázovou (je sólistkou v Ballett Chemnitz), kdy nás oba pozval Jiří Pokorný na hostování do hlavních rolí v baletu Spartakus na zájezd s DJKT.

Po krátkém působení v tehdy samostatném baletu Státní opery Praha jste přešel do Finska. Co vás lákalo na této zemi, když jste měl kariéru velice slibně nastartovanou už doma?
Vždycky jsem toužil odejít, otevřít si obzory, naučit se jazyky. Už na škole jsem obdivoval lidi, kteří měli kuráž opustit ČR a začít od nuly v zahraničí, a věřte mi, není to lehké. Před tímto skokem jsem chtěl mít víc praxe, abych někam nepřišel jako úplný zelenáč. Finsko byla první možnost. Já ji chytil za pačesy a nepustil. Na Finsku mě nic moc nelákalo a abych se přiznal, moc jsem toho o Suomi nevěděl. Zkrátka jsem zkusil první možnost, která byla k mání. Později jsem zjistil, co vše nabízí a jak vše funguje. Jako sólista Státní opery Praha jsem se angažoval v odborech, snažil se bojovat proti ignoranci a rozhodnutích Ministerstva kultury a bývalého ministra Bessera. Byl jsem hodně mladý a naivní. Poslední kapka k mému odchodu bylo rozhodnutí, že když jsme nemohli porazit systém, který zacházel a rozhodoval o umělcích absolutně nekompetentně, tak to zkusím jinde. Jedna z prvních věcí v Helsinkách byla, že jsem vstoupil do odborů a hned se zapojil. Chtěl jsem i nadále přispívat k lepším podmínkám a jednání.

Vystupoval jste od té doby v různých souborech jako host, ale jste zřejmě své domovské scéně věrný. Nikdy jste nechtěl vyzkoušet ještě další angažmá?
Jsem věrný Finskému národnímu baletu, hlavně z toho důvodu, jak v tomto souboru s umělci zachází. Otevřený prostor ke komunikaci všech stran, možnost častého hostování po předchozí domluvě, respektování, ale hlavně podmínky k vykonávání mé práce jsou více než uspokojivé. Díky hostování jsem měl možnost si zkusit, jaké to je pracovat v mnoha jiných souborech. Začátkem roku jsem byl například pozván k hostování v Teatro San Carlo do role prince v baletu Louskáček (v choreografii uměleckého ředitele Giuseppe Piconeho). Musím říct, že práce v neapolském souboru se mi velice líbila.

Máte za sebou už nyní velké množství rolí v inscenacích významných choreografů, v poslední době třeba Vronského v Anně Karenině od Alexeje Ratmanského, tančil jste v Sylvii Johna Neumeiera, v Popelce Davida Bintleyho. Jaké role vás nejvíc ovlivnily, posunuly?
Jedna z takových velkých prvních rolí byl Romeo v choreografii Johna Cranka, kde jsem pocítil velký emoční zlom, hlavně v průběhu prvního představení. To se dost často tanečníkům stává, vlastně všem umělcům. Že na jeviště vstoupí připravení, natěšení a jeviště opustí „jako trochu někdo jiný“. Jsou to magické momenty a může se stát vše, hlavně když je velké emoční herectví propojeno s tancem a krásnou hudbou. Něco podobného jsem pocítil, když jsem připravoval roli naivního studenta Des Grieux v Manon (chor: Kenneth MacMillan). Tuto roli opravdu miluju. Manon je úžasný balet a doufám, že ho český divák někdy okusí v choreografii Kennetha MacMillana.

Práce s kterými choreografy pro vás byla v poslední době nejvíc naplňující?
Na jaře minulého roku jsem pracoval s Alexejem Ratmanským a musím říct, že to bylo něco neuvěřitelného. Moc hezká a překvapivá zkušenost. Mimo to, že je to obrovský profík, skvěle se hýbe a cítí hudbu, moc hezky se chová ke svým tanečníkům, kteří reprezentují jeho choreografii. Jedná s úctou a respektem. Je to moc milý, skromný člověk, a to je pro mě ve všech ohledech důležitější než pracovat s arogantní nafintěnou hvězdou. Taková práce mě naplňuje, uspokojuje, ALE PŘEDEVŠÍM MOTIVUJE!!!

Mimochodem dvakrát jste se setkal s Lifarovou Svitou v bílém. Jaké to je, tančit ji jako student, a pak po deseti letech jako zkušený tanečník?
Já osobně Svitu v Bílém nemám moc rád, a když jsem se dozvěděl, že jí budu tančit znovu, tak jsem moc nadšený nebyl. Ze Svity si užívám pouze variaci Mazurka. Na to, když jsem ji tančil na škole, vzpomínám ale skutečně rád. Cyril Atanassoff, obrovská hvězda pařížské Opery s námi tenkrát pracoval a byla to zkušenost k nezaplacení. Hlavně proto, že byl moc přátelský a hodně nás podporoval. To, že byl skvělý kouč a pedagog, nemusím ani zmiňovat. Ono je to velmi často spojené a bývá to tak. Největší a nejprofesionálnější hvězdy jsou skvělí lidé, nemusejí si nic dokazovat, srážet tanečníkům sebevědomí a zvyšovat si svoje už tak dost nafouklé ego.

Jste dáván samozřejmě za příklad úspěšného absolventa našeho tanečního školství. Když teď vzpomínáte na léta strávená na konzervatoři, jak je zpětně hodnotíte? Je něco, co vám vadilo, co byste změnil na systémové úrovni?
Vzpomínám rád. Jsem taky rád, že už to mám za sebou. Věřím, že když studenta motivujete a zajímáte se o něj, odvede ještě lepší výkony, než když ho pérujete od rána do večera. Je to případ od případu. Někteří studenti chtějí spolupracovat a něco se naučit. Co ale s těmi, co nechtějí…? To přináší otázky: Máme čas na individuální přístup? Zjistit proč nebo co má student za problém? Je toho spousta a ještě více, co tomu předchází. Konzervatoř je především výběrová škola. V momentě, kdy je student přijat, je vybrán experty, kteří věří v jeho potenciál. Konzervatoř není základní škola a často ji studenti vzdají, jelikož neunesou velice náročný časový a fyzický nápor. Důležité je pochopení na obou stranách, jak od kantorů, tak od studentů. Myslím, že hlavně na výběrových školách by si měly být obě strany trochu blíže. Vnímat se navzájem. Já jsem se setkal většinou s chápajícími pedagogy, kteří chtěli pomáhat. Co si myslím, že je moc důležité, je, aby rodiče táhli za jeden provaz s kantory. Komunikovali s nimi a navzájem si věřili. Lehko se to řekne, ale jak říkám: Je to případ od případu, každý je jiný, má jiné problémy a potřeby.

Jednou z vašich nejoblíbenějších rolí je Solor v Bajadéře v choreografii Natálie Makarové. Premiéru měla v roce 1980, ale je stále oblíbená. Co je kouzlem této inscenace?
Kde začít… Preciznost, muzikalita, jednoduchost, kostýmy, režie… V Makarové produkci si vše sedlo tak, jak mělo. Zásluhou toho byl také skvělý tým lidí. Je to nejkrásnější verze vůbec a dlouho bude. Myslím si, že k tomu skoro není co vysvětlovat, každý, kdo se o balet zajímá, ví, o čem mluvím. Mně se tato verze tančí a hraje sama. Co dodat, je to skutečně nádhera, klenot a poklad na repertoáru každého souboru, který má štěstí tančit Bajadéru právě v choreografii Natálie Makarové. Solor je pro mě velice srdcová záležitost, vždy si ho rád zatančím.

Co si myslíte o Bajadéře Javiera Torrese, ve které jste dokonce hostoval v Praze? Setkal jste se i s dalšími jeho balety, jak se vám s ním pracovalo?
Pro mě je Javier velice schopný režisér, který má skvělé nápady. Pracoval jsem s ním hlavně na zbrusu novém baletu Kráska a Zvíře, který jsme mu spolu s baletní mistryní Ingrid Němečkovou a taneční partnerkou Editou Raušerovou pomáhali stavět v Praze v létě 2013. Celovečerní balet měl premiéru v únoru 2014 v Helsinkách. Byl to slušný úspěch. Práce to byla zajímavá, ale někdy choreograficky šíleně překombinovaná, složitá a často se stala neefektní pro oko diváka. Člověka to stálo nesmírné úsilí, provést všechny kroky precizně a do hudby, avšak výsledek se trochu ztrácel v obrovském počtu překrokovaných prvků.

Zatančil jste si také Crankova Oněgina, kterého má na repertoáru i Národní divadlo. Ta role nabízí obrovské rozpětí v individuálním pojetí, od muže krutého a bezcitného až po charakter člověka spíše bezradného a zranitelného. Jaký si myslíte, že je váš Oněgin? A koresponduje Crankovo pojetí s knižním předobrazem hrdiny?
Oněgina jsem si během pár let zatančil několikrát a pokaždé jinak. Tato role je hodně spojena s věkem a zkušenostmi umělce. Poprvé jsem jako Oněgin vystoupil, když mi bylo 24 let. Už tenkrát jsem si uvědomoval, co to obnáší. Vyprofilovat muže v různých situacích a etapách života. Mohl bych skutečně mluvit hodiny o Oněginovi a mé zkušenosti s tímto charakterem, ale na to asi čtenáři nejsou zvědaví… Puškina jsem četl, ale za sebe rozhodně Oněgina jako „hrdinu“ nevidím. Pro mě je to arogantní šlechtic. Má velmi dobré způsoby. Je vychytralý, hráč, nezmar, playboy, rozmazlený životním stylem. Neví, co je v životě opravdu důležité a krásné. Když to zjistí, tak už je pozdě skoro pro všechny jemu blízké… To je jen můj velice, velice, velice stručný pohled.

Nejen Oněgin, ale také Romeo a Julie, Manon, Anna Karenina, Dáma s kaméliemi, mnoho baletů má své literární předlohy. Čtete je při studiu rolí, abyste našel inspiraci pro své postavy, nebo se necháte vést záměry inscenátorů?
Samozřejmě si přečtu vše, co potřebuji před přípravou role. Zhlédnu filmy a dávám velkou část sama sebe do nově vytvářeného charakteru. Některé postavy je jednodušší poznat a zahrát. Jiné potřebují čas na dozrání. Každou roli, kterou jsem kdy tančil a měl jsem šanci se k ní po letech vrátit, tančím pokaždé jinak. Moc mě to baví. Je to taková „soutěž“ sama se sebou. S mým mladším „Já“. Dnes je mi třicet let a nemůžu se dočkat, až se ke mně zase nějaká ta role vrátí. Budu mít šanci zase oprášit a pravděpodobně i úplně předělat, co už jsem jednou dokončil.

Vaše manželka je také tanečnice. Neslévá se vám pak práce a soukromí v jedno? Jaký je váš recept na obranu proti „baletní ponorce“ v domácnosti?
Nikdy jsem to nepocítil, naopak si nedokážu představit být s někým, kdo nerozumí baletu. Nebo kdo nezažil, co to obnáší, být profesionální baletní umělec. Recept je, že o práci moc nemluvíme. Na to je život moc krátký ?.

Jak dalece jiný je život tanečníka ve Finsku v porovnání s Českem? Máte dobré platové podmínky? Co třeba prevence zranění, rehabilitace, servis tohoto druhu v divadle?
Nemůžeme si stěžovat. Finsko je hodně drahá země, ale platy tomu odpovídají. V Poměru platu s cenami vede Finsko, to ví všichni. V divadle máme skvělé zázemí, fyzioterapii i ordinaci lékaře. Rehabilitace řeší každý po svém. Někdo navštěvuje soukromou fyzioterapii nebo doktora. Je to hodně podobné ve všech souborech.

A řeší se „druhá kariéra“ tanečních umělců? Vy jste ještě velmi mladý a na vrcholu sil, takže se vás to zatím netýká, ale…
Ve Finsku je taneční důchod, do kterého se odchází ve čtyřiačtyřiceti letech. Zatím jsem svou druhou kariéru neřešil. Určitě nevylučuji ani úplně balet opustit a odstěhovat se na jih do tepla po dlouhých letech studeného Finska. Najít si absolutně normální práci a užívat si důchod. Příležitostně učit na baletních školách, čemu se věnuji, když mám chvíli volna, už posledních pár let. Zatím nechávám tyto dveře další kariéry otevřené.

Nemohu se nezeptat na to, jak trávíte čas v karanténě. Jak se vůbec Finsko s krizí popasovalo, jaká opatření se vás tanečníků dotkla?
Myslím, že jsme všichni tímto tématem unavení. Bohužel je stále aktuální, ale důležité je nežít ve strachu. Média často zmanipulují mysl člověka nečekaným způsobem. Brát vše s rezervou, opatrnost, naslouchání instinktu a zdravému rozumu může zachránit víc životů než opatření, která jsou v některých případech přehnaná.
V Helsinkách jsme byli doma, jako skoro všichni po celém světě. Organizovaly se dobrovolné tréninky, schůzky online a čekalo se na další nařízení vlády. Myslím, že Finsko zvládlo krizi obstojně, ale všechno ukáže čas.

Je pro vás horší nemožnost trénovat a vystupovat, nebo vám schází kontakt se souborem? Tanečníci jsou výjimečně družní „tvorové“ zvyklí na stálou fyzickou blízkost a dotek druhých…
Nejvíc mi chybí jeviště. Já nesnáším baletní sály, v baletním studiu se vždy cítím jako host na návštěvě a na jevišti jsem konečně doma. Díky karanténě jsem měl možnost spoustu času trávit s naší desetiměsíční dcerou, takže pro nás to dopadlo dobře. Na jaře jsem měl hodně cestovat a vystupovat v Kazachstánu, Londýně, Rize, Milánu a Magdeburgu. Takhle jsem měl ale čas na to, co je opravdu důležité.

Hodně se v posledních měsících začalo trénovat podle streamů baletních hodin a mnoho souborů se rozhodlo zveřejnit záznamy svých inscenací. Neobjevil jste na síti nějaké poklady jako divák?
Přiznám se, že jsem na nic nekoukal a nic nehledal. Během karantény jsem absolutně vypnul a žil hlavně jako manžel a táta. Balet jsem vůbec netrénoval. Dávám přednost jiným metodám, jelikož balet dělám celou sezónu v práci.

Máte české, nebo finské občanství?
Mám české občanství. Finské ani neplánuji dělat a díky EU ani nepotřebuji.

Je pro vás důležité vědět, kde jsou vaše původní kořeny? Národní písně, historie národa, čeština jako jazyk románů a básní… Předáte něco z toho dědictví své dceři? Já si třeba nedovedu představit, že bych žila v cizině, ale neukázala svým dětem krásu veršů Sládka nebo Nezvala, nebo by neznaly Mánesa, Kosárka, Mařáka, nevěděly, že jsou ze stejné „líhně“. Přitom vím, že dvojí identita by je mátla. Myslíte, že takové dilema nebudete mít?
Na svou dceru mluvím česky každý den, manželka zase italsky. Oba se také už čtvrtým rokem pomalu učíme jazyky druhého a děláme slušné pokroky. Učím malou česky, aby se v budoucnu mohla dozvědět něco o kultuře svého táty, když ji to bude zajímat. Naše dcera Sofia je dítětem Evropy. Narozena ve Finsku, s kořeny z Itálie a ČR. Budeme ji s mojí ženou vychovávat tak, aby měla otevřenou mysl pro všechny kultury. Každá má spoustu krásného co nabídnout. Rozhodně jí nebudeme žádnou vnucovat, ani upřednostňovat. Až přijde čas, sama si zvolí svou cestu a bude následovat, po čem touží.

Příležitostně se věnujete vlastní tvorbě. Máte v současnosti inspiraci pro nějakou novou choreografii? Vidíte to jako možnost další realizace, až jednou přestanete tančit?
Choreografovat mě moc baví. S časem je to o dost horší, jelikož jsem plně vytížen jako První sólista ve FNB a na dalších místech. Rozhodně bych se tomu nebránil. Nápadů mám spoustu. Baví mě režie, která je pro mě moc důležitá.

Zatím máte před sebou určitě ještě dlouhou kariéru. Jaké role a choreografie vás čekají v nadcházející sezoně?
Pokud vše zůstane tak, jak je to naplánováno v tento moment, jako první mě čeká Konrad v baletu Le Corsaire (Korzár), snad nejznámější verze v choreografii Anny-Marie Holmes, pak úplně nový celovečerní balet a zajímavý projekt Mr. Jekyll and Mr. Hyde, na kterém jsem začal pracovat už na jaře jako Mr Hyde (režie a choreografie Val Caniparoli), další světová premiéra baletu Labutí jezero od bývalého šéfa Australského baletu Davida McAllistera… Je toho hodně nového, spousta baletů, které se vrací na repertoár a mám také rozjednané hostování na velmi zajímavých místech v úžasných představeních, ale detaily si zatím nechám pro sebe.

Moc Vám děkuji za Váš čas, Lucie. S českými diváky se pro tento moment loučím a doufám, že budu mít brzy příležitost se vrátit a vystoupit opět doma. Přeji všem příjemné léto plné pohody, odpočinku, zdraví a lásky. Ostatní není důležité.

S úctou Michal Krčmář

Práci Michala Krčmáře můžete sledovat na webových stránkách www.michal-krcmar.cz

a na sociálních sítích:

Instagram: https://www.instagram.com/michalkrcmarofficial/
Facebook: https://www.facebook.com/MichalKrcmarCZ/
YouTube: https://www.youtube.com/user/MichalKrcmar

Redakce Opery PLUS přeje Michalu Krčmářovi v jeho další kariéře především hodně zdraví a mnoho krásných nových rolí!