S Michalem Krčmářem o životě baletní Étoile ve Finsku

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mimochodem dvakrát jste se setkal s Lifarovou Svitou v bílém. Jaké to je, tančit ji jako student, a pak po deseti letech jako zkušený tanečník?
Já osobně Svitu v Bílém nemám moc rád, a když jsem se dozvěděl, že jí budu tančit znovu, tak jsem moc nadšený nebyl. Ze Svity si užívám pouze variaci Mazurka. Na to, když jsem ji tančil na škole, vzpomínám ale skutečně rád. Cyril Atanassoff, obrovská hvězda pařížské Opery s námi tenkrát pracoval a byla to zkušenost k nezaplacení. Hlavně proto, že byl moc přátelský a hodně nás podporoval. To, že byl skvělý kouč a pedagog, nemusím ani zmiňovat. Ono je to velmi často spojené a bývá to tak. Největší a nejprofesionálnější hvězdy jsou skvělí lidé, nemusejí si nic dokazovat, srážet tanečníkům sebevědomí a zvyšovat si svoje už tak dost nafouklé ego.

Jste dáván samozřejmě za příklad úspěšného absolventa našeho tanečního školství. Když teď vzpomínáte na léta strávená na konzervatoři, jak je zpětně hodnotíte? Je něco, co vám vadilo, co byste změnil na systémové úrovni?
Vzpomínám rád. Jsem taky rád, že už to mám za sebou. Věřím, že když studenta motivujete a zajímáte se o něj, odvede ještě lepší výkony, než když ho pérujete od rána do večera. Je to případ od případu. Někteří studenti chtějí spolupracovat a něco se naučit. Co ale s těmi, co nechtějí…? To přináší otázky: Máme čas na individuální přístup? Zjistit proč nebo co má student za problém? Je toho spousta a ještě více, co tomu předchází. Konzervatoř je především výběrová škola. V momentě, kdy je student přijat, je vybrán experty, kteří věří v jeho potenciál. Konzervatoř není základní škola a často ji studenti vzdají, jelikož neunesou velice náročný časový a fyzický nápor. Důležité je pochopení na obou stranách, jak od kantorů, tak od studentů. Myslím, že hlavně na výběrových školách by si měly být obě strany trochu blíže. Vnímat se navzájem. Já jsem se setkal většinou s chápajícími pedagogy, kteří chtěli pomáhat. Co si myslím, že je moc důležité, je, aby rodiče táhli za jeden provaz s kantory. Komunikovali s nimi a navzájem si věřili. Lehko se to řekne, ale jak říkám: Je to případ od případu, každý je jiný, má jiné problémy a potřeby.

Michal Krčmář se Světlanou Zacharovou v baletu Bajadéra (Finnish National Ballet, foto Mirka Kleemola)

Jednou z vašich nejoblíbenějších rolí je Solor v Bajadéře v choreografii Natálie Makarové. Premiéru měla v roce 1980, ale je stále oblíbená. Co je kouzlem této inscenace?
Kde začít… Preciznost, muzikalita, jednoduchost, kostýmy, režie… V Makarové produkci si vše sedlo tak, jak mělo. Zásluhou toho byl také skvělý tým lidí. Je to nejkrásnější verze vůbec a dlouho bude. Myslím si, že k tomu skoro není co vysvětlovat, každý, kdo se o balet zajímá, ví, o čem mluvím. Mně se tato verze tančí a hraje sama. Co dodat, je to skutečně nádhera, klenot a poklad na repertoáru každého souboru, který má štěstí tančit Bajadéru právě v choreografii Natálie Makarové. Solor je pro mě velice srdcová záležitost, vždy si ho rád zatančím.

Co si myslíte o Bajadéře Javiera Torrese, ve které jste dokonce hostoval v Praze? Setkal jste se i s dalšími jeho balety, jak se vám s ním pracovalo?
Pro mě je Javier velice schopný režisér, který má skvělé nápady. Pracoval jsem s ním hlavně na zbrusu novém baletu Kráska a Zvíře, který jsme mu spolu s baletní mistryní Ingrid Němečkovou a taneční partnerkou Editou Raušerovou pomáhali stavět v Praze v létě 2013. Celovečerní balet měl premiéru v únoru 2014 v Helsinkách. Byl to slušný úspěch. Práce to byla zajímavá, ale někdy choreograficky šíleně překombinovaná, složitá a často se stala neefektní pro oko diváka. Člověka to stálo nesmírné úsilí, provést všechny kroky precizně a do hudby, avšak výsledek se trochu ztrácel v obrovském počtu překrokovaných prvků.

Michal Krčmář v baletu Oněgin, Taťána – Salla Eerola (foto Mirka Kleemola)

Zatančil jste si také Crankova Oněgina, kterého má na repertoáru i Národní divadlo. Ta role nabízí obrovské rozpětí v individuálním pojetí, od muže krutého a bezcitného až po charakter člověka spíše bezradného a zranitelného. Jaký si myslíte, že je váš Oněgin? A koresponduje Crankovo pojetí s knižním předobrazem hrdiny?
Oněgina jsem si během pár let zatančil několikrát a pokaždé jinak. Tato role je hodně spojena s věkem a zkušenostmi umělce. Poprvé jsem jako Oněgin vystoupil, když mi bylo 24 let. Už tenkrát jsem si uvědomoval, co to obnáší. Vyprofilovat muže v různých situacích a etapách života. Mohl bych skutečně mluvit hodiny o Oněginovi a mé zkušenosti s tímto charakterem, ale na to asi čtenáři nejsou zvědaví… Puškina jsem četl, ale za sebe rozhodně Oněgina jako „hrdinu“ nevidím. Pro mě je to arogantní šlechtic. Má velmi dobré způsoby. Je vychytralý, hráč, nezmar, playboy, rozmazlený životním stylem. Neví, co je v životě opravdu důležité a krásné. Když to zjistí, tak už je pozdě skoro pro všechny jemu blízké… To je jen můj velice, velice, velice stručný pohled.

Nejen Oněgin, ale také Romeo a Julie, Manon, Anna Karenina, Dáma s kaméliemi, mnoho baletů má své literární předlohy. Čtete je při studiu rolí, abyste našel inspiraci pro své postavy, nebo se necháte vést záměry inscenátorů?
Samozřejmě si přečtu vše, co potřebuji před přípravou role. Zhlédnu filmy a dávám velkou část sama sebe do nově vytvářeného charakteru. Některé postavy je jednodušší poznat a zahrát. Jiné potřebují čas na dozrání. Každou roli, kterou jsem kdy tančil a měl jsem šanci se k ní po letech vrátit, tančím pokaždé jinak. Moc mě to baví. Je to taková „soutěž“ sama se sebou. S mým mladším „Já“. Dnes je mi třicet let a nemůžu se dočkat, až se ke mně zase nějaká ta role vrátí. Budu mít šanci zase oprášit a pravděpodobně i úplně předělat, co už jsem jednou dokončil.

Vaše manželka je také tanečnice. Neslévá se vám pak práce a soukromí v jedno? Jaký je váš recept na obranu proti „baletní ponorce“ v domácnosti?
Nikdy jsem to nepocítil, naopak si nedokážu představit být s někým, kdo nerozumí baletu. Nebo kdo nezažil, co to obnáší, být profesionální baletní umělec. Recept je, že o práci moc nemluvíme. Na to je život moc krátký ?.

Jak dalece jiný je život tanečníka ve Finsku v porovnání s Českem? Máte dobré platové podmínky? Co třeba prevence zranění, rehabilitace, servis tohoto druhu v divadle?
Nemůžeme si stěžovat. Finsko je hodně drahá země, ale platy tomu odpovídají. V Poměru platu s cenami vede Finsko, to ví všichni. V divadle máme skvělé zázemí, fyzioterapii i ordinaci lékaře. Rehabilitace řeší každý po svém. Někdo navštěvuje soukromou fyzioterapii nebo doktora. Je to hodně podobné ve všech souborech.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat