S Petrem Polou o Malé inventuře, novém divadle a prasklinách kolem nás

Malá inventura na nás vychrlí 30 představení a performancí za 8 dní, výjimkou není 5–6 událostí denně na několika scénách. Kdo je ideální divák Malé inventury? A dal by se čistě teoreticky stihnout úplně celý program?
Festival se stihnout celý nedá. Naštěstí žijeme v době, kdy ideálů můžeme mít nepočítaně a tomu odpovídá i program Malé inventury. Úplnost tedy není naším ideálem. Všimla sis, že často ta nejlepší představení jsou ta, která jsi neviděla? Vytvářejí tušené pozadí, na kterém vnímáš ty, která jsi viděla. Takové průhledy, které bystří tvůj zrak. Teď si tě ale trochu dobírám. Což je ale v logice letošního ročníku festivalu, jehož leitmotivem je prasklina.

Malá inventura patří mezi ty festivaly, které hledají nové pohledy na divadlo i nové diváky, kteří mají chuť nechat se do toho dobrodružství vlákat. Jinak ve skutečnosti se program spíše zeštíhluje, 5-6 událostí je výjimka a v rámci toho jsou i doprovodné aktivity pro profesionály. Ti jsou ale zvyklí, že divadlo je i práce.

A psaní o divadle je taky práce! (Kocour vrací úder.) S jakými vizemi Malá inventura začínala před dvaceti lety, a jaké ambice má dnes? Je možné udržet poslání takového festivalu bez výrazné proměny?
Malá inventura začala (a teď trochu spekuluji, nebyl jsem u založení) z potřeby vytvořit novou platformu pro to, co v té době rašilo v divadle jako nové, a pomáhala prošlapat trasy a stezky, které do té doby neexistovaly. Domnívám se, že od počátku zde byla snaha „dizajnovat“ festival jako showcase, který zviditelní určitý typ tvorby a nahlížení na divadlo. Festival začal na pravidelné bázi dávat hlas umělcům, umělkyním a uměleckým skupinám, kteří svůj hlas teprve hledali, k tomu adekvátně utvářet nová publika. Ne že by zde žádná tradice nebyla, ale v duchu doby bylo i proměnit pojmosloví a obecný étos, který si s nezávislým divadlem spojoval nějaký spíše okrajový nebo protestní rozměr. Z alternativy se stávaly alternativy. A velkou roli zde zároveň hrála potřeba dostat takzvaně nové divadlo z Prahy, rozšiřovat perspektivy, budovat novou infrastrukturu, pronikat do povědomí i v odlehlejších destinacích ČR. To zároveň šlo ruku v ruce posláním Nové sítě, která si ve stejnou dobu formovala strategické cíle a snažila se budovat paralelní divadelní infrastrukturu v regionech ČR.

A v tomto se festival do dnešního dne nezměnil, jen se rozvinul do tělesa, které snad odpovídá století, ve které se nacházíme, a snad i desetiletí. Zmíněnou kontinuitu považuji za zásadní, stále se snažíme směle surfovat na proměnách reality, pokud bych měl parafrázovat jeden ze souborů, které na festivalu letos opět vystoupí. Proměna je naší kontinuitou.

Rozpětí je extrémně široké – od tanečních inscenací přes objektové a loutkové divadlo, participativní projekty, které nefungují bez ochoty diváků, autorské inscenace činoherního typu a všechny kombinace žánrů navzájem. Co určuje, které divadlo se dá označit za „nové“?
Přiznám se, že touto otázkou jsem se dříve hodně zabýval, dnes už si s tím spíš jen tak pohrávám. Pojďme si zahrát malou hru na otázky. Co je nové, poznáte jen tehdy, pokud dokážete rozpoznat, co je staré. Ale co když to staré stále trvá a vy se proti němu každý rok snažíte postavit něco nového? Bude toto nové stále ještě nové, pokud to děláte opakovaně? A co nové, které nedostalo příležitost být nové, zestárlo nespatřené? Co nové, které se každý rok rodí jako staré, a staré, které se stále k údivu náš všech stává novým?

Stále „nové“ mísení žánrů, radost z jejich překračování, je vracející se motiv vývoje moderního umění a zároveň postrach reformátorů divadla. Zvláštní je, a cítím to i z tvé otázky, jak nás to stále překvapuje. Žánry se pomalu nebo rychleji rozpouštějí, mísí, slévají už více než půl století. Člověk poprvé stanul na měsíci v době, kdy umělci za sebou měli desetiletí objevování síly interaktivity, pořádaly divadelních eventy a experimentovali.

Překračování hranic patří spíš k tomu, co je trvalé než nové. A to dokonce natolik, že vzniká jakýsi nový povrch, od kterého se současné divadlo může odrážet. Doslovně i metaforicky. Zdá se mi, že nová je jakási pružnost nebo plasticita, která se zde rodí. Povrchy dnes poukazují na nové hloubky, které jsou už v tom povrchu samotném. Možná to nás dnes nejvíc vzrušuje i děsí. Tyto hloubky jsou zvláštně nestálé a mají i sobě vlastní tělesnost, určitou barvu, pohlaví a prochází jimi trhlina, která je sdílená, ale pokaždé jiná.

Veškerá ta kombinatorika, kterou mísení přináší, je fascinující a je strašně dobře, že jsme si touto fází prošli. V současnosti je ale třeba tento bohatý experimentální potenciál zapojit do nějaké širší perspektivy. Což vlastně opět není vůbec nové, svět stále praská v centrech i na okrajích, a k tomu přispívá i divadlo. Zviditelňuje cesty, jak se na tom můžeme společně podílet.

Možná se neptám tak úplně za sebe jako spíš za svého čtenáře coby personu – vedu „taneční“ sekci média, tudíž bych se měla orientovat na tanec. To, co se příliš vymyká, vzbuzuje otázky nejen mezi čtenáři, a jednou z nich samozřejmě je: „Proč o tomhle píšete, když to nebyl tanec?“ Přitom je to snadné – nechci nikoho ochudit o něco zajímavého, podnětného, přínosného. Možná je to nezařaditelné, nezapadá to do škatulky, ale já cítím, že to sem patří. Takže já se třeba musím vymezovat a kličkovat z titulu své práce. Ale pak mě baví, že banální otázka dokáže dát impulz k odpovědi, která jde pod povrch. Ostatně, letos jsme i mediálním partnerem Malé inventury, naštěstí jsem asi dvě třetiny jejího programu už viděla. (smích) Každopádně teď banální otázka č. 2: Proč se pražská Malá inventura koná v únoru? Není to asi ani manažersky příjemný čas, ještě nejsou známé výsledky grantů MK.
Má to své výhody i nevýhody. Pro uměleckou scénu je to jednoznačně výhoda, premiéry z loňského roku ještě nezastaraly a diváci jsou spíš zvědaví a taky odpočatí po té pravidelné podzimní smršti. Zároveň je to pro divadla i vhodný čas plánovat výjezdy. Jarní vlna divadelních festivalů má teprve přijít a nic moc se jinak neděje, právě protože nikdo nezná výsledky grantů. Provozně je to velký risk, a často mám pocit, že se snažíme chodit po vodě. Každý rok se snažím přesvědčovat, že alespoň našemu hlavnímu donorovi (MK ČR) můžeme nabídnout festival připravený ke spuštění, plný skvělých divadelních událostí, za kterým stojí obrovské penzum práce a úsilí skvělého týmu, což je snad slušná motivace k jeho přiměřené podpoře.

Mottem festivalu je letos hledání „prasklin“ – v systému a možná i v lidech samotných. Jak se ale takové téma prakticky hledá? Člověk chodí na všechny premiéry, na které během roku může, a rentgenuje očima, kde se v nich objeví něco obsahově nebo fyzicky rozervaného, a hned přemýšlí, jestli je to adept na festival? Jak poznat, která „prasklina“ je nosná?
Tohle všechno se hodí, zároveň je to jednodušší i složitější. Předpokladem je skvělá spolupráce s Karolinou Plickovou, se kterou připravujeme program už třetí rok. Karolina je výborná parťačka pro vnímání divadla z co nejširších perspektiv. Můžeme se zcela otevřeně bavit, myšlenkově perlit a diskutovat. Zároveň k sobě máme důvěru a myslím, že se dobře doplňujeme.

Je třeba říct, že téma nebo leitmotiv festivalu v těchto společných ročnících vznikal pokaždé jinak, někdy si uplynulá divadelní sezóna jakoby říká o nějaké téma, jako když jsme loni sledovali hranice doteku, určitou zvláštní citlivost, kterou vybrané projekty doslova probouzely. Letos se naopak prasklina objevila jakoby ve zpětném zrcátku, až potom, co jsme se shodli na finálním výběru. Nutno říct, že takto hazardovat si můžeme dovolit proto, že na festival se soubory hlásí samostatně, ať už skrze nominace domovských scén nebo prostřednictvím open callu. Nemusíme tedy celý rok sledovat divadelní scénu s nějakým konkrétním fokusem. Nejsme inženýři, spíše milovníci DIY. A jak to bude příští rok? Netušíme. A to je na tom to nejlepší.

Tyhle metafory typu „prasklina“ jsou super věc, jako člověk ryze literární je miluji a vyžívám se v nich někdy i na úkor srozumitelnosti své vlastní publicistiky. Divadlo je ale také hodně konkrétní, hmatatelné a přímočaré – a takovému asi věřím víc, než když se pokrývá příměry, jinotaji a náznaky. (Mě k tomu jako konkrétna napadají třeba: rozchody, protesty, generační spory, odmítání pokračovat v zajetých kolejích, žít jiný život, než chce rodina nebo stát, promlouvání o násilí tam, kde se běžně mlčí, fyzický zápas, válka, vzdor, revoluce, rozbíjení symbolů, odhalování křivd… ledovce pukající teplem a země praskající slunečním žárem… Takže si představuji, že něco takového uvidím.)
Ano, jistě. Zajímavé je, že tato jinotajná, zahloubaná dimenze se letos objevuje v řadě textů k uvedeným projektům. Když o tom tak přemýšlím, asi jsme se tím trochu nakazili. Ale divadlo je i nákaza, nebo ne? Záplava událostí, které v každém okamžiku přicházejí z několika směrů, je zahlcující, nestrukturovaná, a tedy i nesrozumitelná. Čeká na tebe, až ji nějak pojmeš. Informační toky jsou překotné a např. i pro člověka, který se sebevíc snaží udržet alespoň nějaké povědomí o tom, co se děje kolem, je to sisyfovský úkol. Je to jako kontinuální odrůstání, které nelze kontrolovat. Tam kde jsi, už vlastně nejsi, tak rychle se věci mění. Z toho plyne podivná maniodepresivita, která má ale spíš kolektivní než individuální rozměr.

Všechny ty příklady, které uvádíš, mají v sobě něco destruktivního, rozvratného a bolestného. Přitom my prasklinu jednoznačně vnímáme jako kladnou hrdinku! Země radostně praská, elektřina jiskří, voda perlí a člověk se mění… Praskliny nás konfrontují s něčím, co číhá za rohem nebo za dvěma a co existuje právě způsobem, který nikdy nebude samozřejmý ve smyslu generačních sporů, války, nebo revolucí.

A to se týká i té pověstné konkrétnosti nebo přímočarosti divadla. V divadle jsi odkázaná na to, co vidíš, slyšíš, cítíš. A pokud tam něco není ztělesněné, tak o tom prostě nikoho nepřesvědčíš. Je pozoruhodné, jak se v divadle často hraje o tom, co je zdánlivě konkrétní, přímočaré, ale přitom to tam prostě hmatatelně není. Myslím, že to může být další charakteristika současného divadla, že si ho prostě jen tak nemůžeš vymyslet. Potom totiž jen přesvědčuješ diváky, že mají vnímat něco, co tam není. Buď s nimi manipuluješ nebo je máš za hlupáky.

Hodně rychle a pečlivě jsme mimochodem také vytlačili ne tak dávnou zkušenost covidové pandemie. Poučili jsme se nějak z téhle krize? Změnilo se něco třeba právě v organizování festivalu, v jeho pojetí dramaturgie?
Je to tak. Covid odešel stejně rychle jako přišel. Jestli přinesl něco podstatného, tak ještě intenzivnější pocit globálního propojení a vzájemné závislosti. Byli jsme zvyklí, že katastrofy se dějí jen na konkrétních místech, ale celek je v pořádku. Země je něco, co nás nese, bezpečná základna, která od nás nic nechce. To už neplatí. Ukázal, že nemáme nějaké všespásné recepty na přežití a nechal nás to pocítit, všechny do jednoho. Jestli měla pandemie přinést něco dobrého, tak proměnu pohledu na globální perspektivy našeho života na zemi. Pokud jde o Malou inventuru, těsně před prvním lockdownem jsme uzavřeli do té doby nejrozsáhlejší ročník festivalu. A vnímám to tak, že i nás covid jakoby pomyslně klepl přes prsty. O té doby se snažíme být skromnější a brát humor jako nejlepšího krizového managera.

Malá inventura je hodně o networkingu, vytváření prostoru, dá se říct, že je to stejným dílem festival pro diváky z „civilu“ jako přímo pro umělce?
Festival vytváří takovou mapu zajímavých počinů za uplynulý rok a v mapách lze číst různě. Běžný divák se inspiruje, na co by mohl v následujících měsících zajít, zaškrtává si v mapě divadel a míst v Praze plán budoucích cest. Profesionálové zúročí velkou koncentraci odborné veřejnost, proberou možnosti spolupráce, zhodnotí divadelní nabídku a naplánují cesty umělců a umělkyň na svou domovskou scénu nebo festival.

Co všechno se pro participující umělce a pro odbornou veřejnost chystá?
Letos je to opět celkem rozmanité a bohaté. Vedle klasických servisních a networkingových formátů jako je burza projektů Sbal ho/ji/to se například vydáme do Valdštejnské lodžie s PerformanceBusem, potkáme se s většinou poskytovatelů tvůrčích rezidenčních pobytů v ČR v rámci sympozia ART-IN-RES nebo budeme diskutovat s experty o situaci kulturních a kreativních odvětví ve střední Evropě v rámci workshopu, který pořádáme společně s Kreativní Prahou.

Důležité je, že těmito aktivitami se festival stává tranzitním místem i pro odborníky, kteří dejme tomu tolik nesledují nezávislou scénu. Vznikají tak překryvy, které v konečném důsledku mají pozitivní dopad na všechny strany. Příkladem může být programový blok, který před třemi lety inicioval diskuzi mezi zástupci nezřizované a zřizované scény. V průběhu času tato aktivita prošla řadou akcí, jako bylo setkávání dramaturgů a dramaturgyň v ČR, série workshopů k problematice koprodukcí. A nyní pokračuje spoluprací mezi festivaly v Praze (Malá inventura), v Brně (Divadelní svět Brno) a Kutné Hoře (Divadelní festival Kutná Hora).

Kolik přijíždí na festival zahraničních promotérů a odborníků?
Pohybujeme se v rozmezí 40–65.

Jakou získává Malá inventura zpětnou vazbu? Stalo se, že se na festivalu urodila nějaká nová umělecká spolupráce, vznikl soubor, že se skutečně lidé „našli“?
Takových setkání se děje mnoho, nejpočetnější jsou výjezdy, domluvené rezidence, různé umělecké spolupráce, kdy si prostě padnou do oka dva umělci z různých zemí. Networkingový potenciál festivalu je i v tom, že se již dopředu počítá s velkou koncentrací umělců, umělkyň, dramaturgů, dramaturgyň, producentů, producentek… a ti, když si třeba už dopředu domlouvají společná setkání, využívají právě potenciálu Malé inventury v Praze. To je však běžný model na bázi veletrhu.

Kde všude budou letos Malé inventury v regionech? Jak se pro ně dramaturgie liší?
Festival se pravidelně od června do listopadu dává na cestu do Kuksu, Jičína, Jihlavy, Českých Budějovic, Karlových Varů a Rožnova pod Radhoštěm. Dramaturgie vychází z programu pražské Malé inventury, ale obohacuje se ať už o starší projekty, které třeba ještě nebylo možné ukázat, a hlavně preference dramaturgů v daných místech. Ti sami vědí nejlépe, jak pracovat s místním divákem, čím ho potěšit spíše než vyděsit. (smích)

Nemáte nějakého „Průvodce pro bezradného diváka“, který by chtěl vidět zásadní kusy, ale ví, že celý festival nemůže stihnout?
Zásadní kusy myslím jsou takové, které s tebou nějak pohnou a nabídnou ti otázky, které tě pak provází delší dobu. Na každého z nás čekají taková představení, které jsou ale jen jeho. Často to nebývají ta, která se považují za to, co bys určitě měl vidět, protože se to prostě šušká nebo se o tom v nějaké anketě shodlo spoustu kritiků. To je za mě spíš aritmetika a zákon většiny. Program Malé inventury je výběrem právě takových představení, která v sobě mají nějaký potenciál stát se pro své diváky něčím iniciačními a podnětnými. Některá na kratší, některá na delší dobu. Ale hlavně, já nevěřím na bezradné diváky.

Nějaký tip, jak dostat na představení Malé inventury takové diváky, pro které je životním zážitkem, když před čtyřiceti lety viděli Hamleta s Němcem a prostě si neumí představit, že divadlo může být divadlem bez realismu a excelence?
Baví mě přemýšlet v paralelách. Divadlo, na rozdíl např. od výtvarného umění, nemá sbírky a muzea, kde by se dalo navštěvovat klasická díla. Všechno se děje teď a pak už nikdy. A tak je za mě v pořádku, že někdo chodí do divadla jako do muzea. A teď si představ paralelní realitu, ve které parta fanoušků Hamleta a Němce kuje pikle, jak přesvědčit jinou podivnou skupinku fanoušků Malé inventury o kvalitách, jak ty říkáš, realizmu a excelence. A říkají si, jak jim to může stačit, vždyť tam není na co koukat a je to tak výstřední. (ještě větší smích)

Tak snad jsme potenciální návštěvníky Malé inventury nevylekali, ale namotivovali. Festival už je za dveřmi – koná se od 20. do 28. února.

Petr Pola je dramaturg, divadelní kurátor a odborný pracovník v neziskovém sektoru. Studoval řadu oborů, technický, filozofický i umělecký, nakonec vystudoval estetiku na FF UK (Ph.D) a katedru alternativního a loutkového divadla DAMU, obor dramaturgie (MgA.). Je spoluzakladatelem a dramaturgem autorského divadla Anička a letadýlko, které v roce 2023 oslavilo 20 let své existence. Od roku 2014 působí v kulturní neziskovce Nová síť, v současnosti je uměleckým ředitelem a dramaturgem festivalu Malá inventura. Od roku 2017 také vyučuje na Katedře filozofie Západočeské univerzity v Plzni a příležitostně publikuje odborné studie.