Sametové baletní gala ve znamení jednoho velkého proč

  1. 1
  2. 2
Na sobotu 16. listopadu, předvečer 30. výročí Sametové revoluce, si soubor baletu Národního divadla připravil ve Stavovském divadle gala představení k oslavě tohoto přelomového bodu v české historii. Program byl utajen téměř až do dne akce, smysl zůstal důmyslně skryt i po jejím skončení.
Sametové baletní Gala – Fighting for one thing – soubor Baletu ND (Balet ND 2019, foto Serghei Gherciu)

Hned na úvod je potřeba vyjasnit jedno – proti tanečním výkonům jednotlivých členů souboru není možné říct jediného křivého slova. Všichni dělali, co mohli a interpretace vybraných choreografií se zhostili se samozřejmou profesionalitou. Problémem tak nebyli oni, ale prakticky všechno ostatní – od skladby večera, přes naprosto nejasnou a při nejlepší vůli poněkud chaotickou dramaturgii, až po účel takto vystavěného gala.

Představení sestávalo z jedenácti děl současných tvůrců, na čtyřech se podíleli aktuální či bývalí členové pražského baletního souboru, z toho byli tři Češi (Matěj Šust, Viktor Konvalinka, Marek Svobodník). Zbylých sedm choreografií se rekrutovalo ze zahraničí. Jsem daleka toho se domnívat, že k oslavě českého státního svátku by měli přispívat toliko tuzemští tvůrci, jelikož hodnoty jako svoboda, demokracie a boj proti útlaku jsou jak pevně, byť možná trochu naivně, doufám dostatečně mezi a nadnárodní. Tvořím-li však gala představení k jednomu účelu, jímž zaštiťuji jeho existenci, možná by nebylo od věci, kdyby se vybraná díla alespoň rámcově tematicky stýkala, či byla zastřešena jednotící myšlenkou, nebo kdyby něco spojovalo jednotlivé tvůrce – ať už národnost, pole působnosti, generační příslušnost, cokoli, čeho by se dalo chytit a neutopit se ve zmatené směsici čehosi…

Sametové baletní Gala – There – Matěj Šust, Zuzana Příhodová (Balet ND 2019, foto Serghei Gherciu)

Nutno podotknout, že „lokálním“ tvůrcům, mezi něž vedle zmíněných pánů patřila i dvojice sehraných Francouzek Morgane Lanoue a Alice Petit, jejichž kratičká choreografie More I Cannot Wish You za doprovodu živé hudby a zpěvu demi sólistky Kristiny Kornové celý večer otevírala, se možná mimoděk podařilo udržet jistý společný kurz a zacílení na sametové téma, byť pokaždé s mírně jinou perspektivou a přístupem. Hledat obdobnou spojnici mezi ostatními choreografiemi a nahlížet jejich hlavní myšlenky optikou oslavy 17. listopadu se však zdá přinejmenším křečovité.

Sametové baletní Gala – More I Cannot Wish You – Alice Petit, Morgane Lanoue (Balet ND 2019, foto Serghei Gherciu)

Nejsilněji a rovněž nejdoslovněji byl motiv revoluce zpracován Markem Svobodníkem v závěrečném Fighting For One Thing volně inspirovaným událostmi na ambasádě Spolkové republiky Německo, přes niž se od léta 1989 pokoušely desítky obyvatel NDR dostat na Západ. Choreograf se jako jediný rozhodl vytvořit skutečný divadelní tvar, na scénu postavil živou kapelu, kterou od tanečníků oddělovaly vysoké ploty, proti nimž se tlačil stále se rozrůstající dav. Vše nicméně skončilo snad až podivně rychle, jakoby odseknutě, jakkoli silně a překvapivě nepateticky výjev skupiny s cinkajícími svazky klíčů zapůsobil, a zanechal minimálně ve mně pocit nedořečeného a touhu dozvědět se od choreografa víc.

Sametové baletní Gala – Fighting for one thing – soubor Baletu ND (Balet ND 2019, foto Serghei Gherciu)

Převážná většina sól (Dear Soaring Thoughts), duetů (Mask Duet, Echoes From a Restless Soul, Take Me With You) a trií (Paco Pepe Pluto, Nuda) zahraniční provenience byla bohužel poněkud mdlá a trpěla zejména v estetickém rámci až chorobnou zaměnitelností (osobitější, přesto zásadně nevybočující pohybový slovník přinesl snad jen Jacopo Godani a Echoes From a Restless SoulKristýnou Němečkovou a Adamem Zvonařem), s níž do sebe po pár minutách jednotlivá čísla začala neodvratně splývat, a příliš často sklouzávala k prvoplánovému, gymnastickému předvádění fyzických dispozic jednotlivých tanečníků a nápad či vtip, aby člověk pohledal. Čest výjimkám, jež přinesl jednak Eric Gauthier se svým na mezinárodní scéně poměrně hojně uváděným Ballet 101, v jehož sto a jedné pozici exceloval Federico Ievoli, a Viktor Konvalinka a jeho groteskně (tragi)komické No Good, které si nadmíru užili Matěj Šust, Jonáš DolníkMathias Deneux.

Sametové baletní Gala – Balet 101 – Federico Ievoli (Balet ND 2019, foto Serghei Gherciu)

Sametovému baletnímu gala zkrátka chyběla myšlenka, pročež jsem se během jeho sledování bezvýsledně bránila pocitu marnosti a zbytečnosti. Bez urážky k zúčastněným umělcům, výsledek připomínal daleko víc dříve pravidelně uváděné choreografické Miniatury, které pražskému publiku před téměř dvaceti lety představil Petr Zuska, než důstojnou benefici k oslavě třiceti let od pádu komunistického režimu. Filip Barankiewicz se v programu označil za dramaturga, nejsem si však zcela jistá, že na této pozici obstál, či věděl dostatečně jasně, co a jak chce svým počinem sdělit. Frustraci lze exponenciálně zvýšit, pokud si ještě pamatujete, jakým gala představením současný umělecký šéf souboru oslavil své jmenování do funkce.

Sametové baletní Gala – Take me with you – Minhee Kang, Patrik Holeček (Balet ND 2019, foto Serghei Gherciu)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na