Amir Khan: Hudbu považuji za obrovský dar v životě každého člověka

  1. 1
  2. 2
Slovenský tenorista Amir Khan, rodák z Čadce, přijal od ledna 2019 angažmá v plzeňské opeře. Je absolventem Státní konzervatoře v Bratislavě, kde v letech 2010–2016 studoval u prof. Dagmar Livorové. Vedle zpěvu studoval také medicínu na Lékařské fakultě Univerzity Komenského a získal titul doktora všeobecného lékařství. V současné době je zaměřen na pěveckou profesi, hostuje ve Slovenském národním divadle (Prodaná nevěsta – zkrácená verze, Krútňava) a v Jihočeském divadle, kde vytvořil Jeníka v Prodané nevěstě. V Plzni jej můžeme vidět v inscenacích oper Idomeneo, Iris, Nabucco a Šelma sedlák. Získal ceny v mnoha prestižních pěveckých soutěžích…
Amir Khan (foto Vojtěch Vlk)

Asi nenajdeme mnoho tenoristů, kteří by zároveň vystudovali medicínu. Jak se to stalo? A jak jste to vůbec zvládl, studovat současně medicínu a zpěv?
Častá kombinace to právě není, ale přece takoví jsou a byli. Například dr. Gustav Papp – nevím, zda obě profese studoval současně, ale vykonával určitě (smích). Právě při Kontinuitách (nedělní matiné se vzpomínkou na významnou osobu nebo událost spojenou se Slovenským národním divadlem), kde se na něj vzpomínalo ve Slovenském národním divadle, mě pozval jedinečný Jaro Blaho jako jakéhosi mladého následovníka Pappa. Bylo to ve čtvrtém ročníku, byla to moje premiéra na prknech opery SND a zpíval jsem árii Alfreda. Do předehry jsem vyběhnul v lékařském plášti a po recitativu před árií jsem si ho svlékl a položil na klavír jako symbol toho, kterým směrem se chci profesně ve svém životě ubírat…

Pocházím v zásadě z čistě lékařské rodiny – moji rodiče, sestra, tety, sestřenice… Byla to pro mě samozřejmě odmalička přirozená cesta, dokud jsem neměl první zážitek s operou, to mi bylo sedmnáct let.

Jak jsem to zvládnul? Popravdě si to dnes už vůbec neumím ani sám představit. Bylo to mimořádně náročné – obrovské množství odborných informací, stovky hodin strávených nad knihami, účast na lékařských sezeních od sedmi hodin ráno, cirkulování po různých odděleních, noční služby a mnoho dalšího a naproti tomu svět opery, hudby. Bylo zapotřebí neuvěřitelně organizovat svůj čas, bez toho by to nebylo možné – člověk musel podávat výkony na obou frontách současně. Když se celé noci učíte na zkoušky a potom máte koncert, který si žádá člověka odpočinutého, pružného, svěžího – fyzicky i mentálně –, není to vždy tak jednoduché. Medicínu jsem končil 1. června 2016 státnicí z pediatrie právě na den dětí a absolutorium na konzervatoři jsem měl o dva dny později. Že se to všechno podařilo, jsem si uvědomil až o několik měsíců později…

Nakonec ale operní zpěv zvítězil…
Ano, operní zpěv zvítězil. Uvědomění, že to je to, co chci v životě dělat, přišlo asi v polovině studia, ale medicínu jsem samozřejmě dostudoval, abych měl jakási „zadní vrátka“, pojistku, kdyby to v opeře nějak nevyšlo…

P. Mascagni: Iris – DJKT Plzeň 2019 (foto Martina Root)

V roce 2014 jste získal druhou cenu na Mezinárodní pěvecké soutěži Rudolfa Petráka a v roce 2017 vám na Mezinárodní pěvecké soutěži M. Schneidera-Trnavského udělila porota pod vedením prof. Evy Blahové druhé místo, cenu Europe Bratislava Schengen a speciální cenu tenoristy Otokara Kleina. Jak důležité pro vás byly tyto soutěže a úspěch, který jste tam měl?
Měly pro mě jako pro umělce zásadní význam. I když jsem pozitivní ohlas publika, diváků zažíval na koncertech již během studia, ocenění odbornou porotou mělo velkou výpovědní hodnotu a ujistilo mě ještě více v tom, že rozhodnutí nevykonávat lékařskou praxi bylo správné a jednoduše v tom, že jdu správnou cestou.

Co si obecně myslíte o hudebních soutěžích?
Pěvecké soutěže jsou, myslím, důležitou a neoddělitelnou součástí profesionálního pěveckého rozvoje, neboť prověří člověka ještě z jiných hledisek a kritérií, než například koncerty a představení. Při neúspěchu ale není třeba hned házet flintu do žita, samozřejmě je potřebné, aby člověk dostatečně sebekriticky zhodnotil svůj výkon, snažil se odstranit chyby, které lze odstranit, ale na druhé straně je nutné si uvědomit, že krása nebo kvalita zpěvu je těžko měřitelná a často subjektivní kategorie – o to náročnější je konfrontovat se s velkým počtem umělců, a právě tehdy ukázat své klady, výjimečnost a perspektivu.

Pravidelně jste se účastnil mistrovských pěveckých kurzů, například u Petera Dvorského. Co vám to dalo?
Kurzy bývaly v letním období, neměl jsem ani jednu školu (nepočítaje povinné stáže na interním oddělení, chirurgii apod.), a tak jsem měl konečně možnost věnovat se studiu zpěvu bez medicíny nerušeně a současně jsem si mohl informace týkající se pěvecké techniky, interpretace či dokonce herectví ověřit na finálních koncertech s klavírem, koncertech s orchestrem či v operních fragmentech. V neposlední řadě jde také o jedny z nejkrásnějších vzpomínek na nádherný a produktivní čas, na přátele, na kolegy – s některými se člověk stále setkává i na divadelních prknech, jevištní vztah je o to intenzivnější a příjemnější.

A. Dvořák: Šelma sedlák – DJKT Plzeň 2019 (foto Martina Root)

Kde se ve vás vlastně vzala láska k hudbě, zájem o operu a zpěv?
V sedmnácti jsem se jeden zimní večer díval na videa na internetu a v návrzích mi vyskočilo video z charitativního koncertu Luciana Pavarottiho „We Are the World“. Zpívaly tam nejznámější hvězdy světové populární scény, jeden za druhým, dost impresivně. A potom začal zpívat Pavarotti. Bylo to jako z filmu, cítil jsem, jak mi začíná bušit srdce a stoupá tlak. Nic podobného jsem nikdy nezažil – bylo to velmi silné. Nevěděl jsem, co to je, jak a zda se to dá naučit, ale musel jsem to mít. Musel jsem být operním zpěvákem. Pamatuji si, že v ten večer jsem si řekl, že chci být tenor (smích). Asi za dva týdny jsem se přihlásil na ZUŠ s rozsahem asi tří tónů, na druhou hodinu jsem své učitelce přinesl noty k árii „Nessun dorma“ a řekl jí, aby mě to naučila zpívat. Vzpomínám si, že moje rodina a kamarádi mě prosili, abych se přestal pokoušet zpívat, že se to nedá poslouchat, že je to cosi příšerného. Po několika měsících se rozsah hlasu zvětšil, zpíval jsem na vernisáži akademického malíře Zimky a ten mě hned doporučil až k paní profesorce Dagmar Livorové, u které jsem nakonec i vystudoval a spolupracuji s ní dodnes.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na