Sarah Chang: Ikona hudebního úspěchu

Jubilejní 25. sezónu zahájila PKF - Prague Philharmonia opět slavnostním večerem 14. září 2018 na Pražském hradě se světovou hvězdou: jako host tentokrát vystoupila houslistka Sarah Chang.

Zázračné dítě, dnes krásná mladá žena, hraje Bruchův Koncert č. 1 g moll již od svých devíti let. Yehuda Menuhin jí už tehdy složil poklonu: „Nejfantastičtější, nejpreciznější, nejideálnější houslistka, jakou jsem kdy slyšel!“ Bylo dobře, že přijela do Prahy právě s repertoárem, kterým je pověstná. Ale nepředbíhejme – ještě než se objevila Sarah ve své efektní purpurové róbě na pódiu Španělského sálu, byla na programu jedna velmi důležitá položka: Ravelova svita z baletu Má matka husa. Mám tu hudbu ráda a nikdy nevynechám příležitost ji slyšet, pokud se v Praze hraje. Šéfdirigent PKF Emmanuel Villaume ji uvedl na slavnostním večeru jako vzpomínku na dirigenta Jiřího Bělohlávka.  Kdysi se jej Bělohlávek totiž zeptal, zda mu nebude vadit, když si tuto Ravelovu skladbu, která je pro Villauma srdeční záležitostí, zařadí do programu svého koncertu v sezóně 2017/18. K provedení ale už bohužel nedošlo. Nyní mohl orchestr vzdát touto skladbou poctu svému zakladateli a předvedl opravdu to nejlepší, co v něm je. Především okouzlující měkký zvuk, vycizelované jemné linky smyčců, barevnost a smyslnost vedená zkušenou rukou francouzského dirigenta. Inspirovaný přednes, krásu a hloubku emocí, přestože primárně je to skladba „z dětského světa“ pohádek, s vtipnými zvukomalebnými detaily.  Mírná melodie Růženky, rozpustilý Paleček, pískání ptáčků, dialog Krásky se Zvířetem (líbezné melodie střídají burleskní pokřivené motivy) a tak dále, až skladba dospěje do poslední části Čarovná zahrada. Úchvatná melodie zcela zahltí smysly posluchače, unáší jej na nějaké magické místo v dětství, do dokonalé krajiny prozářené sluncem a štěstím. Sám dirigent Villaume to vyjádřil takto: „Dílo, u kterého mám vždy v závěru pocit, že mne objala všechna krása a rozlehlost vesmíru.“ Zvuk orchestru v závěru mohutněl, po celou dobu tlumené barvy se naplno rozzářily a efekt byl dokonalý. Ve Španělském sále, kde je akustika někdy docela problém, zněla PKF fantasticky.

V Bruchovi se těleso rozrostlo o posily. Vyžádala si to romanticky košatá a velkorysá partitura jeho houslového koncertu. Sarah Chang je technicky dokonalá hráčka, hraje silným odvážným tónem, drsně zabarveným v dolním rejstříku, což zní tak nějak mužně, hodně používá výrazné vibrato. Poradí si s lehkostí s každým náročnějším místem svého partu. Vlastně – ty nejtěžší, nejrychlejší pasáže ji baví nejvíc, bojovně přidává na tempu a na síle a vrhá se do nich. A vítězí. Otázkou je, jak prožívá to ostatní, co není až taková „adrenalinová“ výzva, jaké poselství nebo emoci chce prostřednictvím hudby předat posluchačům. To mně nějak míjelo.

Hezká byla spolupráce s orchestrem, když si skupina houslí se sólistkou předávala melodie či na ni navazovala a ty přechody byly tak hladké a sladěné, že je od sebe někdy ani nešlo odlišit.  Občas mi přišly hlučnější dechy. Ale Sarah je suverénní vládkyní na pódiu za každé situace, a když právě nehraje, dá si bojovně ruku v bok a vypadá opravdu půvabně. Sarah Chang publiku nabízí prostě sama sebe – virtuózku, houslovou hvězdu a ikonu zázračného úspěchu.

Druhou polovinu večera vyplnila Beethovenova 4. symfonie  B dur, op. 60. Je pokračováním beethovenského cyklu PKF, kdy se v každé sezóně věnují třem z jeho symfonií. Čtvrtá má shodou okolností historii spojenou i s naší zemí, konkrétně s Hradcem nad Moravicí. Beethoven zde na díle pracoval během léta 1806, kdy pobýval na zámku na pozvání Karla Lichnovského a věnoval symfonii slezskému šlechtici z příbuzenstva Lichnovských, Franzi von Oppersdorf, který se o ni též finančně zasloužil. (První provedení mu ovšem „vyfouknul“ Lobkowicz ve Vídni.)

Nevýrazný začátek a ne vždy ideální nástupy předznamenaly celkem průměrné provedení symfonie. I zvukově to nebylo ve Španělském sále tak působivé jako v případě užšího ansámblu na začátku. Naštěstí dojem zvedla 4. věta, kterou hudebníci pod razantní taktovkou Emmanuela Villauma vystřihli ve velice živém tempu.  Výkony některých nástrojových skupin byly obdivuhodné (rychlé figurace ve fagotech, výdrž a přesnost rychlých smyčců aj.). Villaume je energickým gestem hnal nesmlouvavě vpřed. Touto efektní tečkou se uzavřel mimořádný večer v noblesním prostředí Pražského hradu.

 

Hodnocení recenzenta: 80%