Sbohem, Státní opero!

Bylo to v Dvořákově Jakobínu v inscenaci Luďka Mandause s Bendou Oldřicha Kováře a připadá mi to už neuvěřitelně dávno. Dodnes ovšem cítím vůni tehdejšího divadla a když zavřu oči, vybavuji si, jak to v něm vypadalo, než prošlo rekonstrukcí. V té době jsem si uvědomil, kdo je to primadona (tak alespoň na mne působila Marie Podvalová, když vycházela z divadla v krásném kožichu) a také, že i operní pěvci jsou normální lidé, kteří se dokáží srdečně bavit se sedmiletým klukem, kterému svět operního divadla učaroval (Libuše Domanínská, Helena Tattermuschová). Tehdy jsem si nepomyslel, že v tomto divadle později sám odzpívám okolo padesáti představení a se souborem Státní opery se zúčastním i zájezdu do dalekého Japonska.Mnohem častěji jsem ovšem seděl a sedávám v hledišti Státní opery. Dobře si vzpomínám, že má vůbec první návštěva divadla byla právě zde, když jsem viděl Čajkovského Louskáčka. Vzpomínám i na to, jak jsem do tehdejšího nově zrekonstruovaného Smetanova divadla poprvé šel na Příhody lišky Bystroušky a na řadu premiér i běžných představení, stejně jako na hostování zahraničních operních souborů, z nichž musím vyzdvihnout především vídeňskou Státní operu se Straussovou Ariadnou na Naxu, při němž jsem si poprvé uvědomil, že i živé představení může být naprosto dokonalé.V roce 1992 jsem vítal rozdělení opery Národního divadla a vznik Státní opery Praha, protože jsem očekával, že zdravá konkurence opeře v Praze prospěje, neboť jsem na příkladu východního Berlína pochopil, že dvě operní scény v jednom velkém městě nejsou žádný luxus a že svým divákům mohou nabízet určitou alternativu. Ostatně pamětníci mi vyprávěli, jak se zdárně po válce rozvíjela činnost Velké opery 5. května právě v budově Státní opery, která byla přerušena až zásahem soudruha Zdeňka Nejedlého, který tento mladý amiciózní soubor spojil s Národním divadlem, které v něm vidělo svou konkurenci. V prvních letech se zdálo, že Karel Drgáč nově vzniklou operní scénu vyprofiluje, když v dramaturgii vedle osvědčených děl světového repertoáru uvedl Zásnuby ve snu a Proces, zavedl ples v opeře a verdiovský festival na konci srpna, kterým zahajoval operní sezonu. Po Evě Randové, která uváděla především světový repertoár (vedle známých titulů i Giocondu a Turka v Itálii), to byl tandem Daniel Dvořák – Jiří Nekvasil, který jako poslední v novodobé dvacetileté historii Státní opery dokázal souboru vtisknout nějaký dramaturgický profil, ve kterém se snažil navázat jak na předválečnou německou operu, tak na Velkou operu 5. května. Rád vzpomínám na Bubu z Montparsassu, Pád domu Usherů, Es war einmal nebo na celý francouzský cyklus (Robert ďábel, Ariadna a Modrovous, Hamlet). Zvýšenou pozornost, u nás v té době nebývalou, věnovali i soudobé opeře.Když v roce 1980 nastudoval s orchestrem a sborem tehdejšího Smetanova divadla Rudolf Vašata Tosku, uvědomil jsem si, jak zcela zásadní pro úroveň operního představení je jeho hudební nastudování a osobnost dirigenta. Vašata dokázal tento druhý soubor Národního divadla dovést k jednomu ze svých největších vrcholů, který musel přesvědčit i ty největší pochybovače, že má umělecký potencionál stejný jako Národní divadlo. Něco podobného mne napadlo při historicky poslední premiéře (předpremiéře) Státní opery Tři Pintové, kdy orchestr neladil a souhra nebyla žádná v samotném orchestru, natož se sborem a sólisty. Byl to ovšem tentýž orchestr, který v květnu 2010 dokázal pod Lathamem-Koenigem nadchnout při premiéře Tristana a Isoldy a byl to tentýž soubor, který v únoru 2009 pod taktovkou Hilary Griffithe a v režii Yoshiho Oidy strhl vynikajícím nastudováním Brittenovy poslední opery Smrt v Benátkách. Každý umělecký soubor roste novými úkoly. Pro soubor operní jsou dvě premiéry za sezonu málo a dvacet repríz dokola obehraných Traviat, Rigolettů a Carmen cesta do pekel, zvlášť, když reprízám není věnována patřičná pozornost a kdy by před vchodem do divadla měl viset transparent s varovným nápisem „Vstup na vlastní nebezpečí“.Od ledna 2012 Státní opera končí. Ministr Besser, dnes již bývalý, v historické návaznosti na Zdeňka Nejedlého rozhodl o jejím opětovném sloučení s Národním divadlem, tentokrát prý především z finančních důvodů. Nepomohly petice, manifestace, ani prohlášení pracovníků Státní opery Praha, kteří se spojení do poslední chvilky marně bránili, ani hlasy některých nezávislých odborníků, kteří obhajovali její samostatnou existenci. Podfinancovaná je u nás celá kultura, některá operní divadla doslova bojují o přežití již na samé hraně existenčních možností. Peněz dává tento stát na kulturu málo a to málo je ještě špatně rozdělováno. Státní opera se opět spojí s Národním divadlem. Dobrá! Ostatně jako chlapec jsem zažil dobu, kdy tento moloch docela slušně existoval (jen se občas nějaké divadlo na několik let zavřelo a rekonstruovalo). Ale tehdy mělo divadlo Krombholce, Gregora, Vašatu, Tichého a provoz nebyl manažersky zdaleka tak složitý, jako dnes. Přestože si nepřestanu myslet, že fúze není šťastným řešením, jsem alespoň trochu rád, že se z tohoto nejkrásnějšího divadla v Evropě, jak fungoval slogan ředitele Dvořáka, nestane muzikálová scéna nebo ještě něco horšího. A doufám, že tento obrovský moloch povede osobnost, která bude opeře rozumět a využije umělecký potenciál, který se souborem Státní opery přebírá. Alespoň co se týče orchestru a sboru a abych nebyl nespravedlivý, také některých sólistů. Pokud Státní opera hrála průměrná představení, nebyla to vina jejích umělců, ale špatného vedení, které nedokázalo zajistit fundované dirigenty a režiséry, kteří by dokázali umělecký potenciál využít a kteří by tak zabránili jejímu současnému úpadku. Držme tedy umělcům zanikající Státní opery palce, aby jejich integrita do Národního divadla byla pro ně i jejich diváky přínosná a byla nastartováním další historické etapy, v níž by pod novým uměleckým vedením vytvořili inscenace, o kterých se bude mluvit pro jejich dramaturgické opodstatnění a vysokou interpretační úroveň. Autor je operní pěvec, dramaturg a režisér