Ščedrinova Lolita zahájila operní sezonu Národního divadla a Státní opery

Když jdeme na operu, očekáváme poutavé hudební představení, pozvednutí mysli, hudební zážitek, podívanou, poučení, drama s katarzí. Tak jsme uvyklí možná od dětství, každopádně naše operní tradice nám od počátku předkládá velké lidské osudy, aniž by chyběl i vtip a humor.

Opera Lolita ruského skladatele Rodiona Ščedrina (nar. 1932) je z jiného kadlubu, možná chtěné senzace; je třetí z jeho sedmi oper, které dosud napsal, poslední z nich dokonce čerpá námět z pohádky Boženy Němcové O dvanácti měsíčkách. Lolita je z roku 1993, Ščedrin ji napsal na popud Mstislava Rostropoviče, dohodli se na tématu a předloze stejnojmenného slavného románu Vladimira Nabokova. Dílo, napsané v angličtině, které od svého vzniku v roce 1953 a prvního vydání v roce 1955 provázelo vždy přijetí kontroverzní a zároveň zájem dalších médií; Lolita byla dvakrát zfilmována, zdramatizována i zhudebněna. Rodion Ščedrin si libreto v ruštině napsal sám, v pařížské Opéra Bastille, pro niž byla Lolita původně určena, však provedena nebyla, premiéra se uskutečnila ve spolupráci se Mstislavem Rostropovičem jako dirigentem až ve Stockholmu v roce 1994 (libreto bylo tehdy přeloženo do švédštiny).

Opera má čtyři hlavní postavy: Lolita je dvanáctiletá dívenka svedená svým otčímem, chlápkem Humbertem, posedlým satyriázou, neodbytnou touhou po sexu s holčičkou své bytné Charlotty. Účelově si ji vzal, aby měl Lolitu v dosahu. Opera nabízí i Humbertův sadistický sex s matkou Charlottou a hlavně matčino prohlédnutí, když najde Humbertův deník, zápisky o tom, jak jí opovrhuje a úchylně touží po Lolitce. V rozrušení z hádky vyběhne Charlotta z domu a umírá pod koly auta. Tato role je alternována, v první premiéře ji zpívala Daria Rositskaya, ve druhé Veronika Hajnová, obě výborně. Lolitu, koloraturní soprán, nastudovala Pelageya Kurennaya skvěle. Jejímu až přehnanému tajtrdlíkování neposedného děvčete patří uznání, neméně pak lehkým, čistým a zdobným tónům zpěvu. Důležitou postavou je Quilty (tenor), postava dvojdomá, jednak přízrak, jednak reálný muž, Lolitin únosce, jehož Humbert vyhledá a za to, že mu s ním Lolita uprchla, jej zastřelí.

Děj se odehrává před soudním tribunálem, Humbert vypovídá, nelituje vraždy Quiltyho, vzpomíná, probírá všechny své deviační akty a pohnutky. Soudci nejsou muži v talárech a za katedrou, ale muži z ulice, přicházejí, komentují úchylné Humbertovo jednání a žádají trest. Ty vzpomínkové epizody bez mravní distance či lítosti dostaly kvalitní profesionální ztvárnění. To je, čím se může představení pochlubit. Líbivá je scéna Borise Kudličky: místnosti Charlottina domu, koupelna, obývák, kuchyňka, Humbertova pracovna i zahrada, vše minimalizované, účinně charakteristické a na točně, v permanentní dispozici ke všem proměnám výpovědí a děje. Zejména ve druhém jednání, na cestách Lolity s otčímem z motelu do motelu, patří chvála i výtvarným dílnám Národního divadla; kolektiv Martina Černého dokázal impozantně instalovat auta i karavan. Doprovodnými akčními scénkami jsou reklamy, videospoty promítané na projekční plátna – reklama na kondom, na dámské služby v motelu a další podobné. Natočili je Dominik Žižka a Jakub Gulyás, účinkují zde hlavně Lucie Hájková, Jana Sýkorová a Aleš Briscein, ve filmovém zpracování je i scéna Lolitina znásilnění. Reklamy to rozvláčné Humbertovo vzpomínání na čas prožitý „v plamenech chlípnosti“ oživují i prodlužují.

Barytonista Petr Sokolov coby Humbert nesejde ze scény a jeho pěvecký a herecký výkon je skutečně kvalitní. Neméně chvályhodný je projev tenoristy Alexandra Kravetse v roli Quiltyho, přičemž alternace Alešem Brisceinem je o poznání zajímavější, i paskvilní momenty posmrtných okamžiků zjevení zpívá v dokonalé modulaci hlasových témbrů, s báječným pěveckým nasazením, bez nadbytečné parodie a sarkasmu.

Režisérka Sláva Daubnerová dala dílu – Humbertově retrospektivní obhajobě, úchylácké nudě slabocha bez mravní tendence – oživení co nejrealističtější, nejobyčejnější domáckou zabydlenost, vše bez jakékoli teatrální symboliky. Rozehrála i malé role a výkony těch mladých pěvců jsou chvályhodné, platí to stejně o Elišce Gattringerové jako Sousedce, pijáckém Václavu Siberovi, Červeném pulovru Martina Matouška či Paní Chatfieldové Michaely Zajmi.

Čas se v tomto díle vleče, vnímáte, kolik drobných dialogů, hrátek se slovy, monologů i meziher s tichou hrou by slušelo vyškrtnout. Stále jen nedramatická hladina hudby, nad níž je recitativní zpěv s rytmizovanými rychlými pasážemi, v podstatě bez kantilén. Několik rozhodujících výpovědí je dáno mluvenému slovu. Vypjatým místem je Charlottina smrt, kdy orchestr kvílí a Humbert se jí jen štítivě dotkne. Ani scéna Lolitina dospělého života, fakta osobnostní deformace z dětského traumatu, nemá apelativnost odsudku, nezbytnost nápravy, povinnost takovým tragédiím zabránit. Humbert, prosící Lolitu o návrat, se rozbrečí. Za deformační považuji režisérčinu úpravu, kdy místo chlapeckého sboru, jak předepsal autor, v podstatě chrámového (zpívají modlitbu Ave Maria), dává do děje sbor dívčí. Proč holčičky? Proto, že dobře zpívají ve sboru, mají být konfrontovány s choutkami pedofilního devianta? Lekce k otrlosti?

Ščedrinova Lolita navzdory provokativnímu syžetu není operní drama, ale jakýsi neutrální, zvukomalebný hudební tok; posluchačsky hudebně nenáročná, předlouhá suita o třiatřiceti scénách. Dirigent Sergey Neller nastudoval operu evidentně pečlivě, těžko říct, zda mohl do hudby přidat více napětí, nebo to partitura nežádá. Orchestr Státní opery hrál, jak je jeho zvykem, opět dobře.

Řadím se k těm, co Lolitu Rodiona Ščedrina nebudou k životu nikdy potřebovat a případnou nálepku tradicionalistky lehce unesu.

 

Rodion Ščedrin: Lolita
Státní opera a Národní divadlo Praha na scéně Stavovského divadla, premiéry 3. a 5. října 2019

Hudební nastudování a dirigent: Sergey Neller
Režie: Sláva Daubnerová
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Natalia Kitamikado
Světelný design: Daniel Tesař
Videoart: Domnik Žižka, Jakub Gulyás

Lolita: Pelageya Kurennaya
Humbert: Petr Sokolov
Clare Quilty: Aleš Briscein / Alexander Krevets
Charlotte, Lolitina matka: Veronika Hajnová / Daria Rositskaya
Paní Chatfieldová / Slečna Prattová: Michaela Zajmi
Pan Chatfield / Quiltyho spolupijan 2: Ivo Hrachovec
Sousedka z východu: Eliška Gattringerová
Učitelka hudby / Černá služebná: Sylva Čmugrová
Kostelník / Quiltyho spolupijan 1: Václav Sibera
Červený pulover: Martin Matoušek
Dvě dívky z billboardů podél cesty: Lucie Hájková, Jana Sýkorová

Kühnův dětský sbor
Sbormistr: Petr Louženecký
Sbor Státní opery
Sbormistr: Adolf Melichar
Orchestr Státní opery