Schenkova pohádková Liška Bystrouška z Vídně

Výběr z ohlasů v zahraničním tisku 

Chutná jako od babičky
V chladicích boxech supermarketů se před nějakým časem objevila „limited edition“ jogurtu „Fru Fru jako tenkrát“, z nefalšovaného kyselého mléka. Chutná staromódně a dobře. Otto Schenk by si mohl nechat něco podobného patentovat v operním regálu: inscenace jako tenkrát, trvanlivé a nefalšované, staromódní a dobré.

Tak alespoň působí nová inscenace Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky ve Vídeňské státní opeře. V těchto dnech se tak čtyřiaosmdesátiletý operní lišák do divadla Na Okružní třídě vrátil po šestadvaceti letech. V zásadě navázal právě tam, kde tehdy Kouzelnou flétnou přestal: pohádkou v nádherných kostýmech.  Obrázková knížka
Premiérovým hostům se to líbilo, návštěvníkům dalších představení, velkým nebo malým, se to bude líbit také, protože to chutná jako babiččina kuchyně. Cítíme se přeneseni do starých časů a jako když si mimochodem prohlížíme obrázkovou knížku.

Kriticky by se dalo, dokonce se musí poznamenat, že se Schenk při své lineární, očekávatelně klasické, tradicionalistické formě vyprávění vyhýbá jakémukoli náznaku analýzy či hlubší interpretace. Liška Bystrouška by se v této režii stejně dobře hodila do stanu – divadla pro děti na střeše Státní opery. Přitom není příběh věčného koloběhu přírody, který lidé nemohou změnit, zdaleka tak nevinný. Jedná se v něm o lidské touhy, o nezkaženost přírody, o kontrasty – a také o lásku a smrt. Když Bystrouška umírá, mohlo by to být smutné jako v příběhu o kolouškovi Bambim, nechává nás to ale kupodivu chladnými.

Bohatá pokladnice citátů
Inovativní tato režie samozřejmě není, spíš je to přehrabování v zásobárně citátů. Vždyť jen ve Státní opeře režíroval Schenk během padesáti let třicet jedna děl. Chceme-li, můžeme říct, že touto inscenací vytvořil poctu sám sobě – s nákladnou podporou divadla.

Báječné jsou scéna a kostýmy Amry Buchbinder, zodpovědné za výtvarnou stránku této inscenace, která byla jejím zdejším debutem. Zvířátka jsou milá a humorná, na jevišti jsou přemístitelné lesní stromy a scénografie se pohybuje mezi realismem a pohádkovým světem. Výtvarnice poskytla režisérovi ideální prostor, v němž mohl jen trochu aranžovat, a na otázku, jak máme ty rebelující lišky vlastně chápat, nemusí odpovídat.

Poněkud problematická je akustika, hlavně pro nepříliš objemný soprán Chen Reiss v roli Bystroušky. Dokáže však přesvědčit jasnými výškami a čistou intonací. Schenk s ní dobře pracoval choreograficky, její pohyby jsou skutečně liščí, to však ještě není režie postavy.

Gerald Finley je krásnou barvou barytonu ocejchovaného Donem Giovannim dobře obsazen do role Revírníka, seriózní je výkon Donny Ellen v roli jeho ženy, Wolfganga Bankla jako pytláka Harašty, výtečná je Hyuna Ko jako Lišák. Velmi zábavný je krátký výstup Heinze Zednika v roli Kohouta, který brzy zase dokokrhá.

Generální hudební ředitel Franz Welser-Möst řídí orchestr Státní opery, jenž toto dílo hraje poprvé, citlivě, se soustředěním na barvy a lyričnost. Vnímáme velké oblouky v mezihrách a stejně tak potěší nejmenší zvukomalebné detaily, při nichž máme například až dojem, že slyšíme šumění křídel vážek. Welser-Möst se zase jednou projevil jako ideální dirigent tohoto repertoáru a jeho janáčkovský cyklus slaví další úspěch.

A pokud jde o režii, zůstaňme u „limited edition“.

(www.kurier.at – 19. 6. 2014 – Gert Korentschig)***

Ovace pro Otto Schenka jako pohádkového strýčka
Věrné publikum přijalo doyena a jeho půvabnou lesní inscenaci s jednoznačným nadšením. Velký návrat se přitom uskutečnil jako velká místní premiéra, ve Státní opeře se Janáčkovo podobenství o vzniku a zániku dosud nikdy nehrálo. Poslední premiéra sezony je zároveň pokračováním Janáčkova cyklu. A Otto Schenk zůstává svému režijnímu stylu věrný i tentokrát. Věrnost originálu
Jeho Bystrouška se drží pokynů libreta a proměňuje jeviště v půvabný pohádkový svět. U Schenka jsou temné paralely zvířecího a lidského světa v idylickém prostředí jen rudimentárně naznačeny. Inscenace opticky odpovídá dětskému vidění, soustřeďuje se na prvky bajky a zdržuje se prakticky jakékoli vlastní interpretace, která by neodpovídala režijním poznámkám. Jedině je možná jeho Bystrouška poněkud feminističtější, když po svém emancipačním projevu ke slepicím na dvorku roztrhá jen kohouta, a ne všechnu drůbež.

Mechová scéna ve Státní opeře
Výtvarnice Amra Bergman-Buchbinder vytvořila pro svůj zdejší debut bujný les prorostlý mechem, kterým v ranní mlze vesele pobíhají zajíci a ježci ve vtipných kostýmech. Pohyblivé kmeny stromů slouží jako prvky definující prostor, s jejich pomocí se vytvářejí hrací plochy a Schenk, znalý režie osob, jich dokáže bohatě využít.

Srdce publika si získala svým lyrickým a přece zemitým sopránem především izraelská sopranistka Chen Reiss v titulní roli – pěveckým stylem spíš kos než slavík a přitom velmi žertovná. Gerald Finley jako její protějšek podal bezchybný výkon, zatímco Hyuna Ko jako Lišák zaujala neustálými proměnami dynamiky.

Radost ze hry
Také v orchestřišti se nacházel odborník a známý milovník Janáčkovy hudby. Poté co v květnu uvedl Lišku Bystroušku v Clevelandu, předvedl generální hudební ředitel Franz Welser-Möst ve středu radost ze hry také ve Vídni. Buduje spíše velké oblouky, komornější charakter začátku brzy ustoupí rytmicky podpořené kresbě. Nezdržuje se snahou o kýčovitý obraz lesa nebo louky a vůči zpěvákům se drží s orchestrem zpátky.

Poslední Schenkova operní režie?
První režií Otto Schenka ve Vídeňské státní opeře byla Janáčkova Její pastorkyňa roku 1964 a teď stojí po padesáti letech s Liškou Bystrouškou na konci dlouhé společné cesty s tímto skladatelem. Tak alespoň ujišťoval režisér-veterán, že už žádnou operu inscenovat nechce: „Opravdu jsem si to pevně předsevzal. Je to o zdraví. Vyžaduje velké vypětí, aby při tom člověk neumřel.“

(www.vienna.at – 19. 6. 2014, apa/red)***

Ráj operních zvířátek
Státní opera se podobá hodné pohádkové víle. Režiemi, které se těší z pouhého vyprávění a jejichž estetika se výkladů spíše vzdává, se sice zpravidla neocitá v mezinárodních operních žebříčcích. S návštěvností, která se pohybuje těsně pod sto procenty, umožňuje uskutečnění komerčních snů. Poslední premiérou sezony nyní bezpochyby získává skutečný skvost a může očekávat návštěvnost nejméně stodvacetiprocentní.

Probouzí se zde – a oslovuje malé i velké děti – skutečný les, i když je postaven na praktikáblech: tři hrdé kmeny zvedají na začátku korunu (výprava Amra Buchbinder), otevřou pohled na laskavé prostředí, jaké v pestré knížce o zvířátkách nemůže být rozkošnější. Lezou tu brouci, třepetají se vážky, poskakují žabky; nerušeně debatuje přírodní parlament lesní demokracie. Ledaže se objeví neopatrný kohout (Heinz Zednik), přiblíží se k lišce a potvrdí tak, že všeho do času.Leoši Janáčkovi v tomto podobenství nejde o idylu. Symfonicky zdůrazňuje věčný koloběh života, k němuž patří smrt a nový život.

Musí se tedy objevit i pozemský červ jako zastrašování všeho přírodního, jako obraz existence mezi melancholií a směšností. Může to být opilý Rechtor (výrazný James Kryshak), který považuje slunečnici za svou milou. Může to být Farář (energický Andreas Hörl), jehož v lese sužují vzpomínky. Může to ale být také Revírník, kterému liška, kolem níž se to všechno děje, trochu poplete smysly. Ve snu se mu zjeví jako ženská bytost, a u režiséra Schenka může dojít v tom snu i k polibku. Všechno pochopitelně zůstává mládeži přístupné, jako je celá inscenace laskavý žert s precizním gestickým polidštěním toho zvířecího (nebo naopak).

Jsou tu intimní výjevy jako Bystrouščiny námluvy s Lišákem (solidní Huyna Ko), Schenkem modelované jako filigrán; sopranistka Chen Reiss (jako Bystrouška dokonalá, elegantní a čistá, i když nemá velký hlas) je tu zcela ve svém živlu: spojuje vlastnosti bytosti milující přírodu delikátně s údivem nad svou vlastní náhlou zamilovaností, dokud ji pytlák Harašta (impulzivní Wolfgang Bankl) nezastřelí.

Vzpomínka na mrtvou
Meditující revírník zůstane sám (vokálně jako obvykle suverénní Gerald Finley, herecky nabízí spíše rutinu), v lese mu, tak jako na začátku, tančí před nosem žabák a přiblíží se mladá lištička, která mu připomene tu mrtvou. Vypráví se tu o věčném koloběhu vzniku a zániku, hudebně v bohatých barvách.

Dirigent Franz Welser-Möst, jenž nedávno Lišku Bystroušku nastudoval v Clevelandu (svém druhém působišti), dokáže s orchestrem Státní opery formovat čistě instrumentální pasáže v obrazy hýřivé intenzity. Také se mu podařilo tento jedinečný styl, vycházející z modálního, folklorního základu s prudkými proměnami nálad a rytmů, přesně rozvrhnout. Osobitou ostrost hudby nikde nezahaluje závojem krásného zvuku.

Aplaus pro všechny, zejména pro Otto Schenka, který se touto prací vrátil do Státní opery jako režisér po šestadvacetileté přestávce.

(Der Standard – 20. června 2014 – Ljubiša Tošić)***

Opožděná návštěva Lišky Bystroušky ve Vídni
Zase se nám určitě bude vysvětlovat, že něco takového už je dnes prostě neúnosné. A že se přece musíme ptát, co je psáno mezi řádky. Už je to tak, všecko, co dřív publikum smělo dělat (totiž si něco samo myslet) mu v naší poručnické době režiséři znemožňují. Považuje se naprosto staromódní vyprávět nějaký kus jen tak, jak byl napsán. To byl jistě také důvod, proč Otto Schenka čtvrtstoletí nikdo nepožádal, aby režíroval ve Vídeňské státní opeře. Nyní slavil comeback a strhl publikum k bouři nadšení. Na scénu přivedl Lišku Bystroušku. A sice doslova. Ne svůj komentář k ní, žádné dramaturgické podčarové poznámky na téma „zvířata na současném jevišti“, žádnou bakalářskou práci z psychologie o duševních rozdílech v procesu sbližování u lidí a u lišek.

Nemusíme číst žádné stati v programu, stačí se dívat a naslouchat, a vidíme a slyšíme pohádku. Leoš Janáček se s lištičkou poprvé setkal v kresleném seriálu v jedněch moravských novinách a zamiloval si ji. A na operním jevišti ji učinil nesmrtelnou.

Les můžeme skutečně cítit
Scénu pro Schenka vytvořila Arma Buchbinder, a je tak realistický, jak to jen lze – pro rozkošné vyprávění o čile nevinném lesním životě, v němž se jako v kouzelném zrcadle odráží smutná deziluze a vegetování lidí. O čem lidé jen sní, to zvířata prožívají. Jsou zajedno s přírodou, která se stále obnovuje. Takový příběh je nejlépe vyprávět tak, jak je. Jako pohádku pro dospělé. Kdo si zachoval aspoň zbytek poctivé radosti z umění, kdo si jako divadelní návštěvník nechce cítit jako proseminarista, vzdělávaný v příštího psychoanalytika nebo politologa, nýbrž chce se prostě potěšit z vyprávění, v němž jsou i zvířátka, ten ať si tuto inscenaci nenechá ujít.

Když se zvedne opona, máme skutečně pocit, že cítíme vůni lesní půdy. Zpěváci mají nákladné kostýmy, které by dělaly čest jakémukoli hollywoodskému filmu. A hlavně: Jednají jako zvířata, která hrají. Jak rádi bychom byli na zkoušce, když Otto Schenk vysvětloval žabákovi, jak má skákat, komáru, jak má bodnout, vážce, jak má třepetat křídly.

Animátorské umění dosáhne vrcholu, když se všichni lesní obyvatelé roztančí. K moravskému třídobému rytmu si každý najde své tempo, houpají se i ježek a šnek, každý podle svého, a přece všichni v taktu. Pochopíme, že tu jde o vyšší harmonii.

Bzučí to a cvrká a trylkuje
Přesně tohle je v Janáčkově hudbě, zrozené z přírodních zvuků. Bzučí a brouká si, šeptá a trylkuje, všechny způsoby hry mohutně obsazeného, mnohonásobně členěného orchestru jsou využity: flautando, sul ponticello, flageolett – některé pojmy obsahuje dokonce text, v němčině se hovoří o „kontrapunktu“, tady se ovšem zpívá v českém originále. S dobrou tradicí nabízet publiku slova a pointy v zemském jazyce se v novém Janáčkově cyklu ve Státní opeře bohužel rozloučili. Je pravda, že skladatel odvozoval své motivy z jazyka. Ale stačilo by, kdyby orchestr ty poeticky jemné i energické akcenty nasazoval tak výmluvně, jako se to děje pod Franzem Welserem-Möstem, když z nich odvážně tká mnohotvárnou lesní síť, když kváká, cvrliká a (s Kohoutem Heinze Zednika) kokrhá, aby se pojem kontrapunkt nově definoval jako božský chaos, který se přece nakonec, když malá lištička a Revírník jdou ruku v ruce vstříc východu slunce, stává tím nejnádhernějším spolužitím. Zpěváci nabízejí úžasný výkon jako celek. Chen Reiss jako titulní hrdinka a Huyna Ko zpívají ušlechtilými hlasy téměř belcantový milostný duet – a baryton Geralda Finleye v roli Revírníka nádherně proudí v hymnu na přírodu. Ostatek je recitativní – a publikum je neustále nuceno číst titulky, místo aby se nerušeně věnovalo strhující hře jeviště. V tom se pravděpodobně musí duchu doby ustoupit.

(Die Presse – 20. června 2014 – Wilhelm Sinkovicz)
Leoš Janáček:
Das schlaue Füchslein
(Příhody lišky Bystroušky)
Dirigent: Franz Welser-Möst
Režie: Otto Schenk
Scéna: Amra Buchbinder
Kostýmy: Theresa Wilson
Světla: Emmerich Steigberger
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Premiéra 18. června 2014 Wiener Staatsoper Vídeň

Der Förster – Gerald Finley
Háraschta – Wolfgang Bankl
Füchslein Schlaukopf – Chen Reiss
Frau des Försters / Eule – Donna Ellen
Schulmeister / Mücke – James Kryshak
Pfarrer / Dachs – Andreas Hörl
Gastwirt Pásek – Wolfram Igor Derntl
Gastwirtin Pásek – Sabine Kogler
Pepík – Kind der Opernschule
Frantík – Kind der Opernschule
Fuchs – Hyuna Ko
Junges Füchslein Schlaukopf – Kind der Opernschule
Dackel – Ilseyar Khayrullova
Hahn – Heinz Zednik
Schopfhenne – Lydia Rathkolb
Grille – Kind der Opernschule
Heuschrecke – Kind der Opernschule
Frosch – Kind der Opernschule
Eichelhäher –Maria Gusenleitner
Fliege – Kind der Opernschule
Specht – Ilseyar Khayrullova
1. Fuchskind – Kind der Opernschule
6 Hennen – Hila Fahima, Bryony Dwyer, Juliette Mars, Barbara Reiter, Isabel Leibnitz, Cornelia Sonnleithner

www.wiener-staatsoper.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová
Foto Wiener Staatsoper / Michael Pöhn